Česká společnost v pubertě

Jelikož se česká společnost nachází ve stavu pubertálních výkyvů nálady a odporu ke všemu euroamerickému, nabízí se nám zároveň s tím vynikající možnost pozorovat, jak východní přemýšlení stále máme.

Stará poučka říká, že z toho, co někdo říká, se právě nejvíce dozvíme o nátuře a smýšlení samotného autora těchto vyjádření.

Zamítavé jsou naše postoje vůči velmocím, za něž považujeme pouze USA a Rusko. Ty novodobé jako Čína, Indie, Brazílie nikoho opravdu moc nevzrušují. Asi proto, že jsou tak daleko. Zároveň ani Velká Británie nebo Německo nám už ani nestojí za pojem velmoc. Začali jsme se místo našich sousedů nejvíce vymezovat vůči Evropské unii. Ta spolu s námi tyto tehdejší mocnosti pohlcuje jako nějaký ohromný netvor, avšak plíživě, jakoby ze zálohy, „z Bruselu“ (což je ve své podstatě město v naprosto nevýznamné Belgii).

Fascinující je, jak přesně to koresponduje s vnímáním impérií, které nás ovládaly v minulosti. Jednoznačně mi znějí v uších struny moskevských nástrojů, které tak dlouho udávaly tón dění ve východní Evropě. Také se člověk neubrání asociacím z Rakouska-Uherska. Zdá se nám, že Evropa se chová podobně pokoutně, jako když hned na úvod Haškova Švejka tajná policie zatkne naprosto bezvýznamného hostinského za onen směšný akt sejmutí obrazu v jeho zaplivané putyce. Jsme opravdu za ty generace paranoidní? Naprosto.

Stejně negativní je vnímání Spojených států, jakožto hlavnímu představiteli tzv. západu. V něm se odráží postoje samotných špiček Ruska, které se jistá část společnosti úspěšně naučila používat. A tak jsou USA a Evropa obviňovány mimo jiné z rozdmýchání nepokojů na Ukrajině. To vše proto, aby Rusko mohlo dělat přesně to samé, tedy rozdmýchávat nepokoje na Ukrajině. To vše navíc poté, co minulý prezident této země naprosto nepokrytě hledal úkryt právě v Rusku. Ale je to západ, který je slovně napadán z rozšiřování svých zájmů na Ukrajině. Inu, podle sebe soudím tebe.

A to samé se v malém děje na naší provinční české scéně. Aby obhájili svůj neutuchající obdiv k diktatuře, kritizují někteří demokracii přesně z toho, čeho se sama diktatura snaží docílit – tedy, že vše je v rukou úzké skupiny lidí. Další příklad tohoto fenoménu jsou naše média, která jsou obviňována z tzv. „západní propagandy“. Tento soud vznášejí ponejvíce ti, jež nějaký druh propagandy sami nejvíce rozsévají.

Jestli lze v naší českém pubertální demokracii zmítané výkyvy nálady něco krásně vypozorovat, pak to jsou určité skryté motivy našeho přemýšlení. Způsob, jímž obviňujeme euroamerické společenství pak nejvíce vypovídá o roztříštěném stavu nás samotných a našich neutuchajících východních tendencích. Pokud někdy někdo přemýšlel nad tím, co to znamená být středem Evropy a křižovatkou mezi západem a východem, pak současný stav společnosti mu dává jasnou odpověď.