Úvahy nad uprchlíky

Debata nad uprchlíky je zajímavá už z důvodu, že nám na pláží stojí desítky tisíc lidí a my s nimi cosi musíme udělat. Od odpůrců imigrace se zřídka dozvídáme, co by to přesně mělo být, aniž by to zavánělo brutalitou.

Politická korektnost jev dnešní době snad ten nejzneužitější pojem. Že běžně nemůžete obéznímu člověku říkat "seš pěkně tlustej" také není politická korektnost, ale elementární slušnost a znak dobrého vychování. Zvláštní je, že hanět někoho na základě jeho vyznání pokládá mnoho lidí za přijatelné.

Většina lidí naprosto není schopna rozlišit urážku od věcného argumentu a mám obavy, že odtud pak plynou obavy o jakési domnělé politické korektnosti, přitom je to jen neschopnost slušně a věcne formulovat své stanoviska.

Samozřejmě, odmítnutí tzv. "islamizace" je naprosto nutné. Je nepřípustné, aby se zákony země, která se historicky potýkala právě s diktátem jiného náboženství, katolické církve, aby jej následně odmítla, tak aby se tyto zákony pak upravovaly podle jakéhosi dalšího náboženství.

Kvůli tomu však není možné nějakému jednotlivci nadávat nebo hanlivě komentovat jeho víru v boha, když jeden ze základních kamenů svobodné společnosti je možnost libovolně vyznávat jakékoli náboženství. Opět máme špatnou historickou zkušenost (např. z Doby pobělohorské) s pronásledováním a vyháněním lidí jiné víry. Něco takového by se nemělo opakovat.

Obavy jsou zde z jakéhosi postupného zavádění jiných kulturních vzorců. Proč tedy opět nemůžeme zastávat jasnou a ráznou pozici tak, aby z těchto strachů cosi pozitivního vzešlo? Ač jsme uprchlíkům ochotni pomoci, nejsme připraveni tolerovat žádné protizákonné chování a máme účinné represivní orgány, které ve zvláště závažných případech zakročí. Navíc kontrolní mechanismy musí fungovat už od počátku včetně zapojení tajných služeb a všeho, co máme k dispozici. Osobám s více či méně prokazatelným napojením na teroristické organizace těžko kdy bude udělen azyl.

Některé země si v minulosti poradily s horšími případy komunit, které zaváděly své vlastní pravidla hry. Napadá mne v mnoha filmech a videohrách glorifikovaná sicilská mafie ve Spojených státech, jejíž moc kombinovaná s brutalitou prováděných praktik byla odpudivá. S něčím takovým se současný stav v Evropě nedá ani dalece srovnat.

Avšak mnoho lidí by řeklo, že je to horší, chybně zamněňujíc terorismus s problémem uprchlictví. Teroristické útoky tu byly i před uprchlickou vlnou (Londýn, Madrid, New York,...) a dokud problém islámského státu nebudeme na evropské úrovni řešit mnohem aktivněji než doposud, pravděpodobně přijdou další takové ojedinělé útoky. Narozdíl od uprchlíků, kteří div že se neutopili někde ve Středozemním moři, je terorismus skutečná hrozba, která by měla vzbuzovat oprávněné obavy.

Jenomže opět jsme odběhli. Boj proti terorismu není řešení toho, co udělat s uprchlíky na plážích Evropy. Řešení situací přímo na místech konfliktů by se možná nabízelo. Opravdu má ale někdo v Evropě, kde by většina států v případě náhlého konfliktu neubránila ani sama sebe, ambice zasahovat do konfliktu v Sýrii či jít násilně měnit režim do východoafrické Eritreje?

Lidé, kteří se kriticky vyjadřují vůči uprchlíkům, často používají formu argumentačního faulu nazývaného v angličtině strawman - strašák do zelí. Ta spočívá v tom, že protistraně přiřkneme nějaký argument, který však protistrana vůbec netvrdí, a pak tento domnělý argument smeteme jej ze stolu.

