Zloději se nevraždí!

Dne 9. března publikoval pan Tomio Okamura na svém blogu článek „Střílet na zloděje není zločin“ (viz odkaz níže), ve kterém reagoval na rozhodnutí trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky z předchozího dne. Kolegium Nejvyššího soudu přijalo rozhodnutí ve věci trestného činu zabití. Konkrétně se jednalo o případ pana K. B., který měl opakovaně ze své legálně držené brokovnice vystřelit na vozidlo, v němž měli být pachatelé krádeže v jím provozované výkupně druhotných surovin v Ivančicích na Brněnsku. Ve vozidle byly zraněny dvě osoby, z toho jedna těžce a jen náhodou nedošlo k usmrcení.

Tomio Okamura, autor článku „Střílet na zloděje není zločin“zdroj: www.tomio.cz

Kauza mediálně známá, téma aktuální, taky jsem chtěl o něm napsat článek na svém blogu. Bohužel pan Okamura byl rychlejší, já jsem totiž skoro celý tento týden lítal po soudech a zkrátka jsem se k tomu nedostal. A i když už nebudu původní, rozhodl jsem se, že svůj příspěvek na toto téma přeci jen napíšu.

 Pan Tomio Okamura nemá pravdu. Plete dohromady jablka s hruškami.

 Tak především, Nejvyšší soud se v daném případě vůbec nezabýval otázkou nutné obrany tak, jak je dnes definována v ustanovení § 29 trestního zákoníku (dříve § 13 dnes již zrušeného trestního zákona). V uvedeném paragrafu se praví, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. A taky se tam říká něco o tom, že o nutnou obranu nepůjde tehdy, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

 V případě onoho chlápka s brokovnicí o nutnou obranu nešlo. Útok na zájem chráněný trestním zákonem (soukromé vlastnictví pana K.B.) přímo nehrozil, ba už ani netrval. Onen útok již skončil a pachatelé (údajní) seděli v autě a odjížděli z místa činu. Nutná obrana tedy byla vyloučena, a majitel brokovnice, ze které se střílelo, nutně musel nést trestněprávní odpovědnost za následky způsobené jeho střelbou (dvě zraněné osoby, jedna z toho těžce). Mohl být souzen za pokus zabití nebo za pokus vraždy. Podotýkám, že odsouzení za pokus zabití by bylo pro pana K.B. výhodnější, kvůli nižší sazbě a možnosti podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody.

 Zabití se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Základní podmínkou pro trestněprávní kvalifikaci zabití je tedy existence onoho stavu silného rozrušení pachatele. Nejvyšší soud ve svém stanovisku pouze uvedl, že zde musí objektivně existovat nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by mohl vyvolat onen stav silného rozrušení pachatele. Podle soudu by mělo tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Přitom podle trestního zákoníku musí jít o takové předchozí zavrženíhodné jednání, jehož se dopustil právě poškozený, který byl předmětem útoku pachatele trestného činu zabití, nikoli někdo jiný nebo neznámý.

 Takovým podnětem pak podle Nejvyššího soudu zásadně není krádež majetku pachatele, byť k ní v minulosti mohlo dojít již vícekrát, pokud navíc ani není zřejmé, kdo se dopouštěl předchozích krádeží.

 Ty dva rozstřelení lidé v autě se zkrátka vůči panu K.B. nedopustili žádného jednání, které by bylo mimořádně zlé, zraňující, ponižující, nebo které bylo způsobilé panu K.B. přivodit závažnou újmu na jeho právech, a proto se pan K.B. na nich nemohl dopustit trestného činu zabití ve stádiu pokusu.

 Pokud to nebyla nutná obrana a nejednalo se ani o zabití ve stádiu pokusu, musel být pan K.B. odsouzen za pokus vraždy. Stručně, jasně a asi i správně. Zájemci o podrobnější informace se mohou podívat na www.nsoud.cz

 Jak jsem již řekl, Nejvyšší soud vůbec nerozhodoval o podmínkách nutné obrany, neboť v případě onoho pána s brokovnicí o nutnou obranu nešlo. Případy nutné obrany jsou dlouhodobě a konstantně judikovány Nejvyšším soudem, do jehož soudců se pan Tomio Okamura naváží ve svém posledním článku. Je to zajímavé, protože stejný soud například v jiném svém dřívějším rozhodnutí konstatoval, že v závislosti na konkrétních okolnostech případu není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím střelné zbraně, přičemž dojde k usmrcení útočníka (zdroj: ASPI ID JUD12615CZ). Páni, řeknete si. Je to vůbec ten samý soud, co vydal 8. března výše uvedené a mediálně propírané stanovisko? No ano, je. Jen se nesmí plést ta jablka s hruškami.

 Takže závěr. Pokud pan Okamura ve své japonské sámošce ve Verdunské ulici v  Dejvicích (mimochodem, moc rád tam nakupuju) chytne zloděje, jak mu tam krade nudle a sojovku, může se zloději pokusit v krádeži zabránit klidně i se svým samurajským mečem v ruce. Pokud však svým mečem Tomio Okamura zloděje rozseká až na kulaťáku, nebude to moci být kvalifikováno ani jako nutná obrana, ani jako zabití, ale jako vražda… A zloději se prostě nevraždí!