FEP 11: Poučení z historického vývoje podle Fromma

Kapitalismus je sám o sobě složitou a měnící se strukturou, která připouští i značné množství nekonformity a osobní svobody jednání. Přesto lidé žijící tvorbou a láskou jsou výjimkou, okrajovým jevem, nejen v důsledku existence povolání, jež nedovolují tvořivý a milující postoj, ale především též proto, že duch společnosti je soustředěný na výrobu a spotřebu zboží. Má-li se tvůrčí práce, jakožto jeden z předpokladů dosažení udržitelného rozvoje, stát společenským a ne jen okrajovým jevem, je třeba ve struktuře naší společnosti provést významné změny. Dříve tedy než se pustím do výkladu podstaty sociálního pilíře udržitelného rozvoje, dovoluji si Vám předložit monografii na dané téma složenou z především z myšlenek  mého milovaného autora Ericha Fromma.

Dějiny lidské společnosti mají svůj počátek ve vyčlenění člověka ze stavu jednoty s přírodním světem a uvědomění si sebe jako jsoucna odděleného od ostatních lidí a přírody. Toto vědomí však po dlouhá léta zůstává velmi nejasné. Jedinec je nadále připoután k původnímu přírodnímu a sociálnímu světu.[i] I  ve středověku tento nedostatek z pohledu svobody jednotlivce přetrvává. Osobní, ekonomický a společenský život ovládala pravidla a povinnosti. Člověk sice nebyl svobodný, ale též netrpěl izolovaností. Tím, že měl od narození ve společnosti určité nezaměnitelné místo, měl jeho život význam, o němž se nedalo pochybovat. Člověk se ještě nezačal jako individuum vyčleňovat z prostředí své společenské role a ta byla ještě i jeho rolí přírodní. Člověk měl ve skutečnosti dost svobody vyjádřit se ve svém díle a v citovém životě.[ii] Středověká církev zdůrazňovala důstojnost člověka, svobodu jeho vůle a fakt, že jeho snažení mu bude ku prospěchu.[iii]  

V důsledku tohoto pojímání duchovních hodnot  byla i ekonomická situace ve středověku poměrně neměnná. Ještě nedostatečně rozvitá ekonomika středověku nehrála v životě člověka tak podstatnou roli, aby dokázala narušit stále ještě silný vztah člověka k půdě a ke krvi, jež se projevoval ve významu vlastnického i politického nástupnictví a rodové tradice. Celý hospodářský systém byl založen na principu spolupráce. Cechy brzdily silnou konkurenci a vyžadovaly součinnost v oblasti nákupu surovin, výrobní techniky a ceny výrobků. Cechy byly založeny na vzájemné spolupráci a poskytovaly svým členům přiměřenou jistotu. Akumulace kapitálu byla velmi nízká. Pro ekonomické chování, stejně jako pro ostatní chování, platila závazná mravní pravidla - není  místa pro žádnou ekonomickou aktivitu, jež by se nevztahovala k morálnímu účelu. Je správné usilovat pouze o takový majetek, který je nutný pro život člověka v daném postavení. Středověký obchod spočíval v drobném obchodování uvnitř měst. V zemědělství znakem selské nezávislosti a rovnováhy byly poměrně početní, nezávislí vlastníci půdy, kterou obdělávali. V pravém slova smyslu nešlo ani v cechovním systému, ani v zemědělství o otázku zaměstnanosti. Nehovořilo se o nezaměstnaných, ale o chudých. Všechna dostupná pracovní místa jsou do výroby zapojována mimotržními mechanizmy*.     

