Máme se omlouvat?

Neustále se v článcích i komentářích setkávám s názory, jak se my Češi musíme stydět za "vyhnání" německé menšiny v roce 1945, jakých zvěrstev se Češi dopouštěli a jak zneužíváme této otázky k nacionalismu, xenofobii a protiněmeckým náladám. Než se budu věnovat vlastnímu článku, upozorňuji, že nemám nic proti německému národu a rozhodně se nepovažuji za nějakého nacionalistu. Jen se mi nelíbí, když se tu neustále překrucují dějiny tohoto státu, jak jsme tu měli za bývalého režimu, kdy jsem mě ve škole pocit, že soudruh Žižka byl generálním tajemníkem strany - opět prosím nic proti husitům, jen ukazuji jak se vyučovalo ve škole.

Když došlo v roce 1918 k vyhlášení samostatné Československé Republiky, tak již na přelomu let 1918-1919 vyhlásila německá menšina v českém pohraničí 4 autonomní území - a žádala odtržení od ČSR. Vláda poslala do pohraničí armádu a bez větších incidentů toto území stmelila. Sudetoněmecká menšina v prvorepublikovém Československu požívala úplně stejných práv i povinností jako státotvorný československý národ a ostatní menšiny žijící na našem území. Sudetští Němci mohli bez sebemenších problémů vyvíjet spolkovou, kulturní a politickou činnost, posílat své děti do německých škol, obracet se na úřady v místě svého bydliště rodným jazykem a němečtí vojáci základní služby dokonce směli v čase osobního volna hovořit s důstojníkem ve své mateřštině. Dvojjazyčné nápisy v česko-německém pohraničí byly naprostou samozřejmostí. „Útlak sudetoněmeckého kmene“ dosáhl takových rozměrů, že německá menšina disponovala několika ministry v československé vládě (nejdéle ministroval německý sociální demokrat Dr. Ludwig Czech a to v letech 1929-1938).

Politické prohlášení sudetismu provedl jako první Lodgman von Aue v Nových Hradech na panství známého fašisty K.J.Bucquoye. Bylo to 11.3.1923. Není náhodou, že to bylo právě Novohradsko, které se stalo epicentrem sudetského šovinismu. Ale to pořád ještě bylo pár tisíc německých nacionalistů, kteří se snažili nějakým způsobem vnášet sváry mezi česko-německé obyvatelstvo. Opravdový rozmach nacionalismu nastal až po nástupu Hitlera k moci. Založením Henleinovy SPD jejíž poslanec K.H.Frank (ano onen pozdější kat českého národa) požadoval v ČESKOSLOVENSKÉM PARLAMENTU „zastavení nacionální expanze Čechů do pohraničí“.

12.září 1939 se pokusila německá menšina v pohraničí o puč, který byl ale následně československou armádou a jednotkami SOS (Stráž obrany státu) potlačen. Po mnichovské dohodě se k třetí říši přihlásilo více jak 90% českých občanů německé národnosti v zabraném pohraničí a nadšeně vítali vojáky Wermachtu jako své osvoboditele z českého područí. Následně bylo vyhnáno kolem 250 000 českých občanů z pohraničí a jejich majetek zabaven, dále ze strachu před represáliemi muselo do vnitrozemí utéci i tisíce Němců (většinou odpůrců nacismu). Československu byl bez náhrady zabaven majetek za více jak 30 miliard tehdejších korun možná někdo dokáže vyčíslit cenu v dnešní měně).

Německá menšina z českého pohraničí se podílela aktivně na represáliích českého obyvatelstva (ještě po 5.květnu 1945 popravili sudeťáci v uniformách SS na silnici Rejty 10 českých rukojmí, další tři Čechy popravili sudetští Němci 8.5.1945 v Nových Hradech).

A nyní téma odsunu. Četl jsem zde názor, že je to Stalinova zásluha. No nechávám bez komentáře.

Zásadní souhlas s transferem německých minorit ze střední a jihovýchodní Evropy britská vláda vyslovila na základě memoranda 2. července 1942, o čemž byl E. Beneš informován britským ministrem zahraničí A. Edenem 7. července 1942. Následně v říjnu 1942 Benešovi doporučila, aby při budoucí realizaci odsunu nekladl příliš velký důraz na kriteria a posuzování viny či neviny jednotlivých Němců. 13. května 1943 dal souhlas k celkovému odsunu Roosevelt při Benešově návštěvě v USA. Při této návštěvě obdržel Beneš i souhlas sovětské vlády, a to prostřednictvím sovětského velvyslance v USA Bogomolova.

Vysídlení Němců bylo schváleno konferenci v Postupimi, kde byly schváleny deportace Němců z Československa, Maďarska a Polska. Kromě tří výše uvedených zemí byli Němci odsunuti také z Holandska (30 000 osob), Francie (9 300), Itálie (9 300), Belgie (7 600) a Lucemburska (6 000).

Jen ještě pro doplnění - bylo uděleno 100 000 osvědčení antifašisty a tito lidé do odsunu nemuseli. Je nepopíratelným faktem, že k vraždám a mstám došlo i při některých divokých odsunech, celkové číslo se jen odhaduje a je značně rozdílné (pohybuje se od 200 do 6 000 německých občanů v odsunu). Jednalo se o kriminální činy se kterými neměla nic společného vláda jako taková. Tím je neomlouvám.

Jsem si vědom, že tento článek vyvolá asi polemiku - pokud se mýlím v některých událostech nebo datech, rád si poslechnu jiný názor - vycházel jsem z dostupné literatury a internetu. Lidem, kteří budou chtít polemizovat, jsem k dispozici, těm co mě budou označovat za xenofobistu a nacionalistu odpovídat nebudu.

Pakliže někdo řekne, za tyto vraždy se omlouvám, ale odsun byl naprosto správný a spravedlivý, nemám s tím problém.