Levicová bída české politiky

Současná vláda, tak jako mnoho jejích předchůdkyň, existuje z pouhé setrvačnosti, odmítá jakékoli riskantnější kroky a dokazuje, že nejsme sebevědomou ani úspěšnou zemí, ale jen místem, kde se dobře a poklidně žije.

Občas lze zaslechnout stesky po dobách minulých. Někdy dokonce po dobách tak dávných, že už si je málokdo pamatuje, jako byla naše první republika, která vyprodukovala skutečně světové hybatele jako rodinu Baťových a platila v Evropě za sebevědomou a úspěšnou zemi. Zda má tento stesk reálný základ je těžké posoudit. Odhaluje však to, čím bychom v současnosti být chtěli.

Současná vláda ovšem, tak jako mnoho jejích předchůdkyň, existuje spíše z pouhé setrvačnosti, odmítá jakékoli riskantnější kroky a dokazuje, že rozhodně nejsme sebevědomou ani úspěšnou zemí, ale jen místem, kde se dobře a poklidně žije. Tak jako my občané má ponejvíce zájem na tom se co nejvíce zakonzervovat v onom rozpačitém blahobytu 21. století. Nic víc, nic míň.

Ač je nemístné spojovat ČSSD a KSČM se svou totalitní minulostí, aspoň v jednom aspektu toto srovnání přináší zajímavý vhled. KSČM nebyla nikdy v krátké historii České republiky přímo u moci. Daří se jí vegetovat se svými poměrně nadprůměrnými volebními výsledkymi, nikdy se nemusí zpovídat ze svých neuskutečněných volebních slibů a existuje spíše jako jakési prazvláštní perpetum mobile s jistotou zaměstnání pro své vrcholné členy, kteří v každých několika letech dostanou mandát zašít se ve Strakově akademii někde mimo světla reflektorů.

Podobně pak ČSSD nikdy nepřipravila převratnou reformu sociálních služeb nabízených státem, pokud za ni ovšem nebereme například zrušení třicetikorunového poplatku. I když zvítězila ve čtyřech z posledních pěti voleb, nedošlo zde nikdy k pořádné reformě tak významných institucí jako školství nebo zdravotnictví, o důchodové reformě pak raději ani nemluvě. Můžeme se tak dále zálibně dívat do zemí jako Nizozemsko se svým rozvinutým systémem péče či rozsáhlou a kvalitní sítí sociálního bydlení.

I když si o výpovědní hodnotě žebříčků předních univerzit můžeme myslet svoje, má třeba právě Holandsko v první stovce vždy několik (4-5) svých univerzit, zatímco naše instituce včetně prastaré Univerzity Karlovy tam pravidleně chybí. Současná vláda by pak nejlépe poslala co nejvíce lidí na učiliště, i když z nejrůznějších statistik pravidelně vyplývá, že lidé s tímto typem vzdělání jsou v porovnání s kýmkoli vystudovaným těmi nejčastěji nezaměstnanými.

V tomto tedy zase ČSSD připomíná jejího rivala z ODS, které se přes četná období u moci také nikdy pořádně nepovedlo udělat z České republiky zemi, v níž by například podnikatelé a živnostníci nebyli otravování přílišnou byrokracií a nepřívětivým podnikatelským prostředím.

Na druhou stranu je nad slunce jasné, že voliči jsou spokojeni, protože došlo k četným změnám, které jim přidají do kapsy tu třicet korun, tu zase pár stovek díky znovu rostoucím platům státních zaměstnanců, což byly sliby, s nimiž ČSSD vyhrála volby. Ve věcech zahraničních se také spíše držíme zpátky a pořád jen nejistě sledujeme, co dělají ti okolo.

Proč nemáme zájem udávat tón evropského diskurzu nebo se podílet na společné měně a být tak skutečnými hybateli dění v Evropě? Velká část společnosti se proti Evropské Unii velmi vymezuje, přitom tato instituce, dokud stále existuje, skýtá tu nejlepší příležitost, jak se i jako země menší velikosti aktivně podílet na chodu většiny kontinentu! 

Pokud je nám lídrovství tak moc proti srsti, nešlo by se tedy zaměřit alespoň na jednu věc doma a pokusit se například oživit ono uvadající školství? Co tak do něj nalít více peněz a dát ředitelům středních a základních škol volnější ruku v tom, co a jak chtějí dělat, aby měli ti z nich, kteří jsou akční, možnost svou školu povznést nad průměr? Proč už konečně nezměnit zvláštně financované vysoké školství, kde hraje roli především množství žáků, které škola nabere do prvních ročníků svých oborů?

Každá "současnost" nám nabízí vždy dost možností k postupu vpřed a příležitosti k tomu zahájit procesy, které povedou ke zlepšení současného pohodlného stavu. Máme však o nějakou změnu skutečně zájem?