Střípky autokracie v naší zemi

I člověk s nejčistšími úmysly velmi lehko podlehne pocitu, pokud bude u moci několik volebních období po sobě, že je pro svou zemi nepostradatelným.

O to horší je to s autokraty, kteří ani čisté úmysly nemají. Voličstvo to bohužel někdy i schvaluje a dokonce je schopno si myslet, že je takový autokrat pro svou zemi dlouhodobě prospěšný. Každý politik chce být ale především opět zvolen do funkce a autokraté k tomu však často používají nedemokratických postupů jako falšování výsledků voleb či otevřené agrese.

Ani v demokracii však nemáme úplně vyhráno. I když jsou zastupitelé limitováni ústavou, zákony, atd., stále je zde tendence k upevňování moci v jedné osobě či opakovanému pobývání stejných lidí ve vysokých funkcích.

Do druhého kola prezidentských voleb postupil Karel Schwarzenberg, ministr zahraničí tehdejší vládnoucí koalice. Jeho situace se v menší míře podobala té, v níž byl před letošními slovenskými volbami Robert Fico. Vzhledem ke své stranické příslušnosti by asi ani nemohl být nadstranickým prezidentem a vládní většina by v něm měla oporu, což je svým způsobem příklad nezdravé kumulace moci.

Jeho přemožitel, pohotový Miloš Zeman, zašel ještě o kousek dále. Jím jmenovaná vláda v demisi a bez potřebného mandátu voličů úřadovala těžko uvěřitelných 169 dní. To že v úřadu po deseti letech vystřídal Václava Klause právě on je znepokojující i proto, že oba byli zapleteni do skandálů 90. let (financování ODS vs. Mrázek a Šlouf), navíc autory opoziční smlouvy, která částečně paralyzovala některé demokratické procesy v zemi. Václava Klause jsme si jako prezdenta ještě nemohli „nezvolit“. Miloše Zemana už ano. Snad budeme v budoucích volbách moudřejší.

Střípky autokracie se nacházejí v každém režimu, o to důležitější roli tedy hrají voliči. Poslední volby do poslanecké sněmovny byly v tomto směru manifestací zdravějšího demokratického přemýšlení, protože se v nich prosadila nová uskupení. To že tentokrát čelíme opětovné kumulaci moci na úplně jiné úrovni v osobě Andreje Babiše je však důkazem toho, že se vyplatí nikdy nepolevovat v bedlivém sledování politického dění.

I přes jistá pozitiva je však zarážející, že někteří voliči dosud nepochopili, že politikem člověk nemusí být z principu a celoživotně. U komunistických předáků Vojtěcha Filipa a Miroslava Grebeníčka (oba jsou ve sněmovně nepřetržitě od roku 1996) je to snad odrazem doby, kdy volba jejich strany byla jen prázdným aktem bez jakékoli podstaty. Od roku 1996 je však ve sněmovně i současný premiér Bohuslav Sobotka, od roku 1998 zase Miroslav Kalousek a Marek Benda snad v poslanecké lavici jednou i umře.

Buď jsou tito lidé velmi svůdní a přesvědčiví, nebo voliči ani po letech nechápou, že lze v kandidátních listinách „kroužkovat“. Kroužkování je mimo jiné právě nástroj k upevnění demokracie, aby nebyla nominace členů do parlamentu rozhodnutím úzkého kruhu lidí ve stranických orgánech.

Každopádně je rozhodnutí právě v rukou voličů, což nám dává naději, že upevňování moci v jedné osobě či opakované okupování výhodných funkcí nebude politickým zástupcům dlouhodobě umožněno. To však pod podmínkou, že je nebudeme sami opětovně volit.