„Kalojeve, jsi náš člověk,“ to skandovaly stovky a možná tisíce mladých Rusů, když letadlo s architektem Vitalijem Kalojevem přistávalo na ruské půdě. „Náš člověk“ je novým argumentem v diskusi, zda se máme bát Ruska, zda je Rusko budoucí nebezpečí i pro tuto zemi. Jak vnímat toto téměř davové nadšení nad návratem – nedá se říci jinak – vraha? Jako neškodnou epizodu, která neznamená nic více než jenom krátké vzepjetí nacionalismu a vášně pro krevní mstu? Nebo jako příznak toho, že ruský „imperialismus“ žije a je pouze schován pod pláštíkem bohatnoucích ruských turistů?
Nová ruská celebrita - Valerij KalojevReuters
Dovolím si malou banalitku – paušalizování je vždy mizérie. Navíc jeden zpolitizovaný a vyhrocený příběh nemůže být interpretačním klíčem ke složité skutečnosti. Ale podívejme se vážně na to, čím se Kalojev pro některé Rusy stal.
Jeho vpravdě tragický příběh započal v noci z 1. na 2. července roku 2002. tehdy se nad Bodamským jezerem srazil boeing firmy DHL s TU-134 Baškirských aerolinií. Zahynulo jedenasedmdesát lidí, z toho mnoho dětí. A mezi nimi také dvě děti a manželka úspěšného architekta a intelektuála Vitalije Kalojeva.
Havárie byla souhrou mnoha naprosto neuvěřitelných drobných selhání. Kvůli rozdílnému výcviku na Západě a na Východě například piloti obou letadel reagovali odlišně na signály nebezpečí (zjednodušeně na stejnou kontrolku reagoval jeden otočkou vlevo a druhý vpravo, dohromady přesně proti sobě). Na řídící věži byl nedostatek personálu, v době katastrofy celý přehuštěný prostor řídil jediný člověk. Na technickém vybavení probíhala údržba, proto ani dispečer Peter Nielsen nemohl využívat kompletně podpory moderních přístrojů. A tak dále, oněch náhod bylo ještě více, tyto jsou ale hlavní.
Především v první reakci na katastrofu média švýcarská, ruská i ostatní označila, bez znalosti výsledků vyšetřování, Petera Nielsena za viníka havárie – pozdější detailní zkoumání však přineslo dlouhou řadu zpochybnění a to včetně obrovských nedostatků v práci mezinárodních leteckých institucí a nejednotnosti jejich pravidel, pochybení manažerů řízení leteckého provozu a tak dále. Fakt, že Nielsen udělal pod tlakem a nedostatečně saturován technikou lidskou chybu je však nesporný.
Vitalij Kalojev 4. února 2004 vstoupil na terasu domu Petera Nielsena a před zraky jeho ženy a tří dětí ho ubodal nožem. Před tím si nechal bydliště dispečera vypátrat soukromým detektivem, několikrát místo obhlédl a na vraždu se pečlivě připravil – to bude ještě důležité. Byl zadržen a později odsouzen na osm let.
Nyní ho švýcarští soudci po čtyřech letech propustili s tím, že v době spáchání zločinu nebyl příčetný. Na okraj, metodičnost přípravy činu ukazuje, že byl. Nakolik bylo toto rozhodnutí výsledkem vlivu ruské diplomacie ponechme stranou.
A v Rusku architekta vítaly jako hrdinu sto či tisícihlavé zástupy. Kalojev „jim“ (Švýcarům, Nielsenovi) to totiž nandal, ukázal, že Rusko ještě umí žít podle „staré dobré“ zásady „oko za oko, krev za krev“. Kalojev se vrací jako celebrita vítaná živým řetězem obdivovatelů s transparenty.
Snad to ani jemu samotnému není příjemné, alespoň doufám. Média ale slaví „velké ruské vítězství“. Jako kdyby Sborná vyhrála olympijský turnaj v hokeji.
Z toho bychom měli mít strach především. Z toho, že v Rusku existují téměř masové síly podporované i částí inteligence (pokud je možné takto o novinářích celkově hovořit) a částí politické reprezentace, pro něž není problém slavit návrat vraha jako státní svátek a důkaz, že Rusko je stále mocnost.