Počátek období, které můžeme nazvat jako předěl mezi středověkem a moderní společností, lze přibližně ztotožnit se změnami, které probíhají v ekonomice 15. století. Cechy se vnitřně diferencují, někteří členové měli větší kapitál a zaměstnávali více tovaryšů, za nové členy se přijímali lidé dle množství kapitálu. Cechy se snaží využít svého monopolního postavení a vykořisťují  kupce i spotřebitele. Mnozí členové cechů chudnou, jelikož lpí na tradičním ideálu ekonomické nezávislosti. Zhoršuje se situace tovaryšů. Mění se situace v hornictví, dělníkům (členům hornického cechu) se již nevyplácí podíl v poměru k množství odvedené práce, nýbrž nominální mzda. Klesá počet nezávislých vlastníků půdy a roste masa poddaných, kteří jsou sice osobně svobodní, ale musejí odvádět dávky a robotují. Pro jedince přestalo existovat pevné místo v ekonomickém řádu, které mohlo být považováno za dané od přírody. Jedinec byl ponechán sám sobě, vše bylo závislé na jeho vlastním úsilí, ne na jistotě jeho tradičního postavení.  

Charakteristickými znaky ekonomiky moderní společnosti se stávají:

1) kapitál, který přestává být služebníkem vlastníků, ale jejich pánem - peníze se stávají mocnější než původ a kasta,

2) trh - výrobce předem neumí v důsledku rozvoje meziměstského i mezinárodního trhu odhadnout prodejní možnosti. O tom, že se jeho výrobky prodají a jaký bude zisk rozhodují pouze nepředvídatelné zákony trhu,

3) konkurence: spolupráce a závazná pravidla ustupují principu individuální podnikavosti - jedinec je postaven před volbu buď konkurenty sám zničit, nebo být zničen.[iv]  

Ruku v ruce s ekonomickými změnami dochází ke změnám uvnitř římskokatolické církve. Zdůrazňuje se poučka, že církev je jediná příležitost ke spáse. Z této myšlenky vyplývají základy násilného a fanatického náboženského narcismu charakteristického ve větší části Evropy až v 15. a 16. století.[v] Oprávněnost tohoto tvrzení si ukažme na změnách, které proběhly poprvé v renesanční Itálii. Zde se člověk poprvé vyčlenil z feudální společnosti jako individuum a zpřetrhal původní vazby. Jelikož od 12. st. žili šlechtici a měšťané společně uvnitř městských hradeb, začaly se postupně stavovské rozdíly ve společenském styku stírat, původ se stal méně důležitým než bohatství. Rozkolísalo se i tradiční rozvrstvení mas - vznikají masy vykořisťovaných a politicky utlačovaných dělníků. Člověk sebe a druhé objevuje jako individua, přírodu jako něco vně sebe ve dvou aspektech - za prvé jako objekt teoretického a praktického ovládání a za druhé, zejména krásu přírody, jako předmět potěšení. Takto nově nabité charakterové rysy zejména střední třídy: nutkání pracovat, smysl pro šetrnost, ochota učinit svůj život nástrojem pro záměry mimoosobní moci, odříkavost a smysl pro povinnost, se staly tvořivými silami moderní kapitalistické společnosti.[vi] 

 Proces vyčleňování jedince z jeho původních vazeb dosáhl svého vrcholu s nástupem průmyslové revoluce. Ta způsobila, že prakticky celý příjem je získáván pouze na trhu práce a většina služeb a zboží je distribuována prostřednictvím trhu (existenční, fyziologická závislost) a současně vedla k identifikaci významné a odměňované práce s formálním zaměstnáním (psychologická a sociální závislost).[vii]  

Po celou tuto dobu, i když člověk překonává své fixace ke krvi a půdě, k matce a klanu, setrvává u jiných mocností, které mu dávají bezpečí a jistotu - u svého zaměstnání, národa, své sociální skupiny, své rodiny, či u svých úspěchů, své moci, svých peněz. Nebo se stane tak narcistickým, že se necítí cizincem ve světě proto, že on je svět a není nic vedle a mimo něj. Člověk je osamocen a separován od ostatních lidí i od přírody. Jeho nejvášnivější snahou je navrátit se ke světu jednoty. Přeje si uniknout ze své nově nabité svobody a ztratit i samo uvědomění toho, co jej činí lidským.        

