Československá obrana 1938

Na iDnes se objevil zajímavý článek "Mohlo české opevnění před 75 lety odolat útoku wermachtu?" a v něm poměrně bouřlivá a velká diskuse. Překvapilo mne, že výrazně převládající názor mnoha diskutujících byl, že bojovat nemělo smysl, že jsme neměli šanci. Jak jsem psal již v diskusi, bojovali Habešané s luky a oštěpy, bojovali Poláci, přestože jejich armáda byla hůře vyzbrojena a terénní podmínky byli na straně útočníka, bojovali s téměř holýma rukama Řekové... Proč jsme nebojovali my? Disponovali jsme částečně vybudovaným opevněním, měli jsme s vyjímkou letectva, srovnatelné nebo i lepší zbraně, teréréní podmínky našeho pohraničí nedovolovaly útoky na široké frontě.

První, čemu bych se chtěl věnovat, je nadpis článku. Je nevhodně volený, protože moderní válka prokázala, že statické opevnění dřív nebo později padne a nemůže útočníka zastavit napořád. A ani naše armáda nebyla tak naivní, aby si myslela, že opevnění zastaví wermacht a neumožní mu projít. Filosofie opevnění při naší délce hranice s Německem spočívala v zachycení prvního úderu a zadržovat nepřítele alespoň tak dlouho, aby bylo možno přisunout rychlé mobilní a posilové jednotky. Nadpis by tedy měl znít spíše "Mohlo české opevnění před 75 lety zachytit první nápor wermachtu?".

V tomto kontextu už je situace trochu jiná. V roce 1934 se armáda rozhodla vystavět linie opevnění v našem pohraničí hlavně z důvodu úspory živé síly a také nižších nákladů proti výstavbě a udržování velkého počtu divizí pro případ útoku. Opevnění se začalo budovat od konce roku 1935 a v první fázi bylo nutné opevnit nejohroženější úsek, za který bylo považováno pohraničí mezi Odrou a Labem. Proto na tomto úseku bylo rozhodnuto o výstavbě souvislé linie jak těžkého, tak lehkého opevnění. Další úseky od Liberecka po jižní Čechy měly být v první fázi opevněny linií lehkého opevnění a až v následné etapě výstavby pak posíleny na některých ohroženějších úsecích těžkými pěchotními sruby. Situace se změnila po anšlusu Rakouska, kdy se velmi ohroženým úsekem stala jižní Morava. Proto na jaře a v létě 1938 bylo velké množství stavebních kapacit přesunuto sem a začala výstavba těžkých a lehkých objektů na ohrožených úsecích.

Nutno dodat, že v září 1938 nebylo opevnění zdaleka dokončeno (výstavba dle plánu měla být dokončena v roce 1948), vybetonováno bylo necelých 1 000 těžkých objektů a bezmála 10 000 lehkých objektů. Stavebně dokončených a vyzbrojených bylo více jak 200 objektů TO a to zejména právě úseky mezi Odrou a Labem. Několik objektů na jižní Moravě a jižním Slovensku. Další objekty byly vyzbrojeny alespoň provizorně a tudíž schopné improvizované obrany. Stavebně dokončeno bylo i 5 dělostřeleckých tvrzí, s vyjímkou pěchotních srubů však chybělo vybavení (zejména teprve v prototypech existující 100mm pevnostní houfnice, dělostřelecké výsuvné a otočné věže, 120mm minomety a minometné kopule). U dělostřeleckých srubů tedy byly v provizorních polních postaveních rozmístěny 75mm horské kanóny (které ovšem zdaleka nebyly plnohodnotnou náhradou). Wermacht i z tohoto nedokončeného opevnění měl respekt a sám Hitler pozměňoval operační plány.

Nutno podotknout, že opevnění bylo stavěno tak, že je nebylo možno ostřelovat čelně a systém bočních paleb s intervalovými protitankovými a protipěchotními překážkami prokázal při zkouškách vysokou účinnost i odolnost. Při zkouškách bylo zjištěno, že přímý zásah z bezpečných dělostřeleckých vzdáleností je spíše otázkou náhody a při zkušebním útoku 2 cyklistických praporů na linii LO došlo v podstatě ke zničení veškeré živé síly bez vlastních ztrát.

Co proti tomu mohl wermacht postavit. Početní stavy živé síly po mobilizaci v srpnu 1938 byly téměř vyrovnané - zhruba 1 000 000 mužů ve zbrani (rádo se udává možnost wermachtu zvýšit stavy, ale vzhledem k tomu, že v Německu až do roku 1935 nebyla povinná vojenská služba, bylo tyto muže nutné vycvičit), počty kulometů byly zase zhruba vyrovnané - 40 000 lehkých a těžkých na čs. straně, 56 000 u wermachtu (nutno opět podotknout, že ve stavu naší armády nejsou započítány kulomety v opevnění), v počtu děl měl wermacht převahu asi 4:1, ale děla je nutné dopravit na pozice, což není v horském terénu nic jednoduchého. Mnoho lidí argumentuje počty tanků a letadel.