Jedním z těchto faulů je takzvané multikulturní obohacování, které vyvolává dojem, že tu někdo chce někoho plánovaně zvát za účelem jakéhosi učení se o rozdílných kulturách bez nutnosti cestovat. Jenže těch sto tisíc lidí, kteří vám stojí na pláži někde v Itálii do Evropy opravdu nikdo nezval. Nikdo neobjíždí Irák, Sýrii a Afghánistán s nabídkou trvalých víz. Všichni v naší zemi by byli radši, kdyby se migrace omezovala na pár stovek lidí ročně jako doposud. Bohužel to je asi jako přát si, abychom mohli rozhodovat o změnách počasí. Přiliv uprchlíků je prostě znenáhla vyvstalý palčivý problém, jehož urgentní řešení si vynucuje vážnost celé situace. Jak tedy s tolika lidmi najednou naložit jinak než tím, že jim dáme šanci a zároveň budeme velmi bedlivě a důsledně strežit, aby s touto šancí nemrhali či ji jinak nezneužívali?

Zabíjet uprchlíky je nepřípustné, ač by si to někteří vyšinutí jedinci jistě přáli. Vracet je můžeme, ale až po řádném azylovém řízení, na které mají podle různých mezinárodních úmluv jako lidské bytosti právo (a to ještě jen v případě, že je vůbec kam je vracet - posílat někoho do válkou zmítané země je jednoduše stupidní představa). Vracet pak všechny bez rozdílu je logisticky neproveditelné, leda že by všichni odpůrci kolektivně nabídli své lodě a odvoz zpátky přes moře, což je však stejně absurdní představa jako onen nezřídka používaný argument o jednom uprchlíkovi ubytovaném přímo u někoho doma.

Stavět zdi můžeme, ale obehnat celou Evropu ne. Navíc i zeď se dá překonat nebo obejít, což by vám v USA určitě potvrdili, zeď je tam na téměř celých hranicích s Mexikem. Dále už jen stupňujeme absurditu požadavků. Vystupme z EU, protože volný pohyb uprchlíků v Schengenském prostoru je nepřípustný, zní další argument. Proč by však mělo 500 miliónů lidí v EU omezovat své svobody na úkor stovky tisíc uprchlíků? Není tohle přesně onen případ omezování většiny kvůli menšině? A ještě jej na sebe chystáme sami! 

V případě vystoupení ČR platí to samé. Dvě nebo tři tisícovky lidí omezí svobodu žít, pracovat a volně se pohybovat v Evropě pro deset miliónů obyvatel naší země? Nesmyslnost tohoto kroku je zřejmá, ježto účast v různých západních společenstvích je prozatím nejlepším garantem bezpečnosti a suverenity států ve střední Evropě. Bylo by to jako skočit z bláta do bažiny.

Žádný pragmaticky znějící argument řešení této krize kromě řádného přezkoumání uprchlých osob a následného udělení nebo neudělení povolení k pobytu není nikdy vznesen, protože neexistuje, případně je brutální a v moderní společnosti nepřípustný. Dnešní globalizovaný svět nenabízí příjemná a pohodlná řešení, tak jako je ostatně nenabízel nikdy v minulosti.

Jestli je však na současné velmi hlasité až hysterické debatě cosi velmi (!) prospěšné, pak je to snaha ujasnit si, kde jsou jasné mantinely pro všechny příchozí. Častá stížnost je, že se nikdo nepřizpůsobí. Odhlédněme od toho, že je pozdě na to řešit kdo je méně či více kompatibilní v době, kdy několik desítek tisíc uprchlíků už na kontinentu beztak stojí. Otázka je, jestli jsme z naší strany připraveni nastavit a trvat si na jasně daných pravidlech, což často ve vlastní zemi neumíme ani sami se sebou. Tento mix shovívavosti k lidem v nesnázích a jakési (zpočátku i pedantské) důsledosti by mohl být tím nejúčinějším způsobem, jak skutečně efektivně čelit uprchlické vlně.