Hodnotový systém moderního člověka – antropocentrické pojetí světa – se prosadil do většiny politických ideologií a vědeckých disciplín, včetně ekonomie. Vedle nepochybného pokroku vedl k rabování přírodních zdrojů a k narušení rovnováhy v přírodě. V ekonomii se to projevilo ve všech základních proudech. Ekonomie rozdělila lidský život na část hospodářskou a nehospodářskou. Dosavadní vývoj vedl k jednostrannému preferování práv člověka spojených s rychlým růstem materiální spotřeby často na úkor sociální spravedlnosti a hodnot spojených s životním prostředím. Každá lidská činnost má však řadu stránek, jako je například stránka mravní, náboženská, estetická, právní, technická, politická, ekonomická. Problémy proto nemohou vyřešit jen nové technologie, rozvoj vědy a legislativně ochranářská opatření, ani je nemůže vyřešit velmi žádoucí změna politického myšlení. Nutná je změna hodnotových orientací samotných. Podstatný je odklon od antropocentrismu k antropo-biocentrismu, případně ekologizovanému humanizmu, resp. Frommovu revolučnímu humanizmu. Právě od myšlení lidí se odvíjí ekonomické systémy a reálná politika.
Předtím, než budeme analyzovat potřeby z hlediska správné funkce životního prostředí, je třeba si tyto funkce stanovit, resp. uvědomit. Základní členění těchto funkcí z hlediska ekonomiky spočívá v hledisku produktivnosti životního prostředí.
Produkční funkce životního prostředí se projevuje za prvé tím, že životní prostředí nebo jeho některá složka je výrobním prostředkem. To platí zejména o půdě, která v zemědělském a lesním hospodářství je dokonce základním výrobním prostředkem. Za svou úlohu výrobního nástroje půda vděčí své specifické zvláštnosti a tou je úrodnost – ta je její objektivní vlastností a umožňuje jí produkovat výsledky rostlinné a druhotně též živočišné výroby. Za druhé produkční význam životního prostředí spatřujeme v prostorovém využití životního prostředí. Krajina a území je prostorovým základem pro rozmístění různých předmětů hospodářského, urbanistického a kulturně životního určení. Životní prostředí je též zásobištěm obnovitelných či neobnovitelných zdrojů surovin a energie. Neodmyslitelnou, leč často opomíjenou produkční funkcí bezpochyby je schopnost životního prostředí absorbovat negativní externality výroby.
Mimoprodukční význam životního prostředí ovšem několikanásobně převyšuje význam jeho produkčních funkcí, neboť umožňuje život, zdravé prostředí implikuje zdravý život, harmonicky uspořádané prostředí značně působí i na morální stránky našeho žití. Rozeberme si mimoprodukční funkce prostředí podrobněji. Ekologickou funkcí se rozumí soubor vlastností a vztahů, které jsou předpokladem života organizmů. Tyto vlastnosti a vztahy vyplývají z výměny látek a energií mezi složkami životního prostředí. K ekologické funkci se řadí i zadržování a odbourávání cizorodých látek, regulace jejich průniku do ostatních složek životního prostředí a do potravního řetězce, retenční a regulační funkce v hydrosféře atd. Hygienicko-léčebnou funkcí životního prostředí pak rozumíme jeho pozitivní vliv na zdraví a pohodu organizmů včetně člověka. Takovou funkci však plní jen zdravé prostředí; takové prostředí či jeho složky např. díky klimatickým podmínkám, nebo léčebným vlastnostem vod a rašelin pouhou svou přítomností dokáží doslova uzdravovat. Estetická funkce prostředí a jeho prvků spočívá v jejich schopnosti přispívat k harmonickému rozvoji jedince, k jeho svobodné tvůrčí činnosti a k jeho estetickým prožitkům zejména tím, že člověk prožívá a vnímá malebnost krajiny, krásno rostlin a živočichů a vznešenost života, prostě, že vzbuzuje v člověku úctu, lásku, nadšení a kladný vztah k němu. Historická funkce prostředí dokladuje důležité zvláštnosti procesu přírodního nebo kulturního vývoje, tedy reálný proces vzniku a utváření daného objektu nebo nehmotného výsledku. Kulturní funkce - zejména krajiny dokladuje hmotné i duchovní hodnoty vytvořené a vytvářené lidstvem v společenském procesu a charakterizuje dosažený stupeň vývoje společnosti. Se všemi uvedenými funkcemi pak úzce souvisejí naučná a rekreační funkce životního prostředí. Doposud platí zásada obecného přístupu veřejnosti k mimoprodukčním funkcím životního prostředí. Tato zásada je v právním řádu vyjádřena institutem obecného užívání, jehož základními podmínkami je: pro vlastní drobnou potřebu a nikoliv za účelem podnikání, přiměřenost užití prostředků a ohleduplnost a ochrana ve vztahu ke všem složkám životního prostředí. Věřme, že obecné užívání prostředí nebude jen výsadou privilegovaných, jak tomu leckde ostatně již je.