 Dnešní člověk se od člověka středověku prakticky neliší. Stále podléhá týmž sklonům, stále má tendenci vracet se. Vnější formy se sice mění, jejich podstata však zůstává. Z politického a ekonomického hlediska jsou však oproti tomu změny nepopiratelné. Velké revoluce v Anglii a ve Francii a boj o americkou nezávislost jsou mezníky znamenající počátek cesty k dosažení politické a ekonomické svobody. Výrazem politické svobody se stal demokratický stát založený na principu rovnosti všech lidí a rovného práva každého podílet se na vládě prostřednictvím jím zvolených zástupců. Tato politická svoboda se však v průběhu času redukuje na volbu mezi několika politickými stranami a volič postavený tváří v tvář moci a velikosti strany, jak se ukazuje ve své propagandě, je bezmocný proti pocitu malosti a bezvýznamnosti. V ekonomické oblasti převládá princip individualistické aktivity. Na druhé straně tento proces vede k přetrhání vazeb člověka k druhému člověku, a tak k izolování jedince od jeho bližních. Člověk v moderní společnosti se stal centrem a cílem veškeré iniciativy, přičemž motivací lidské aktivity se staly principy sebezájmu  a egoismu. Zatímco ve středověkém systému byl kapitál služebníkem člověka, v moderním se stal jeho pánem. Ve středověkém světě byly ekonomické aktivity prostředkem k cíli, tj. život a spása člověka, v kapitalismu se ekonomická aktivita, úspěch, materiální zisk stávají samoúčelem. Člověk se stal součástí obrovského ekonomického soustrojí. Tato pohotovost podřídit se mimolidským cílům byla připravena právě protestantismem. Princip akumulace kapitálu místo jeho spotřebního užití se stal předpokladem velkolepých vymožeností našeho průmyslového systému.[viii]

 Člověk se redukuje na intelekt a sílu vůle s vyloučením všech ostatních částí své osobnosti.  A tak stejně jako v politické oblasti je moderní člověk v rozporu s obecně přijímaným hlediskem v podstatě ve vztahu k svému světu velmi bezmocný. Jen se zdá, že je mocný, protože mimořádnou měrou ovládá přírodu. Avšak jeho nadvláda je téměř zcela odcizená, není výsledkem jeho skutečných sil, ale "megastroje", který umožňuje, aby dosahoval mnohého, aniž by pro to mnoho udělal, nebo byl. Dnešní člověk se tak stal závislým na vůdcích, kteří zaručují řádné fungování společnosti vyrábějící stroje, závislým na dobře fungujícím byznysu.[ix] Osamělost, strach  a zmatek však zůstávají, břemeno svobody je  pro moderního člověka nadále neúnosné. Člověk se snaží tomuto tlaku uniknout.          

 Demokracie je sice charakteristická osvobozením se od vnější autority, nedochází však v ní k odstranění obav z vlastního myšlení a citů. Naopak, tržní mechanismus takového člověka totiž potřebuje.             

Důsledky trhu, jakožto prostředku regulace všeho, jakožto ideologie, která v zájmu zisku znetvořuje člověka, lze charakterizovat asi následovně. Užitečné věci a užitečná lidská energie se proměňují ve zboží, které se směňuje za tržních podmínek. Lidská energie a dovednost ztratí svou hodnotu v okamžiku, jakmile se za tržních podmínek o ně ztratí zájem. Kapitál, tj. nahromaděné věci, neživé věci,  tak poroučí práci a má vyšší hodnotu než práce, lidské schopnosti, které jsou živé.  Dochází k centralizaci a koncentraci kapitálu. V nejvyspělejších zemích dnes již více než čtyři pětiny obyvatelstva v produktivním věku tvoří zaměstnanci.[x] Stovky akcionářů vlastní podnik, manažerská byrokracie, jež podnik nevlastní, jej řídí. Existence odborů vede k tomu, že za jednotlivého dělníka vyjednávají odborové svazy, jež jsou rovněž řízeny mocnou byrokracií. Úkoly se plní předepsanou rychlostí a předepsaným způsobem.  Člověk má jen málo iniciativy, jeho úkoly jsou předepsány organizací práce - v tomto smyslu nejsou rozdíly ani mezi nadřízenými a podřízenými a rovnost je tudíž relativně dokonalá. Společnost lidem poskytuje též mnoho prostředků, které lidem pomáhají, aby si svou osamělost neuvědomovali ani v době mimo pracovní aktivitu. Jedná se o rutinu zábavy, tj. pasivní konzum sluchových a zrakových vjemů, dále nakupování stále nových věcí a jejich brzká výměna za jiné, nedělní výlet a téměř každodenní posezení u televize. Protože však člověk jako automat nemůže prožívat svůj život spontánně ani v době odpočinku, sahá též po různých náhražkách vzrušení a dráždění: po alkoholu, sexu, drogách, „adrenalinovém“ sportu, prožívání fiktivní reality na filmovém plátně .... . Podstatným důsledkem toho všeho pak je, že moderní člověk je odcizen sám sobě, ostatním lidem a přírodě. Proměnil se ve zboží, pociťuje své životní síly jako investici, jež mu musí přinést co největší zisk.     

