Kdo šíří lži?

Nedá mi nereagovat na blog Jana Cempera "Neonacisté opět šíří lži", který reaguje na události na českobudějovickém sídlišti Máj. Nevím, kde pan Cempera žije, v jakém prostředí vyrůstal a kde se formovali jeho názory na rómské etnikum (a nejen na něj). Jeho článek a jeho názory ale evokují - v posledních letech hojně používaný termín - "pozitivní diskriminace". Tomuto dost dobře nerozumím - dle mého názoru je diskriminace diskriminací, ať jí dáme jakýkoliv přívlastek. Celý svůj dosavadní život jsem prožil v severozápadních Čechách a situaci vidím odlišně.

Patřím mezi statisíce českých občanů, kteří žijí v oblasti s touto problematikou, kteří jsou sužováni neustálou drobnou kriminalitou, neustálým narušováním občanského soužití, narušováním nočního klidu, vandalismem, kteří dnes a denně čelí vzrůstající agresivitě těchto "rádobyobčanů", kteří však zároveň celý produktivní život platí poctivě daně, mj. za to, aby stát konal, když konat má.

Stále se zhoršující situace s těmito "nepřizpůsobivými" občany (a nic si nenalhávejme, procentuálně zdaleka nejvíce jich je právě v rómském etniku) by řešitelná byla, ale z pozice pražských redakcí, kanceláří a luxusních sídel je jednoduché psát a mluvit o tom, že je nutné tuto menšinu integrovat. Současné nekontrolované nalévání peněz to rozhodně nevyřeší. A nevyřeší to ani nesmysly typu "vystěhování" těchto lidí někam jinam.

1. Je bezpodmínečně nezbytné nazývat věci pravými jmény (médii, politiky), bez toho se nehneme dál. Není možné u jedné skupiny psát o rasismu, u druhé pak o frustraci, když se jedná o stejné kriminální skutky.

2. Na třetí a každé další dítě výrazně redukovat rodičovský příspěvek - myslím, že by se tím výrazně snížilo nekontrolované parazitování určité skupiny lidí na některých typech dávek, nemluvě už o tom, že to bývají děti rodičů, jejichž vzdělání není často ani základní, jejichž vztah ke vzdělání je veskrze negativní a jejichž děti pak mají stejný problém - to jest celoživotní nezměstnatelnost a parazitování na sociálním systému.

3. Okamžitě zrušit desetitisícové příspěvky na bydlení pro lumpy, kteří skupují v pohraničních regionech nevyužité objekty, sestěhují tam desítky nepřizpůsobivých a následně inkasují od státu miliónové příspěvky na bydlení.

4. Veškeré sociální dávky na děti vázat na pravidelnou školní docházku s alespoň průměrným prospěchem a zároveň elementárně přijatelné chování těchto dětí ve škole. Rodiče by to pak muselo motivovat k tomu, aby sami měli zájem o vzdělání a chování svých dětí.

5. Finanční a sociální pomoc (byť i nadstandardní) každému, kdo - A TO ZDŮRAZŇUJI - sám projeví výraznou snahu se integrovat do majoritní společnosti. Pokud by zásady slušného chování soustavně porušoval, tuto pomoc okamžitě stopnout a vrátit ho zpět.

6. Nekompromisně používat represivní složky státu pro všechny, kteří odmítají začlenění a neustále se dopouštějí přestupků a drobné kriminality.

To je nástin alespoň několika bodů, které mohou vést ke snížení eskalace napětí. Pokud se bude situace udržovat v současném stavu, jen to vyvolá větší pnutí. Extrémní pravice má tím větší podporu, čím menší je schopnost státu řešit tyto problémy. A stát je neřeší. Slyšíme neustále "sladké řečičky", jak se zvyšují počty policistů v ulicích, jak pracují tzv. "agentury pro začleňování" a jiné podobné instituce.

Upřímně, policistu - pochůzkáře, jsem neviděl v ulici 20 let, pokud je vidím, pak jedině v autě. Městská policie se soustředí maximálně na špatné parkování a byl jsem jen v poslední době několikrát svědkem, kdy kolem tlupy řvoucích ožralých debilů (samozřejmě ve večerních či nočních hodinách) projela a naprosto nekonala. Výsledky tzv. "agentury pro začleňování" jsou nulové, nebo minimálně neviditelné. 

Nejsem žádným příznivcem nějakých neonacistů, nejsem ani příznivcem nějakých pogromů, ale jedno je mi jasné - buď začne konat stát a bude tu situaci řešit, nebo budou nabývat na síle právě ty síly, kterých se společnost obává (různé extrémní bojůvky) a bude s nimi sympatizovat více a více oněch "obyčejných" občanů, jejichž snahou bude chránit svoje hodnoty a své blízké!

Tento stát by neměl zapomínat na léta 1929-1933, kdy neschopnost německého státu řešit sociální problémy svých občanů vedla k obrovskému nárůstu popularity a následného získání moci A. Hitlerem a jeho soldateskou. A to přesto, že ještě v roce 1928 měl podporu mizivou. Pokud mají občané strach, jsou velice náchylní k příjímání jednoduchých a radikálních řešení.