Potkávali jsme se v jídelně, když kolem mě projížděl na invalidním vozíku. To jsme se jen pozdravili. Až jednou jsme se potkali v lázeňském parku. Jeho příběh mě zaujal nejen tím, že byl mladý, ale čím si musel projít.
Léto bylo v plném proudu. Sluníčko svítilo, jak to na jižní Moravě bývá. Z práce si zašel na pivko, jak říká, které měl rád, a šel domů. Neví už, jestli se šel vykoupat, nebo už šel z vany. Ví jen, že se nemohl opřít o levou nohu. Pak ho našli ležet v pokoji. Nikdo ale neví, za jak dlouho.
Zavolali jeho maminku a ta, jak ho viděla, ho rychle odvezla do nemocnice. Na CéTéčku mu řekli: „Milý pane, v mozku vám praskla céva!“ řekl si: „Tak to je v … (něčem).“ Následoval rychlý převoz vrtulníkem ze Znojma do Brna, operace mozku a čtrnáct dní v umělém spánku.
„Zpočátku mě krmili sondou do žaludku. Vzpomínám si na moje první normální jídlo, pečené kuře a bramborovou kaši. Neuvěřitelná dobrota po všech těch útrapách s injekcemi do břicha, infuzemi a podobnými udržováky.“ To bylo koncem července 2005. To mu bylo třicet. Zhruba po měsíci ho přemístili do Znojma.
Ve Znojmě na ARO dělal jeho kamarád, od kterého se dozvěděl, že šedesát procent lidí s jeho diagnózou se nedostane ani do sanitky! Došlo mu, že to nebylo samozřejmostí, že přežil, že nad ním určitě stál anděl strážný. Z ARO byl přeložen na tři krušné měsíce, jak sám říká, na rehabilitaci. Vzpomíná, že k tomu přispěla i strava: „Měli jsme snad čtyřikrát za týden houby, které nemusím. Od smrti hladem mě zachránila rodina s přítelkyní.“
Na první pokroky vzpomíná takto. „Jednou za mnou přišla na návštěvu mamka a já jí řekl: ,Odkryj mi deku a já pohnul levou nohou.' Od té doby se to obrátilo k lepšímu.“
Na vánoce se konečně dostal domů. Ale ani se tam neohřál a hned po druhém vánočním svátku přišla další komplikace. Dostal zánět a musel podstoupit další už čtvrtou operaci hlavy. Lebka byla zánětem tak poškozena, že ji museli část nahradit umělou kostí. Navíc po všech těch operacích dostal poúrazový epileptický záchvat.
Přes všechny nepřízně osudu má i pěkné vzpomínky: „Ležel jsem na JIPce zase v Brně Bohunicích. Sestřičky mi to tam chtěly trochu zpříjemnit, a tak mi daly televizi z pokoje z oddělení. Nezapomenu, jak na Silvestra za mnou přišel primář a Nový rok jsme oslavili šampaňským z hrnku na čaj.“
Mozková příhoda ho postihla tak, že už zůstal na vozíčku. Další rehabilitaci absolvoval až dva roky po příhodě v Chuchelné. „Když jsem tam přijel, dali mě na pokoj ke staršímu pánovi na vozíku. Byl po amputaci nohy, přesto ho neopouštěl smysl pro humor. Jednou mu volal synovec a ptal se, jak se mu daří a on mu odpověděl: ,Paráda, už můžu dělat provazochodce. ' Moc mě tím rozesmál. Později mě sestřičky přestěhovaly k mladému klukovi v domnění, že to pro mě bude lepší. Opak byl pravdou, hrůza, byl to nepořádník na entou.“ Přesto se tam naučil mnoha užitečným věcem.
Vzpomíná, jak v rámci ergoterapie chodil do keramické dílny. „Byl tam na léčení jeden kluk, možná o něco starší, ale správný komik. Chodil kolem na bazén a jednou přišel do keramické dílny v dámských jednodílných plavkách a v paruce. Samozřejmě, že nás tím všechny ohromě rozesmál, jak říkám komik. Aby nás pobavil, tak si o víkendu, kdy tam bývaly trhy, koupil ženské plavky, a stálo to za to.“
Za další dva roky následovala rehabilitace na Čeladné. Tady na spolubydlícího má ty nejlepší vzpomínky. Problém však byl s toaletami. V tehdejší době asi ještě nebylo běžné, mít sociální zařízení na každém pokoji, takže mu utkvěly v paměti hlavně ranní fronty před dvěma toaletami, které navíc byly určeny pro dvě patra!? Aby nestáli ve frontě, pohyblivější spolubydlící hlídal u dveří, a když se toaleta uvolnila, vyrazili. Horší, když to bylo akutní. Není se čemu divit, že když mu Čeladnou nabídli příští rok, že s díky odmítl.
Další pobyt byl dokonce po pěti letech!? Že by na něj lékaři nebo pojišťovna zapomněli? Tentokrát zvolil Klímkovice. Na internetu se totiž dozvěděl o tamní ojedinělé léčbě Klim-therapy. Jeho očekávání se však nenaplnilo. Změny k lepšímu se nedostavily. Navíc způsob rehabilitace byl hodně bolestivý. A ještě ke všemu si za to platil. A opět byl problém se sousedy. Tentokrát s hlučnými Araby, mezi kterými měl umístěný pokoj.
V Darkově, kde se dostal příští rok, byli taky Arabové, ale to se nedalo srovnat. Byli ubytovaní odděleně v jiné budově. Rozhodně tam byl spokojený nejvíce. A chce se tam vrátit hned, jak to bude možné. Že by k jeho rozhodnutí přispělo i to, že se tam setkal se mnou? Podotýkám při vší své skromnosti.
Co nebo koho má rád:
„Hodně mě povzbuzují videa na facebooku, když vidím, co dokáží handicapovaní.“
„Mám rád neuroložku, ke které chodím, protože mi moc pomohla, a to úplně se vším, co se různých pomůcek týče. Nikdy pro ni není nic problém.“
A ještě na závěr pro zasmání
Přijde doktor na pokoj a sedne si k nemocnému na postel. „Tak co vás bolí?“ „Bolí mě noha, pane doktore, na které mi sedíte.“l
(Milí čtenáři, pokud jste se dočetli až sem a článek se vám líbil, můžete autorovi dát zpětnou vazbu tím, že kliknete na odkaz Zvyšte karmu).