       Takže, ačkoliv v první průmyslové revoluci byla fyzická energie zvířat a lidí nahrazena mechanickou energií strojů a ve druhé průmyslové revoluci bylo přemýšlení a memorování nahrazeno stroji až po výkonné počítače, nevedlo toto osvobození od práce a schématického "myšlení" k pokroku. Stoupá podíl živé práce, která je nahrazována stroji, dochází k poklesu zájmu o polokvalifikovanou a nekvalifikovanou práci. Končí sen o plné zaměstnanosti. Masová nezaměstnanost 90. let vede k prohloubení deprivace a k častějším únikům od svobody – vzniká nová společenská třída underclass*.            

Pokrok ve smyslu tohoto výkladu by znamenal tu skutečnost, že osvobozená lidská energie se bude věnovat jiným, vznešenějším a tvůrčím úkolům. Osvobození od práce však bohužel má za následek v lepším případě vznik ideálu naprosté lenosti. Ideálu, že dobrý život je život bez námahy.[xi]      

Není divu, že společnost, již jde v podstatě charakterizovat výše uvedeným způsobem, si vytváří své ideály pro každou životní situaci, které odpovídají zmíněným obecným cílům - dosáhnout co nejvyššího zisku s co nejmenší námahou. Ideál zaměstnance je člověk, který by měl být ochotný ke spolupráci, být tolerantní a zároveň ctižádostivý a agresivní. Nepožaduje se však, aby vyvíjel aktivitu mimo rámec svěřených a předepsaných úkolů. Víra v boha se spíše přeměnila v psychologický nástroj lepšího přizpůsobení pro konkurenční boj - náboženství má povahu autosugesce či psychoterapie, aby pomáhalo člověku v jeho obchodní činnosti. Modlitba se doporučuje jako prostředek k dosáhnutí úspěchu - politického i ekonomického - a bůh se stává společníkem v obchodu.[xii]       

Závěrem můžeme říci, že zásada, která je v základě kapitalistické společnosti, jejímž důsledkem je, že moderní člověk má mnoho věcí, užívá mnoho věcí, ale je velmi málo, a zásada plné svobody a lásky jsou neslučitelné. Prodavač zboží, které se k ničemu nehodí, nemůže například vykonávat svou ekonomickou funkci bez lhaní, kvalifikovaný dělník, chemik či lékař to činit mohou. Podobně rolník, učitel a další různé typy povolání se mohou pokusit žít plně a tvořivě a přitom se nevzdat své ekonomické funkce. Tento způsob života však nesmíme slučovat se slušností, jak se v moderní společnosti chápe, tj. slušnost znamená nepodvádět a neklamat při směně zboží a služeb a také ne při směně citů, nebo-li "dávám ti tolik, kolik ty dáváš mně".       

