FEP 10: Žijeme neudržitelně, braňme svá práva ústavní cestou

Myšlenka udržitelného rozvoje, zejména v podmínkách EU, má dlouholetou tradici. Současná politika Evropské unie k tomuto ideálu bezpochyby směřuje. Bohužel se však ukazuje, že její prosazení v moderní společnosti není dostatečně účinné. Příčin tohoto stavu je mnoho – uveďme si jen základní. Za prvé: problematika životního prostředí má globální rozměry a proto její řešení např. pouze na Evropské úrovni bez přispění celého světového společenství má pouze zpomalující, resp. odkladný účinek. Za druhé: realizované ekonomické politiky jsou založeny na maximalizaci ekonomického produktu – na politice „růstu pro růst“ a maximální zaměstnanosti, neboť dle dosavadních teorií se každý pokles produktivity negativně odrazí v sociální oblasti a v jejím důsledku též v obecně politické rovině. A za třetí: obecně je vžita představa, že člověk moderní společnosti se neumí vzdát ani části své úrovně spotřeby, byť by to bylo ve prospěch naší civilizace a budoucích generací. Lze proto konstatovat, že prosazování principu udržitelného rozvoje přes určitá dílčí zlepšení nepřivodilo zásadní zvrat v dosavadním nepříznivém přístupu politiky.

OSN v devadesátých letech definovala pojem „trvale udržitelný rozvoj“ jako rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti bez ohrožení možnosti budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby. Ve smyslu této definice je udržitelný rozvoj v podstatě procesem změny, ve kterém využívání zdrojů, směřování investic, orientace technologického rozvoje a institucionální změny jsou v harmonii. Podle této definice je strategie udržitelného rozvoje zaměřená na prosazování harmonie mezi lidskými bytostmi a mezi lidstvem a přírodou. V tomto kontextu je vyzdvižen sociální pilíř udržitelného rozvoje, kterému je vlastní zásada solidarity – mezilidské, mezigenerační i mezidruhové (k živ. prostředí). Zatím je zde potlačena rovnost racionálních nároků lidských bytostí na zdravé životní prostředí.  

Obdobně je tento pojem definován v § 6 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Zákonná definice je zajímavá v tom smyslu, že důraz klade na potřebu uspokojení základních životních potřeb. Tak je vysvětlena podstata udržitelného rozvoje, který spočívá na environmentální restrukturalizaci průmyslu a využívání obnovitelných surovinových a energetických zdrojů. Tento proces restrukturalizace však zákonitě, pokud je myšlenka trvale udržitelného rozvoje brána vážně a nikoliv proklamativně, zbrzdí alespoň dočasně ekonomický růst s možnými příslušnými dopady do sociální oblasti. Jednoduše řešeno uvedenou definici lze vykládat tak, že spíše vyzdvihuje požadavek harmonizace zájmů životního prostředí a zájmů společnosti (ekonomiky), přičemž mlčky potlačují uspokojení potřeb člověka.  

Na počátku tohoto století OSN s obavami konstatovala, že mezinárodní společenství přešlapuje na místě a jen pomalu se daří zastavit zhoršování stavu životního prostředí, nešetrné zacházení s ekosystémy a nastartovat skutečně udržitelný rozvoj. Je proto zřejmé, že se mezinárodní společenství muselo vyrovnat i s redefinicí onoho klíčového pojmu. Nadále se prosazuje termín „udržitelný rozvoj“. Jeho obsah bylo a je třeba nově formulovat tak, aby vedl k přehodnocení praktické ekonomické politiky a byl politicky i právně vymahatelný.  

