Havel je Havel a Sedláčkovo České století hit

Implicitní sarkasmus jde ruku v ruce s neuvěřitelnou, až naivní upřímností pana Sedláčka. Státní vyznamenání převzal se stejným šarmem, s nímž ztvárnil Václava Havla ve svém seriálu.

Jestli Václav Havel v Českém století nějak nepůsobí, pak ušlápnutě. Samozřejmě se o tato subjektivní hodnocení můžeme přít až do aleluja, bohužel však účastníci této doby nedávné trpí jedním typickým syndromem pamětníků. Jakékoli ztvárnění bude jim připadat přitažené za vlasy, ne dosti tak, jak si to přesně oni sami pamatují, budou se u toho, slovy pana Vondry, cítit trapně a uvidí mouchy i tam, kde žádné nebzučí.

Výkon herce, jenž měl svou předlohu v ikonickém tvůrci dramat na prknech i těch reálných, byl adekvátně dramatický. V pravých chvílích vstupuje do řeči, aby dal jasný směr právě probíhající diskuzi, čeká na příležitost, v níž prokazuje své vůdcovské schopnosti. Zároveň však nikdy nevyčnívá přespříliš. Jeho nervózní gesta prozrazují střet dvou světů - vnitřního světa intelektuála stranícího se pozornosti a vnějšího světa člověka v pozadí nejdůležitějšího hnutí v dějinách naší moderní země.

Sedláčkovi se povedlo, na co si jiní netroufnou. Paradoxní je, že rozdmýchal emoce české společenosti už tím, že si vůbec dovolil naše dějiny nějakým způsobem ztvárnit. Díkybohu za jeho povahu s věcmi se moc nepárat, jak předvedl v DvTv, když zkritizoval paní Drtinovou hned za její první otázku. Svou mikinou pak bravurně popudil i našeho vždy bodře naladěného prezidenta, jak později popsal v Interview České televize. Jeho pichlavý sarkasmus je koktejlem smíchaným z naprosto nahého a upřímného přístupu, který balancuje na hraně čehosi urážlivého i vtipného zároveň.

Tento konfrontační styl, v němž Sedláček elegantně a naprosto bez námahy nutí diváka zaujmout stanovisko se naprosto příčí všemu, na co jsme v našem prostředí zvyklí. S celým Českým stoletím se vlastně postavil proti většine, symbolizované opět panem Vondrou v již zmíněném rozhovoru v DvTv, která by dějiny nejlépe vyprávět nechtěla, protože to češi vlastně ani neumí a mělo by se to nechat u ledu. Houby! Sedláčka na něj, na Vondru! A na nás všechny též. Copak budeme donekonečna přešlapovat v přítomnosti a s lehkým ruměncem na tváří krčit rameny, kdykoli řeč přijde na nějakou ošemetnou kapitolu naší historie, jakože si vlastně nejsme jistí, jak a o čem se to bavit?

Takže si to shrňme. České století je hit, Havel Havel a Sedláček solí i pepřem českého prostředí, které má tak často sklon zůstávat bezbarvé, bez chuti. A když nad tím tak přemýšlím, tu medaili za zásluhy si vlastně zasloužíte - za to, že jste se nebál a správně upozornil na nesmyslnost spousty těch vyznamenání. Dnes za to sice neriskujete vězení, ale veřejné lynčování na sociálních sítích i jistá morální ostrakizace většinou, jejímž vodítkem je rozum neomylně selský, je pro nepřipraveného člověka bolestivá oběť.