Fenoménem doby je relativizace a lež - komentář k 17. listopadu

Když je dnes někdo, v našem kontextu např. pan Zeman, usvědčen ze lži, na svou obranu ji zopakuje ještě jednou. Je to podivuhodně postmoderní a účinná strategie.

Nemůžu nezačít než krátce k vyjádření o krvavé řeži. Oponentura jako vždy nezahálí - vyjadřují se lidé, kteří v Praze tenkrát demonstrovali a nějaký ten krvavý šrám schytali (narazil jsem na zajímavé video I. Chauna s přepisy výpovědí některých lidí zhruba uprostřed), jiní zase poukazují na zřetelný rozpor ve vyjádřeních prezidenta tehdy a nyní a vznášejí hypotézy o alkoholismu, stáří, příklonu k bolševismu a další roztodivná vysvětlení.

Mne v tomto kontextu napadá paralela s jedním případem, o němž jsem před nedávem četl. Aby to bylo zajímavější, nebude to ani z Číny, ani z Ruska, ale z bašty demokracie v USA. Jde o politika z Arkansasu. Ten usvědčen ze lži a konfrontován s nezvratnými fakty byl vyzván, aby na své výroky reagoval. Kupodivu však tento člověk nehledal výmluvy, nešklebil se ani nevykrucoval, ba na rovinu zopakoval tu samou lež.

Jelikož tedy celá situace neměla žádné vyústění, článek pouze nadhodil, zda nejsme svědky bezprecedentního fenoménu, kdy fakta přestávají být relevantní, zopakovaná lež se stává pravdou a za její pronášení nehrozí vůbec žádné důsledky.

Ježto máme v současné době krom prezidenta Zemana další zářný příklad tohoto trendu v Rusku, kterážto země de facto získala území Krymu bez anexe, dobytí, koupě nebo jakéhokoli jiného "nabytí" a dodnes neválčí na východní Ukrajině, nesváděl bych u prvního jmenovaného toto chování na nějaké nemoci či ledacos jiného.

Co je na tomto zjištění důležitého je, že je to útok na samotnou podstatu kritického sebezpytujícího myšlení, které je mimo jiné typické pro demokracii. Ta se ostatně vyznačuje, jak pěkně připomněli hosté ve včerejší debatě na obrazovkách České a Slovenské televize, schopností reflexe a sebekorekce, kdežto totalitní režim se pod příliš velkou tíhou důkazů o své faleši většinou rozpadá.

Relativizace důkazů a stále dokola opakovaná lež je tedy novou výzvou, jíž musí demokracie dnešní doby čelit. Přitom naše tradiční evropské myšlení, zosobňované ponejvíce filozofií a vědeckou prací, stojí právě na nekonečném procesu hledaní nezvratných faktů a pravdy. Relativizaci používá také, ale jako odrazový můstek k nové pravdě. Co jiné je Sokratovo "vím, že nic nevím" než právě vyjádření toho, že pravdy se člověk sice dobere, ale nikdy ne pravdy absolutní?

Nětkeří novodobí myšpulínové však vykoumali, že když se tohoto slavného výroku chopí absolutisticky, namísto aby jej používali k hledání opravdových odpovědí, vzrostou jim tím závratným způsobem preference. Není to úplně planá kalkulace, je to zpochybnění samotné podstatu naší kultury a demokracie, což tomuto přidává na síle. Proč se strachovat, že část světa nebo kraje je bude mít za darebáky, když jiní si lež hýčkají?

Co naplat. Nelze než trpělivě zdůrazňovat, že toto není cesta vpřed, nýbrž ustrnutí na místě. Dále, že takové ochromení našeho smýšlení nahrává právě nejvíce totalitním pořádkům. Právě protože si dnes připomínáme výročí důležitého převratu, který ještě generace našich rodičů a prarodičů má v živé paměti, a protože se poslední dobou z úst obou českých prezidentů linou výroky s prazvláštním poselstvím, je nutné dívat se na věci střízlivě, kriticky a hlavně nesobecky.

Nezávislostí vyjadřování či objektivitou zpravodajství dnes argumentuje kdekdo, ale nesobecky to myslí jen málokdo. Bohužel, duše člověka je nedozírná stejně jako pravda samotná, takže těžko někoho obviňovat, že se nechová podle svého nejlepšího svědomí. Sami u sebe však tuto moc máme.

Hledání pravdy je někdy trnitou cestou, ale je cestou svobodné společnosti. Absolutní relativizace není řešení. Bolestivě se nám to připomene, když jde o zážitky, s nimiž jsme emocionálně spjati. Kdyby byl 17. listopad líčen striktně objektivně a relativně, kdyby to byla z poloviny krvavá řež a z poloviny klidné předání moci komunisty do rukou nově příchozí občanské společnosti, a kdyby v televizi vedle státních činovníků každoročně pronášeli svou řeč komunističtí pohlaváři, asi bychom protestovali stejně vehementně, jako tenkrát za cinkotu klíčů a dutých ran obušků.