Biopaliva: dobrý nápad anebo zločin vůči chudým a přírodě?

Zhruba 70 % českého dovozu paliv ze zahraničí vyjádřeného v korunách tvoří ropa. Ta se v našich podmínkách používá prakticky výhradně v dopravě. Světové zásoby ropy jsou odhadovány na cca 40 až 50 let. Jenže hlavním dodavatelem ropy do ČR je Rusko (má podíl asi 70 %), dalším významným dodavatelem je Ázerbajdžán (cca 25 %), malá množství pocházejí z Alžírska a arabských států. Většina ropy (cca 2/3) proudí do ČR z východu ropovodem Družba, zbytek ropovody z jihu a západu. V případě ropovodu Družba je však otázka jeho životnosti, takže není vyloučeno, že kolem roku 2020 bude nutné hledat nové dopravní cesty. Rusko vlastní cca 8 % světových zásob, není tedy v oblasti ropy rozhodujícím světovým hráčem. My jsme ale na něm závislí. Současné ruské zásoby jsou na cca 20 let, ale byla objevena nová ložiska na Východní Sibiři a šelfu Sachalinu. Ropa z těchto nových ložisek je ale pro Evropu hůře dostupná (pravděpodobně bude Rusko tuto ropu spíše vyvážet do Činy a na dálný východ). Je tedy  nutné hledat alternativní řešení v dopravě (alternativní pohony, důraz na veřejnou přepravu osob a kombinovanou nákladní dopravu).

V důsledku úbytku zásob ropy dojde k poklesu její nabídky na trhu a skokově vzroste cena ropných pohonných hmot. Aby tato skutečnost neznamenala růst cen všeho a inflační past vedoucí až ke zhroucení ekonomiky, má stát v rukávu prakticky dvě možnosti řešení. Buď určí cenový strop na ještě přijatelné úrovni a poptávku po chybějícím množství ropy  sníží uměle pomocí přídělového systému, nebo bude včas pomocí legislativy vytvářet podmínky k tomu, aby se chybějící prostor zaplnil alternativními pohony.

ČR by proto měla volit druhou alternativu. Důraz by měl být kladen na železniční dopravu, což vyžaduje zavedení celoplošného mýtného v parametrech nákladů na údržbu a výstavbu silnic (u kolejové přepravy jsou tyto náklady již v ceně promítnuty) a investice do logistiky kombinované nákladní dopravy. Vedle toho by měl být kladen důraz na veřejnou dopravu, což vyžaduje především přijetí zákona o veřejné dopravě. Včas by se měly podporovat alternativní pohony, jako je zemní plyn (podpora již probíhá formou dočasného osvobození od spotřební daně, podporou výstavby infrastruktury na základě dohody s RWE), elektropohony a hybridy umožňující externí nabíjení (podpora doposud chybí), vodíkové pohony (jsou nutné investice do výzkumu a vývoje, např. ČAS Znojmo nebo Řež) a též podpora biopaliv. Podpora biopaliv je tedy jen částečka ve skládačce, kterou se musíme dát.

Budeme-li se věnovat problematice biopaliv, musíme začít u závazků ČR, které máme vůči EU, tedy zajistit, aby 5,75% podíl kapalných biopaliv z celkového objemu PHM v roce 2010 a 10% podíl kapalných biopaliv z celkového objemu PHM v roce 2020. Předně nemá smysl s těmito závazky polemizovat a je třeba je považovat za axiom, tedy naplnit je. Na druhé straně ale nemá smysl vymýšlet nástroje, které by vedly k výraznému překračování těchto závazků, dokud nevyčerpáme možnosti ostatních alternativ (viz výše). K naplnění těchto závazků vede především zákon o ochraně ovzduší, který ukládá povinnost přimíchávání biopaliv do nafty v náběhu až do 4,5% podílu a do benzínu v náběhu až do 3,5% podílu od 1. 1. 2009. Do budoucna těnto administrativní nástroj bude doplněn nástrojem ekonomickým prostřednictvím spotřebních daní. Návrh novely zákona o spotřební dani navrhuje osvobodit čisté rostlinné oleje, čisté metylestery mastných kyselin a bioplyn od spotřební daně, snížit sazbu spotřební daně  pro směsi motorové nafty s metylestery mastných kyselin (FAME), kde FAME představují nejméně 31 % hmotnostních všech látek obsažených ve směsi (tzv. směsná nafta) na 6 866 Kč/1000 l,  a dále je  u pohonné hmoty E 85 je navržena možnost uplatnění nároku na vrácení spotřební daně z podílu lihu kvasného bezvodého obecně nebo zvláštně denaturovaného obsaženého ve směsi (pohonná hmota E 95 je v návrhu osvobozena od spotřební daně v rámci pilotních projektů technologického vývoje ekologicky příznivější palivové směsi).

