„Co - k čertu – dělal na té galéře,“ padne v Rostandově hře Cyrano z Burgeracu. Stejně se ptáme my: „Co, k čertu, dělal premiér Topolánek v Boloni a v Innsbrucku?“ Na stole je několik vysvětlení. Pan předseda vlády se zastávkou v Boloni nezabývá, na to ještě legendu nevymyslel, v Innsbrucku jednal s velvyslancem Janem Koukalem. Pěkný pokus. Média také neřeší Boloňu, Alpy považují za lyžovací výlet. Nabízím svou verzi. V Rakousku se pan premiér věnuje pojídání sladké delikatesy Mozart Kugeln (čili Mozartovy koule), v Boloni nemohl odolat pravým Boloňským špagetám. Takže za odbočkami letadel není nic jiného, než předsedova láska k mňamce.
Topolánkovy trojúhelníky vstoupí do dějin cestování stejně, jak let vzducholodi hraběte Zepelina, který po dvouhodinové cestě z Berlína na Brusel přistál nedaleko Varšavy...iDnes
Dalo by se uvažovat, nakolik pojídání mozartových koulí souvisí s potřebou být Valachem a chlapem s gulema. Ale věc je nesporně vážnější a můžeme si z toho dělat legraci, neměli bychom zapomenout na fakt, že to zase není taková švanda.
Není možné jen tak mávnout rukou nad tím,že premiér je neřiditelná střela sovětské výroby a chová se jako v samoděržaví. Nemůžeme si přece zvykat na to, že státní majetek a náklady jsou využívány způsobem, který za prvé není pod kontrolou, za druhé nejsou ve státním zájmu. Pokud jsme již tak otupělí, že se nezmůžeme na více než žertování a pokrčení rameny, na prohlášení „je to strašně, ale jsou i horší věci“, tak to můžeme rovnou zabalit.
Dám dohromady jenom dva či tří z příběhů z posledních dní.
Předseda vlády si létá vládním letadlem na místa, kam ho nevede žádný zdůvodnitelný státní zájem.
Státní zástupce zastavil podruhé řízení proti Jiřímu Čunkovi a to za šestnáct dní po jeho obnovení, tentokráte dokonce s tím, že se prý žádný trestný čin vůbec nestal, protože se stát nemohl, neboť nikde nemohl vzniknout užitek pro údajně preferovanou firmu. Na tuto zásadní věc přišel za dva týdny? A hnedka začne premiér testovat veřejnost, zda by vydržela návrat Jiřího Čunka do vlády…
Primátor Prahy Pavel Bém bydlí ve vile za nájem, který je objektivně asi tak poloviční oproti nájmu tržnímu (což mi matně připomíná podobný případ pana současného ministra Petra Gandaloviče, který měl před časem za zlomek tržní ceny v nájmu luxusní byt v Ústí nad Labem a to od firmy, která nakoupila ve velkém tamní městské byty).
A ještě jednou premiér – bez nějaké větší diskuse v parlamentu, v odborné veřejnosti pronese jen tak mimochodem v televizi, že rok 2012 jako datum přijetí jednotné evropské měny není pro Českou republiku reálné, že nebude schopna splnit kritéria. Prostě podrazí u investorů, ekonomické veřejnosti a to i světové vlastní zemi a označí ji za málo schopnou. Kdyby řekl, že euro nemusíme nutně přijmout k tomuto datu, protože ho přijmeme, až to bude výhodné pro naši ekonomiku, neřekl bych ani popel. To by bylo naprosto legitimní. Ale hovořit o neschopnosti splnit kritéria – to je ekonomický zločin páchaný na vlastní zemi.
Nechci zde dělat nějakou pointu a uměle míchat jablka s hruškami, jde mi o tu náladu a způsob chování, o to přezírání věcí obecních a veřejných. O atmosféru.