V počtu tanků - u čs. armády 350 LT 34/35 a 70 tančíků vz.33 (spíše jako průzkumná vozidla) - wermacht měl pak 2400 tanků. Na první pohled to vypadá na impozantní přesilu. Ale skutečně jen na první pohled. Wermacht měl 200 tanků Panzer III a IV. Vše ostatní jsou Panzer I a II, které nebyly valné bojové hodnoty vzhledem k své výzbroji a pancéřování. Zase jsem byl v diskusi osočen, že Panzer II byly v mnoha ohledech rovnocené našim LT 35. Pokud se tedy podíváme na bojovou hodnotu Panzer II, pak byl tento tank v tehdy existujících verzích pomalejší, jeho 20mm kanón byl schopen LT35 ohrozit z boku až ve vzdálenosti pod 300m, čelně ho nebyl schopen ohrozit. LT 35 byla schopna Panzer II zničit ze vzdálenosti bočně 1500 m, čelně pak na vzdálenost 500 m !!!. Další neduh, který byl prokázán při anšlusu Rakouska - přes to, že nedošlo k žádným bojům, třetina tanků zůstala pro poruchu nebo nedostatkem PHM stát na cestě. O tom, jakou kvalitu LT35/38 představovali, se lze přesvědčit i v tom, že se stal hlavním bojovým tankem wermachtu při tažení do Polska a Francie. Při tažení do Polska představoval poměr LT35/38 320 kusů proti 80 kusům Panzer III a 140 kusům Panzer IV (s krátkým kanónem pro podporu pěchoty). Za celé tažení v Polsku bylo ztraceno 6 kusů LT 35. Ve Francii byl poměr LT 35/38 s Panzer III 1:1. Tanky LT 35/38 bylo vyzbrojeny 3 z deseti tankových divizí (6.,7. Rommelova a 8. tanková divize). Tažení do Sovětského Svazu se pak účastnilo 650 tanků LT 35/38.

Asi nejvýraznější byla převaha Německa v počtu letadel. Co se týká bombardérů, pak čs. strana disponovala pouze 155 bombardéry, z nichž cca 70 B-71 (sovětská licenční SB2) mělo bojovou hodnotu. Ostatní byly spíše vhodné pro výcvik, ne moderní válku. Naproti tomu Německo disponovalo 900 bombardéry a 270 střemhlavými bombardéry. Příznivější byla situace ve stíhacím letectvu - disponovali jsme 350 letadly B-534 (modernější B-35 existoval pouze ve zkušební verzi), Luftwafe pak zhruba 700 stíhacími letadly, z nichž asi 480 tvořila moderní Bf 109. Bf 109 byla určitě rychlejší, B-534 pak vynikala lepší manévrovatelností a stoupavostí. Přesto převaha byla na straně Německa. Nevýhodou Luftwafe byla s vyjímkou legie Condor (která bojovala ve Španělsku) nezkušenost jejich pilotů - naproti tomu čs. letci se účastnili množství leteckých akrobatických a výkonostních soutěží a závodů a svuj um pak dokázali jak v Polsku, tak zejména ve Francii a Velké Británii.

Myslím si tedy, že přes nedokončenost bylo čs. opevnění schopno zachytit první úder a na nejvíce dokončených úsecích efektivně způsobit wermachtu velmi výrazné ztráty. S otazníkem u protivzdušné obrany státu pak mohla čs. armáda velmi účinně a úspěšně odolávat armádě německé. V mnoha ohledech byli naše zbraně (ač v menších počtech) i kvalitnější a vytvářeli předpoklad úspěšné obrany. Další výtkou, kterou jsem sklidil je, že jsme neměli dostatečné surovinové zdroje na vedení války. Ale copak Německo ano? Vždyť jeho problém s výrobou a dostatečným zásobováním wermachtu během tažení do Sovětského Svazu (přestože v té době pro Německo pracovala celá Evropa) jsou dostatečně známé. V roce 1938 mělo Německo deficit ve výrobě pohonných hmot, výroba v Německu byla roztříštěná a ovlivňována politickými pletichami, vázla výroba tanků, výroba obrněných transportérů a automatických pěchotních zbraní.

Proto si troufnu tvrdit (byť budu kamenován), že bránit jsme se rozhodně měli - spekulovat zda bychom wermacht odrazili si netroufnu, ale morální újma z tohoto traumatu spolu s morální devastací za bývalého režimu se podepsali na našem "prdelolezectví a předposranosti" - národních povahových rysech.