Diskuze se tedy vedou nad tím, zda podporovat přimíchávání nebo vysokoobjemová biopaliva, kterými jsou E85 (85% biolihu + 15% benzínu), E95 (95% biolihu + 5% benzinu), čisté MEŘO, SMN 30 (min. 31% MEŘO a max. 69% nafta) a čistý bioplyn. Dle mého názoru je třeba postupně přecházet k vysokoobjemovým biopalivům, neboť nahrazují využití cukrovky v důsledku evropských cukerných kvót, AUTO Škoda má takové motory ve svém portfoliu a nedostatečně v ČR využíváme vlastní  výrobní kapacity MEŘO - z pouhých 24%. Podpora by (stejně jako u zemního plynu) měla být jen dočasná - do splnění  povinnosti pro r. 2010, tj. na 5,75% podílu biopaliv na PHM. Nad tento limit doporučuji ponechat podporu pouze pro tzv. biopaliva 2. generace.

Biopalivům 2. generace fandím především proto, že se dají vyrábět nejen z obilovin, okopanin a olejnin jako biolíh a MEŘO, ale i z cíleně pěstované nepotravinářské biomasy (šťovík, křídlatka, konopí, hořčice, laskavec ..), trvalých travních porostů (včetně energetických trav – ozdobnice, rákos, chrastice, psineček), rychlerostoucích dřevin (vrba, topol, akát), rostlinných zbytků, lesní biomasy (zejm. zbytků hospodaření v lesích za předpokladu ponechání 20% lesní biomasy na těžené ploše) a tzv. zbytkové biomasy, tj. průmyslového a komunálního odpadu. Druhým důvodem jsou poznatky z tzv. LCA (Life-Cycle Assessment) analýzy biopaliv I. generace v porovnání s fosilními palivy.  Z této analýzy odvozená bilance skleníkových plynů ukazuje, že v CO2ekv g/1 km ujeté vzdálenosti v jednotkách emisí, že je zaznamenána u MEŘa úspora v emisích  42%, u biolihu  vyrobeného z obilí úspora v emisích jen 20% a biolihu z cukrovky 43%. Tato kalkulace počítá i s aplikacemi syntetických hnojiv, i nárůst spotřeby vozidel na čistá biopaliva, která je o 12% u MEŘa a 30% u biolihu větší vůči fosilním palivům. Pokud bychom měli brát v potaz  EU doporučované kritérium udržitelnosti 35%, vypadává z předmětu podpory biolíh ze pšenice. Obdobně vychází i energetická bilance. Pokud by bylo kritérium udržitelnosti vázáno na čistý energetický obsah nebo ekvivalentní úsporu ropy, pak by znovu neuspěl biolíh z obilí.

Naproti tomu biopaliva II. generace, tj. ethanol vyráběný z lignoceluózy nebo dřevitých surovin, BTL (biomas to liquid) a bioplyn vyráběný gazifikací biomasy podle analýz LCA i energetické bilance jsou ze všech hledisek výhodnější než biopaliva I. generace (netýká se to jen plazmových technologií, které jsou energeticky náročné). Na druhé straně je třeba biopalivům II.generace přiznat i nevýhody. V řadě v úvahu přicházejících technologií  jde o fázi vývoje nebo zkušebních provozů. Jinde, kde jsou technologie ověřeny, např.  Fischer-Tropschova syntéza, je jejich efektivnost vázána na velký objem vstupní biomasy, což je z hlediska logistiky pro ČR nevhodné řešení. Jakým směrem se vývoj bude skutečně ubírat je obtížné předjímat (budeme to ale vědět v relativně krátké budoucnosti).

Na závěr mi dovolte konstatovat, že biopaliva  jsou cestou ke snížení množství skleníkových plynů, k zajištění alespoň minimální energetické nezávislosti a bezpečnosti, k posílení regionálních ekonomik na úkor plateb za dovoz energetických surovin, k lokalizaci energetických zdrojů, optimálně s akčním rádiem cca 50 km (rozhodující je lokální, nikoliv globální trh s biomasou), k podpoře venkova jako hlavního dodavatele energie z biomasy, k podpoře  projektů obcí generující dlouhodobé příjmy do veřejných rozpočtů, ke zvýšení přímé i sekundární zaměstnanosti na venkově a prostředkem k údržbě krajiny a zadržení vody v krajině.  To vše ovšem platí za splnění následujících předpokladů, tj.  že biopaliva nebudou podporována na úkor ostatních alternativ v dopravě, podpora biopaliv I. generace bude omezena buď s ohledem na zábor orné půdy do 10%, nebo do jejich 5,75 % podílu na celkovém objemu pohonných hmot, z podpory biopaliv I. generace bude vyloučen biolíh z obilí (např. prostřednictvím tzv. 35% kritéria udržitelnosti), z podpory biopaliv II. generace budou vyloučeny technologie s náročnou logistikou (např. přesahující akční rádius 50 km), z podpory biopaliv obecně budou vyloučena  ta, která byla produkována „špatnou zemědělskou praxí“ (nestřídání plodin, nadměrná spotřeba vodních zdrojů, nadměrné využívání syntetických hnojiv) a především bude zakázán dovoz zejm. palmového a sojového oleje ze třetích zemí (Brazílie, Pakistán s dopady na trh potravin a ubývání tropických pralesů).