Dnes je všechna činnost podřízena ekonomickým cílům, z prostředků se stal účel. Má-li však člověk umět milovat, musí si především cenit sám sebe. Ekonomický stroj musí sloužit jemu, místo, aby on sloužil stroji. Musí se mu dostat možnosti podílet se o zkušenost, o práci a nejen v nejlepším případě o zisk. Chvíle, kdy je možné přejít od odříkání ke spotřebě, kdy končí etapa investic a kdy je možné investovaný kapitál projídat a kdy již nelze budoucnost představit v podobě času dnešního (cíle dneška a zítřka se rozcházejí), kdy práva z nahromaděných výsledků nebudou stejnými právy jako dnes (devalvace kapitálových vkladů), je okamžik, kdy mluvíme o ekonomice postmoderní. Absence sociálních struktur znamená konec určení rámce toho, co je možné. Málokdo může počítat s tím, že jednou získanou kvalifikaci bude využívat do konce svého života. Změnou technického vybavení, zánikem starých a vznikem nových funkcí se dříve osvojené návyky stávají spíše přítěží než předpokladem dalšího profesionálního vzestupu. Zaměstnání je nezřídka příležitostné a výpověď může člověk dostat kdykoliv. Z uvedeného vyplývá, že vykonávané funkce mají pro sebeurčení nepatrnou hodnotu a že životnímu úspěchu napomáhají jiné vlastnosti než dříve: nikoliv fixní specializace, ale elasticita zájmů, rychlost jejich změny, pružná adaptace. Nutné je si proto zachovat distanci a emocionálně být střídmý - osobnost se vyznačuje absencí identity.[xiii]            

  Jediným realistickým cílem člověka je však úplné osvobození - Fromm v této souvislosti mluví o tzv. revolučním humanismu[xiv]. Cílem společnosti je umožnit rozvoj svých členů (včetně budoucích generací), jejím hlavním úkolem je pak vytvořit podmínky  udržitelného života. Společnost tedy musí vytvořit politické a ekonomické podmínky pro to, aby se člověk mohl změnit, aby se osvobodil od archaických tlaků, aby se ztotožnil s hodnotovým systémem Nové harmonie. Občan na druhé straně musí své politiky v této snaze podpořit, neboť jelikož se zdá, že demokratický systém poskytuje ze všech dosud známých politických zřízení z dlouhodobého hlediska  jako jediný alespoň naději na dosažení úplné svobody, myšlenka revolučního humanismu bez podpory voličů nemá možnost uspět.  

* to neznamená, že hodnotím středověkou společnost jednoznačně kladně – jde spíše o stereotyp ekonomického chování vyvolaný objektivní nutností; důležité je, že můžeme v těchto historických schématech hledat inspiraci pro řešení dnešních problémů.

* Neztotožňovat s „autonomními“ – viz dále.

[i] Erich Fromm, Strach ze svobody, Naše vojsko, 1993, str. 23,
[ii] Erich Fromm, Strach ze svobody, Naše vojsko, 1993, str. 31-32,

[iii] Erich Fromm, Strach ze svobody, Naše vojsko, 1993, str. 47

[iv] Erich Fromm, Strach ze svobody, Naše vojsko, 1993, str. 37-42 a Petr Mareš, Nezaměstnanost jako sociální problém, SLON, 1998, str.36
[v] Erich Fromm, Lidské srdce, Nakladatelství Josefa Šimona, Praha 1996, str. 92-96
[vi] Erich Fromm, Strach ze svobody, Naše vojsko, 1993, str. 47- 61
[vii] Petr Mareš, Nezaměstnanost jako sociální problém, SLON, 1998, str.37
[viii] Erich Fromm, Strach ze svobody, Naše vojsko, 1993, str. 62-66
[ix] Erich Fromm, Umění být,  Naše vojsko, 1994, str. 85-86 a Erich Fromm, Mít nebo být?, Naše vojsko, 1992, str. 12-13
[x] Jan Keller, Až na dno blahobytu, Duha, 1995, str. 36-7

[xi] Erich Fromm, Umění být,  Naše vojsko, 1994, str. 29 a Petr Mareš, Nezaměstnanost jako sociální problém, SLON, 1998, str.41-49 a 88-100

[xii] Erich Fromm, Umění milovat, Nakladatelství Josefa Šimona, 1996, str. 11, 82-102
[xiii] Zygmunt Bauman, Úvahy o postmoderní době, Sociologické nakladatelství, 1995, str. 33-34,
[xiv] Erich Fromm, Mít nebo být?, Naše vojsko, 1992, str. 29, Erich Fromm, Umění být,  Naše vojsko, 1994, str. 86 a Erich Fromm, Umění milovat, Nakladatelství Josefa Šimona, Praha 1996,str.124-126