Náš nejmladší národní park opět prochází zkouškou ohněm. Hořelo zde již několikrát, ovšem v rozsahu, kdy je zničeno téměř 14% plochy, to ještě nebylo. Nicméně ty menší požáry byly varování, varování, že je něco špatně.
Špatně bylo, dle mého názoru, to, že Ministerstvo životního prostředí dopustilo vyhlášení národního parku na území, jež nesplňuje literu zákona. Na ploše parku nejsou přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, tak jak litera zákona stanoví. Z velké míry se jedná o umělou smrkovou monokulturu, která zde není ani původní a ani vhodná. Tyto lesní porosty navíc neposkytují příznivé životní podmínky dalším druhům rostlin a živočichů, a navíc u nich může dojít k poměrně rychlé a velkoplošné destrukci v důsledku větrné nebo sněhové kalamity. Podobná situace je například i v Prachovských skalách, kde jsou podobné podmínky. Snižující se úhrn srážek a vzrůstající teploty přispívají ke špatnému zdravotnímu stavu nevhodně vysazených dřevin – zejména smrku, Oslabené porosty jsou napadány dřevokazným hmyzem, který se v těchto optimálních podmínkách přemnoží a následně likviduje i porosty zdravé. Výsledkem je mrtvý les a na zemi 10 – 15 cm vrstva opadaného jehličí. Pak už stačí jen jeden „trotl s vajglem“ nebo dokonce i odhozená sklenice, kde dno funguje jako lupa a slunce vykoná zbytek.
K viníkům tohoto neštěstí musíme přičíst i skalní ekology, kteří prosadili, že se bude jednat o bezzásahové území. Zde dochází k takovým absurditám, že správa parku, pokud potřebuje pokácet nebezpečnou, skoro shnilou souš v blízkosti cesty, tak jí odpálí výbušninou, aby „ekologa“ nepohoršil rovný řez motorovou pilou, který přece do národního parku nepatří. Pokud tedy správa parku rozhodla, že nebude uschlé stromy plošně likvidovat, přispěla k rychlejšímu šíření požáru a k zasažení větší plochy. Suché smrky hoří velice dobře a oheň se šíří i pod zemí jejich spojenými suchými kořenovými systémy. Když si k tomu připočteme vysokou vrstvu opadaného jehličí – máme dalšího viníka. Je totiž všeobecně známo, že Německo během kůrovcové kalamity stromy ze své strany parku likvidovalo, stejně tak jako to dělá i na Šumavě. Bohatá Česká republika ovládaná ekoteroristy, kteří blokují skoro každou stavbu, ale nechá tisíce kubíků dřeva, které není hmyzem nikterak znehodnoceno, shnít nastojato, což trvá i desítky let. A v poslední fázi uhnilých kořenů jsou stromy pro návštěvníky značně nebezpečné. Ale jsme v Česku, takže to vyřeší cedule – ZÁKAZ POHYBU MIMO ZNAČENÉ CESTY a správa parku je z obliga - a může vybírat pokuty.
(https://www.npcs.cz/sites/default/files/inline-images/20200710_202554_upr.jpg)
Na počátku však byli na vině naši milí a fundovaní zákonodárci. Předčasným vyhlášením národního parku znemožnili lesníkům napravit chybu minulých generací a hospodařením postupně zlikvidovat umělý les nevhodných smrkových monokultur, které teď vzal ďas. Lesy na území národního parku pochopitelně prošly za posledních několik staletí poměrně výraznou proměnou související s jejich hospodářským využíváním. Původní, většinou jedlobukové pralesy byly v minulosti postupně vykáceny a nahrazeny porosty rychle rostoucích dřevin, především smrkem a severoamerickou borovicí vejmutovkou. Národní park tak vznikl na většině území, v rozporu se zákonem, s nepůvodními jehličnatými monokulturami. Národní park zde měl být vyhlášen až poté, kdy budou porosty nevhodných a nepůvodních dřevin nahrazeny. Chybou by ovšem bylo se domnívat, že na všechna stanoviště je možné navrátit onu původní skladbu dřevin. Vzhledem ke globálnímu oteplování a snižujícím se ročním úhrnům srážek toto zcela určitě nebude možné. Jako řešení se jeví začít s pionýrskými dřevinami, jako je borovice lesní, bříza, jeřáb, habr, bez černý a další.
I z tohoto důvodu mi také připadá jako značný hazard těžba či kroužkování stromů zdravých. Zde správa parku odstraní po obvodě kmene zdravého stromu pruh kůry a pod ní umístěných vodivých pletiv - a strom uschne. Provádějí to u tzv. geograficky nepůvodních druhů dřevin borovice vejmutovky, dubu červeného, modřínu opadavého či douglasky tisolisté. A to z důvodu, že by tyto nepůvodní druhy v budoucnu mohly převzít dominantní roli v lesních porostech, a to na úkor dřevin domácích. To se ale stejně stane. Subtropické druhy, snášející větší teplo a méně srážek, pomalu vytlačují naše původní, které již na svých stanovištích nedokáží přežít, ani když jim zákon dává přednost. V České republice totiž záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních rostlin ve velkoplošných chráněných územích přímo zakázáno zákonem o ochraně přírody a krajiny. Jsem jen „hloupej hajnej“, ale podle mne je lepší nepůvodní modřín než suchý smrk nebo měsíční krajina, umožňující větrnou a vodní erozi.
Paradoxně bychom mohli a měli v požáru vidět i jeho pozitivní stránku, což je rychlá likvidace stávajících monokultur a uvolnění plochy pro pionýrské dřeviny se současným vyhnojením substrátu popelem. Pokud se správa parku odhodlá k pokácení ohořelých smrkových kmenů a k nenásilné pomoci při přirozené obnově lesa, můžeme se dočkat poměrně rychlé obnovy s lepší druhovou skladbou. Pokud se neodhodlá, budou na pustém požářišti trčet černé pahýly jako zdvižené prsty „memento mori“ a budou nám připomínat, že ohnivá smrt může znovu přijít.