Z tohoto hlediska je mi nejbližší definice Ivana Ryndy, kterou si dovoluji parafrázovat následovně: „Udržitelným rozvojem rozumíme uspokojování sociálních, materiálních a duchovních potřeb lidí při plném respektování objektivních environmentálních limitů.“ K udržitelnosti ovšem jako její neoddělitelnou součást Rynda řadí „Povinnost orgánů veřejné moci udržitelný rozvoj a jeho principy zajišťovat, a to prostřednictvím komplexního souboru strategií promítnutých do ekonomických, legislativních a administrativních nástrojů.“ Uvedená definice v sobě obsahuje sociální, ekologický i ekonomický rozměr udržitelnosti. Toto konstatování si zaslouží bližší vysvětlení. Při analýze potřeb lidí vycházející z antropocentrického pojetí udržitelnosti jsem dospěl k názoru, že cestou k naplnění sociálního pilíře udržitelnosti je vytvoření vějíře společensky a ekologicky přijatelných alternativ životních stylů založených na lidské tvořivosti a aktivitě, jakožto podmínek svobody, tj. možnosti skutečné volby člověka (tvůrčí práce, seberealizace a osobní identita se napříště nesmí spojovat pouze s placeným zaměstnáním a tržním mechanizmem). Prosím o povšimnutí si skutečnosti, že důraz je kladen na rozšiřování svobody, nikoliv na růst spotřeby. Druhá část definice vymezuje základní podmínky pro zachování a zlepšení stavu životního prostředí a všech jeho funkcí na základě biocentrického uchopení problému. Tyto podmínky zároveň určují meze ekonomického růstu a potažmo i míru svobody lidstva při uspokojování svých potřeb v daném čase (udržitelný ekonomický růst je dán zejména technologickým vývojem a zlepšováním stavu životního prostředí v jeho produkčních funkcích). Z čistě ekonomického hlediska lze tedy formulovat následující 3 podmínky:

1.      využívání obnovitelných přírodních zdrojů takovým způsobem, aby míra jejich spotřeby nepřekročila míru jejich obnovy;

2.      využívání neobnovitelných přírodních zdrojů takovým způsobem, aby byly stále v oběhu (zejména recyklací a opakovaným užitím výrobků z nich) a míra jejich spotřeby klesala s růstem možnosti jejich nahraditelnosti obnovitelnými zdroji anebo v důsledku zavádění nejlepších dostupných technik;

3.      vytváření emisí, včetně odpadů, pouze v takové míře a kvalitě, která umožňuje nahrazení primárních surovin (zajistit jejich schopnost být využity jako druhotné suroviny) a v případě, že recyklovány nebudou, produkovat emise a odpady pouze v takové míře a kvalitě, která je vstřebatelná životním prostředím bez vedlejších účinků na zdraví a pohodu člověka a zároveň která by neohrožovala ostatní formy života.

I zde stojí za povšimnutí, že tu není obsažena podmínka uvedení životního prostředí do jeho původního, nekulturního stavu a dále, že růst čistého ekonomického blahobytu nemusí být spojován pouze s růstem HDP. Povinnost doprovázející Ryndovu definici, která už udržitelný rozvoj nevymezuje, se zabývá způsobem, jak má být udržitelnost zajištěna – procesní stránka udržitelnosti. V podstatě jde o to, že udržitelnost musí mít nadresortní charakter, resp. že musí být promítnuta ve všech relevantních politikách, strategiích a plánech a následně, že udržitelnost má být aplikována všemi nástroji, kterými veřejná moc disponuje.  

Evropská unie navazuje na změnu vnímání udržitelného rozvoje v OSN tím, že ve svých nařízeních EP a Rady č. 2493-4/2000 definuje udržitelný rozvoj jako zlepšování životní úrovně a prosperity příslušné populace v mezích kapacity ekosystému, při zachování přírodního bohatství a jeho biologické rozmanitosti ku prospěchu současných a příštích generací. Tato definice, která je díky přímé aplikovatelnosti evropských nařízení i součástí našeho právního řádu, se mimochodem velmi blíží ke shora citované definici doktora Ryndy. Od této definice je tedy třeba se odrazit. Její klíčovou součástí je slovní spojení „kapacita ekosystému“. Ekosystém chápeme jako navzájem propojenou soustavu složek životního prostředí a jeho kapacitu jako schopnost ekosystému pojímat takové zatížení, při kterém ještě nedochází k narušení jeho ekologické stability. Tímto se dostáváme k nezbytnosti definovat pojem „ekologická stabilita“. Tou rozumíme schopnost ekosystému odolávat změnám nebo vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce. Vedle pojmu „kapacita ekosystému“ je dále třeba definovat pojem navazující a tím je „příznivé životní prostředí“.  