Potřeba udržitelného rozvoje, jak jsme si jej definovali dříve, je výrazem potřeby společnosti a člověka žít ve zdravém, ekologicky stabilním a esteticky hodnotném životním prostředí při zachování a obnově přírodního bohatství. Udržitelný rozvoj pak je cíleným procesem změn v chování lidské společnosti k sobě samé i ke svému okolí (krajině a jejím zdrojům), směřujícím ke zvyšování současného a budoucího potenciálu uspokojování potřeb lidí i bytostí ostatních s ohledem na možnosti (limity) krajiny a jejich zdrojů.
Environmentální opatření nebyla dlouho nutná – příroda si svojí samočistící schopností poradila sama. Proto se výraznější ekologické výdaje začaly objevovat až s jistým zpožděním a delší dobu zaostávaly nejen za nárůstem degradačních účinků, nýbrž i za zvětšováním výroby materiálních statků. Spotřeba zdrojů a energie rostou exponenciálně. Exponencionální růst v sobě skrývá velké nebezpečí. V posledních šedesáti letech stoupá spotřeba energie o 3 až 4% ročně. Kdyby tento trend pokračoval, budeme za 3200 let potřebovat energii celého Slunce. Energetická náročnost v ČR je dokonce výrazně vyšší než v zemích EU (je 2x až 3x vyšší na jednotku HDP). Ekologicky nejnáročnější součást ekonomického růstu představuje transport věcí a doprava osob – co do úbytku zdrojů energie i míry znečištění. Tento sektor ekonomiky je ekologicky nejnáročnější a zároveň patří k činnostem nejvíce znečišťujícím.
Objem znečištění a jiných negativních ekologických projevů s pokračováním tohoto trendu už dnes dosáhnuje neúnosného rozměru – příslušné nežádoucí efekty by se setrvačností nadále zvětšovaly a spěly by k ekologické a posléze i společenské katastrofě. Příčinou toho je, že trh nutně preferuje krátkodobé cíle před dlouhodobými. Takový mechanismus je výhodný při distribuci nedostatkových zdrojů. Je-li něčeho málo a je-li o to zájem, cena stoupá, nezabraňuje však, aby se z něj nestal zdroj zcela nedostatkový. Ekonomický růst se proto stává bytostně neekonomickým tím, že ekonomika registruje pouze svůj vlastní růst a neptá se, zda-li nás tento růst náhodou právě například v důsledku poškozování přírody vlastně neochuzuje, místo aby nás obohacoval. Žádným dalším zvyšováním výroby si nikdy nevyděláme na ochranu mizejících zbytků přírody.
Názory se však liší na míru omezení ekonomického růstu. Meze růstu (jak je definoval Římský klub) postavily dnešnímu světu před oči základní protiklad – v dosavadním hospodářském vývoji je třeba přivodit zásadní změnu, zastavit jakýkoliv růst. Naopak poselství paní G.H.Brundlandové ve zprávě Naše společná budoucnost neříká, že řešením je nulový růst, nýbrž rozvoj založený na podstatném zvýšení účinnosti využití materiálů a energie, na důsledné ochraně prostředí a na dalších principech ekologické únosnosti. Legislativa vyspělých evropských států se přiklonila k druhé variantě – snaží se těmto potřebám přizpůsobovat. Otázkou je, zda tato opatření bez výrazných změn v chování lidí a změn základních společenských ideologií stačí.
Jak by se měly měnit tyto ideologie? Na tu to otázku odpovídá Jan Keller takto:
a) liberalizmus:
Praktická politika hlásící se k liberalizmu se pokouší vydávat názory ekologů za útok na lidská práva a chápe je jako omezování lidské svobody. Liberalizmus je plodem víry v blahodárnost expanze, je zakořeněn v představě nikdy nekončícího růstu a ničím nelimitované energie. Historicky je výrazem síly a sebevědomí ekonomicky silnějšího. Ekologické ohledy však předpokládají odlišný postoj. Výjimečnost člověka nelze odvodit z jeho schopnosti kolonizovat zbylou přírodu, nýbrž z jeho schopnosti brát ohled na práva jiných živých bytostí. V tomto ohledu je postoj ekologie více liberální než postoj liberalizmu. Je vlastně domýšlením liberalizmu do jeho nejzazších důsledků.
