Cesta jednotlivce ven z reality vyloučených lokalit

Podle většinového názoru Romové na naší společnosti parazitují, případně jsou jen problémem. Ti, jenž se chtějí tzv. začlenit, na to doplácejí. Jaké je řešení? Žádné neexistuje. Většina společnosti zastává stanovisko, že si za svou situaci Romové mohou sami, z čehož logicky vyplývá, že pokud chtějí někteří pomýšlet na zlepšení své životní úrovně, musí si pomoci výhradně sami.

Globálně se tak povede uspět několika málo jedincům, kteří mají snahu, štěstí, případně oboje, či najdou pomoc jinde, např. samostatně emigrují do zemí, kde barva pleti není důvodem k nedůvěře k nim. Jenomže takových bude několik jednotek procent, pokud vůbec. Většina zůstane v začarovaném kruhu svéh izolovaného světa, z kterého je téměř nemožné se dostat, protože vliv a příklad komunity, v níž člověk vyrůstá, je značný.

Mám s tím poučnou zkušnost. Před pěti lety jsem pracoval na letním táboře na jihu Wisconsinu, kam jezdily děti z jednoho z nejhorších ghett Chicaga. Byly to děti, z nichž některé si prošly situacemi, které jsou extrémní. Děti, jejichž rodiče mohli být ve vězení či skončili zastřelení. Dívky, které zažily znásilnění. Kluci z pouličních gangů, které si jdou navzájem po krku (a to doopravdy, ne jenom jako). Děti, které nikdy v životě nebyly za hranicemi své čtvrti, natož města.

A my jim na dva týdny v roce umožnili vycestovat na letní tábor. Ukázat jim, že existuje realita odlišná od té, v níž žijí. Svět, v němž se nemusí bát, že je cestou do školy někdo napadne. Některé dojížděly pravidelně každý rok. Můj šéf vždy říkal, že je jenom na nich, jestli se inspirují a v budoucnu se prosadí v normálním světě. Ale bohužel se to povede jenom hrstce z nich. Ostatní skončí jako generace svých rodičů a uzavřou tak bludný kruh světa, do něhož se narodili.

Nevěřím že to jednotlivci, kteří se chtějí vymanit z relaity romských komunit v Česku, jež samozřejmě trápí jejich vlastní specifika, mají lehčí. Když se člověk narodí do reality přežívání na sociálních dávkách a negativnímu vztahu k práci i vzdělání, těžko bude sám přemýšlet jinak.

O to více fandím jednotlivcům, kterým se i přes jejich ztíženou výchozí pozici povede sehnat práci nebo studovat a žít tak normální život. Narážet na nevstřícnost okolního světa, který na mne už podle barvy pleti bude hledět skrze prsty, musí být ohromně frustrující. Zda je ono „hledění skrze prsty“ prováděno po zásluze je poměrně nepodstatné. Společně se všemi neduhy vyloučených lokalit pomáhá tento postoj spoluvytvářet izolované prostředí, z kterého je už tak těžké se dostat. Proto i ten zlomek lidí, který bude chtít žít jinak a který je tou nejmenší nadějí pro větší zlomek do budoucna, musí podle našeho mínění pocítit náš spravedlivý hněv.

A ten ostatně pocítí každý, kdo se koholi z romské komunity jakýmkoli způsobem zastane. Diskuze pod tímto článkem toho bude jasným důkazem, čtenáři budou nevěřícně kroutit hlavou, co za blba si to zase dovolilo zpochybnit jejich objektivně pravdivé vidění světa, v němž už si na ty cikány ani nemůžeme z plných plic zanadávat.

Ale je mi to upřímně jedno. Ač jsem v životě schytal nějakou tu ránu (doslova a ano, bylo to od těch, o nichž je tento článek), stejně odmítám přispívat k prostředí nedůvěry (a pozor, nedůvěra není rasismus), na kterém se spolupodílíme. Z desítek dětí, s kterými jsem se tenkrát setkal na letním táboře, to možná v budoucnu jedno nebo dvě někam dotáhnou. Ale jak se říká, každý může přispět svou troškou do mlýna. A to že celoplošné řešení zatím neexistuje neznamená, že ho v budoucnu nebudeme mít možnosti spoluvytvářet.