ČSSD přebírá za vládu iniciativu v boji proti globálnímu oteplování

Skupina sociálnědemokratických poslanců dnes podala v Poslanecké sněmovně návrh zákona o snižování emisí skleníkových plynů (26. září 2007). Podstatou návrhu je dobrovolný závazek České republiky, že do roku 2050 sníží své emise skleníkových plynů o 50% vůči stavu z roku 2000. To znamená, že když v roce 2000 činily v ČR emise skleníkových plynů 144 mil tun CO2ekv, v roce 2050 by tedy měly poklesnout na zhruba 72 mil tun. Tento návrh má obdobu v normě, kterou nedávno přijala Velká Británie. Podle představ britské vlády by měly být emise oxidu uhličitého ve Spojeném Království sníženy o 60 % oproti stavu z roku 2000.

    Máme-li vycházet ze slov prezidenta republiky Václava Klause na summitu OSN o změnách klimatu, pak se poslanci ČSSD zařadili mezi jeho odpůrce – politiky, kteří věří v existenci rozsáhlých klimatických změn antropogenního původu. Můžeme se v kontextu jeho prý „smířlivých slov“, jak pravil Martin Bursík, zařadit mezi ty odpůrce, které vnímá pozitivněji, totiž ty, kteří spoléhají „na přirozenou lidskou adaptibilitu, na modernizaci a technický pokrok a zejména na blahodárné účinky budoucího růstu bohatství a blahobytu“. Navrhovatelé zákona jsou přesvědčeni, že případná realizace zákona půjde ruku v ruce právě s inovacemi, přechodem na šetrné a úsporné technologie v případě nejrůznějších výrob a bude tak znamenat nejen příspěvek k ochraně klimatu a ke zvyšování kvality životního prostředí obecně, ale ponese s sebou jako důsledek těchto modernizačních trendů i prezidentem zmíněný růst bohatství.

Víme, že globálního efektu těchto opatření, totiž eliminaci skleníkových plynů jako hlavní příčiny  klimatických změn, nelze dosáhnout bez mezinárodní spolupráce. V souvislosti s tím vítáme iniciativu zemí G 8, která přišla právě s iniciativou snížit do roku 2050 emise skleníkových plynů o 50 %. To ovšem nestačí, pokud se ochrana klimatu nestane předmětem celosvětově závazné mezinárodní smlouvy. To je předmětem jednání OSN tento týden v New Yorku a v prosinci na Bali. Je v zájmu euroatlantické civilizace, aby tato jednání neskončila fiaskem. Proto, i když je pravdou, že Česká republika  produkuje pouze zhruba 0,8% celosvětových emisí skleníkových plynů, má krok poslanců ČSSD ohromný symbolický význam. Zároveň však tímto ČSSD přebírá za vládu odpovědnost za to, že ač tvoříme  pouze asi 0,2 % obyvatelstva Země, produkujeme zhruba čtyřnásobek toho, co bychom vzhledem k počtu obyvatel měli produkovat. Aktivní přístup k řešení problematiky skleníkových plynů a předložení tohoto návrhu je výrazem zachování naší cti před globální veřejností a patří k  prvořadým povinnostem naší země.

Chceme zároveň, aby český průmysl dlouho dopředu věděl, na co se má připravit.  Vzpomeňte si jaké zmatky způsobila česká vláda svou špatnou taktikou vyjednávání s Evropskou komisí o množství emisí, které budou moci firmy vypustit v letech 2008 až 2012. Brusel snížil český návrh o 15 procent. Česko po Bruselu pro své podniky chtělo o čtvrtinu víc obchodovatelných emisních povolenek, než činí reálné množství v současnosti produkovaného oxidu uhličitého. Vláda si stejně jako prezident zřejmě neuvědomuje, že pro EU je a bude snižování množství skleníkových plynů jednou z priorit zahraniční politiky. Mnohem lepší taktika je postupné a transparentní snižování rozložené v dlouhém horizontu a bez skokových změn. Tím nejlépe ochráníme naše hospodářství před turbulencí, která může s přijetím nového celosvětového závazku o snížení skleníkových plynů nastat.

           Pro všechny nevěřící Tomáše a jednoho Václava v souvislosti s předpokladem nevyhnutelnosti společného mezinárodního postupu, uvádím několik statistických údajů, které jsou nezpochybnitelné. Objem emisí škodlivých plynů vypouštěných do ovzduší se v celosvětovém měřítku zvyšuje o dvě procenta ročně. Zároveň  lze pozorovat především v oblasti přírodních katastrof souvisejících přímo s klimatickými fenomény více než odpovídající nárůst. Ukazuje se, že do roku 1963 se takové přírodní katastrofy vyskytovaly v počtech do 50 ročně. V období let 1964 až 1975 se každoroční počty přírodních katastrof pohybovaly již kolem 80. Od roku 1976 pak jejich počet každoročně stoupá. V polovině 90. let minulého století se tato znepokojivá cifra vyhoupla na již přibližně  200 ročně a v prvních letech 21. století nás každoročně po celém světě postihuje  neuvěřitelných asi 400 přírodních katastrof tohoto typu. Proti roku 1940 Zemi tedy ročně postihuje 20x více katastrof než v roce 1940 a 5x více než v roce 1975.

Vědci odhadují, že bude-li růst koncentrace skleníkových plynů v atmosféře pokračovat nezměněným tempem, dojde do konce tohoto století ke zvýšení průměrných teplot až o šest stupňů Celsia a hladina oceánů stoupne až o půl metru. Důsledkem bude, že kolem roku 2050 bude čelit nedostatku vody asi 1 mld. lidí, kolem roku 2080 se  tento počet přiblíží až ke 3 mld., rozšíří se výskyt infekčních nemocí a úmrtnost na ně, stovky milionů lidí se budou muset kvůli stoupající hladině moří stěhovat, asi  30 % živočišných druhů bude hrozit vymření, část Amazonie se přemění v savanu, v Alpách zmizí až 70 % všech ledovců, v Africe vzroste plocha pouští až o 8%, v Karibiku přibude dalších ničivých hurikánů a v lesnatých oblastech Kanady, Ruska a severní Evropy výrazně vzroste počet lesních požárů.

Myslí si nějaký zákonodárce, že lidstvo bude  tento vývoj ignorovat a nic neučiní? Jestli ano, nechť hlasuje proti tomuto návrhu, ale s vědomím a v kontextu všech těchto argumentů s plnou osobní odpovědností za věci příští.