Každý liberálně orientovaný jedinec by měl sám vzhledem k přírodě učinit přesně totéž, co liberalizmus od svého počátku požadoval od státu: v maximální možné míře se stáhnout, nezasahovat, dát ruce pryč.
b) konzervatizmus:
Konzervatizmus vzniká z odhodlání uchovávat hodnoty, které byly historicky ohroženy nástupem průmyslové revoluce a jejími doprovodnými sociálními procesy. Je obhajobou zavedených jistot, zvyků i institucí. Význam konzervatizmu spočívá zejména v přesvědčení, že některé věci nelze směnit za něco jiného, že některé věci nepodléhají trhu; patří sem víra v boha, víra v posvátnost vztahů mezi lidmi, posvátnost vztahu člověka k místu, kde prožil svůj život, v posvátnost dědictví, jež spojuje lidi s jejich minulostí, jakož i závazků, jež je pojí již dnes s budoucností.
Svět ekologických hrozeb však dovádí konzervativce do krajně paradoxní situace, kdy snaha konzervovat postavení privilegovaných má podobu ochrany před vážnými riziky ohrožujícími jejich zdraví a životy. Konzervatizmus nedokázal až dosud rozšířit platnost své zásady, podle níž privilegovaní (bohatí a mocní) mají nést břemeno odpovědnosti, které je cenou za jejich privilegia.
K ústředním hodnotám konzervativního postoje patří hluboká úcta ke stabilnímu a pro všechny stejně závaznému sociálnímu řádu a disciplíně, s níž je takový řád nutno dodržovat. V zájmu této disciplíny je konzervatizmus ochoten uvažovat o určitém omezení osobních svobod, pokud by s uznaným řádem mohly kolidovat. I kodex povinností a závazků všech lidí vůči všem částem přírody by se měl stát takovou normou.
c) socializmus:
Alfou a omegou socializmu je myšlenka solidarity. Vývoj socialistického hnutí je dějinami úsilí o rozšiřování této solidarity nejen na všechny zaměstnance, ale také na příliš mladé, příliš staré a vůbec jinak slabé lidi. Snaha rozšířit určité základní formy solidarity také na jiné živé tvory už většině socialistů přestává být naštěstí úplně cizí.
Pokud se liberalistům nepodaří zohlednit mimolidskou přírodu ve věci práv a svobod, pokud se socialistům nepodaří rozšířit podobným způsobem svoji myšlenku solidarity a pokud se konzervatisté nevrátí k ideám, které z čistě pragmatických důvodů opustili, nebo jestliže nebude trvale udržitelný rozvoj formulován jako samostatná ideologie a jako taková nezvítězí ve svobodných demokratických volbách, zbude nám pouze již zmíněná nevábná perspektiva.
Stručně shrňme názory význačných autorů na problematiku vývoje hodnotového systému takto:
Ustanovení zdravé rovnováhy může být výsledkem jen hlubokého pochopení jednotlivce, plného vědomí svých motivací a uvolnění prostoru v nás samých pro růst moudrosti a tvořivosti, které jsou jediným prakticky neomezeným zdrojem. Neomezíme-li například naši vlastní svobodu ve vztahu k přírodě, je to totéž, jako kdybychom z obce plnoprávných vyloučili naše vlastní děti a vnuky. Jde o pochopení, že růst materiální životní úrovně může být suplován růstem kvality života a rozvojem lidské osobnosti, zejména duchovní dimenzí.
Pokud má lidský čin zasluhovat chvály a obdivu, musí být správný ze všech hledisek, z nichž se může posuzovat. Hodnotový systém každého jedince je však zcela individuální kategorie a nelze jej přijmout z donucení. Změnu hodnotového systému lidí lze proto ovlivnit jen pozvolna, a to na základě zařazení jiných alternativ způsobu života založených na udržitelném rozvoji mezi celkovou nabídku již existujících hodnotových systémů. A contrario to znamená, že nelze lidi nutit pasivním způsobem (tím, že určité hodnotové systémy a styly žití vyřadím) k výběru právě jedné z alternativ, byť bychom ji považovaly za správnou. Cesta je v ekonomických-legislativních stimulech k ekologickému chování.