Právo každého na příznivé životní prostředí je zakotveno v čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zakotvením definice v našem právním pořádku nabylo toto ústavním zákonem základní právo na své konkrétnosti a tím i vymahatelnosti. Politická odpovědnost zastupitelů a administrativní odpovědnost úředníků je v jejich rozhodování podepřena též odpovědností právní. Rozhodování vedoucí k narušení příznivého životního prostředí tak je zřejmým nesprávným a protiprávním, resp. protiústavním postupem, tedy postupem porušujícím ústavní práva občanů. Za příznivé životní prostředí považujeme životní prostředí (vymezené územím katastru obce), ve kterém lidská činnost nezpůsobuje překračování kapacity ekosystému. Rozhodujícím znakem v souladu s definicí udržitelného rozvoje je tedy nepřekračování kapacity ekosystému, tedy zachování schopnosti prostředí absorbovat znečištění a regenerovat své poškození. Ekosystém je pro účely definice únosného zatížení území vymezen územím každé jedné obce, neboť ve smyslu obecné definice ekosystému by jím mohla být jak kapka vody tak globální ekosystém. Sama definice mluví o nezbytnosti určení prostoru a času. Území katastru obce bylo zařazeno do definice z důvodu přiměřenosti velikosti prostoru a jeho vhodnosti vzhledem k ekologickému monitoringu a dále pro nezpochybnitelnost jeho hranice, coby hranice administrativní spojené s politickou odpovědností voleného zastupitelstva. U přirozených hranic ekosystémů by patrně jejich vymezení vázané na právní důsledky bylo nekonečným předmětem sporů. Vymezením příznivého životního prostředí uzavíráme definiční kruh v tom smyslu, že o rozvoji území obce, kde dochází k takovým negativním změnám v ekosystému, že lze konstatovat faktickou neschopnost životního prostředí zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce (překročení kapacity ekosystému), nelze mluvit jako o udržitelném. Na druhou stranu neplatí, že splnění podmínky příznivého životního prostředí na území obce postačuje k tomu, aby se dalo mluvit o udržitelném rozvoji obce. Další podmínkou je zejména zlepšování životní úrovně a prosperity občanů v obci.  

S pojmem kapacita ekosystému ještě bezprostředně souvisí vymezení pojmu „standardy kvality životního prostředí“, které představují kvantitativně definované požadavky na stav životního prostředí, při nichž nedochází k překročení kapacity ekosystému. Pro zjednodušení je můžeme sladit s pojmem stavebního práva, a to s „limity využití území“. Těmito limity jsou limity územní, hygienické a imisní. A v tom je právě kámen úrazu. Jestliže z poslední Zprávy o stavu životního prostředí vyplývá, že v roce 2006 asi na třetině území jsou překračovány imisních limity pro ochranu zdraví obyvatel, je zřejmé, že  k udržitelném rozvoji  u nás rozhodně nedochází, resp. že v masovém měřítku dochází k porušování ústavního práva na příznivé životní prostředí. Vezmeme-li v potaz, že největší výskyt onemocnění dýchací soustavy je v oblastech s nejhorší kvalitou ovzduší, že ve srovnání s rokem 1980 došlo ke zdvojnásobení výskytu rakoviny plic, že výskyt alergií se proti roku 1995 se zdvojnásobil, že atopickými ekzémy trpí více než 12% dětí atd., je divné, že se ještě nikdo na Ústavní soud neobrátil, aby si jeho prostřednictvím vymohl naplnění svého ústavního práva.