Zapadlá

Genderově alarmující kratičká sci-fi povídka. To, jestli je až tak moc sci-fi, posuďte sami. „My, my ho tady obklíčily!“ vykřikovaly dychtivě lidské bytosti jedna přes druhou. „A ze všech stran?“ „Né, tady zepředu jsme ho obklíčily!“

ZAPADLÁ

„Haló, je tam někdo?“

Stála celá zablácená v díře a jediné spojení se světem jí byla výseč šedého nebe nad její hlavou. Proč se jen nakláněla přes okraj za páskou a výstražnou cedulkou: Pozor výkop!

Aha, už ví. Chtěla si tu hloubku vyfotit a napsat kritický článek o tom, jak je nebezpečné nechávat takové odkryté díry uprostřed města. A že je to mužská arogance vůči ženám. Předpokládala totiž, že to kopali samozřejmě chlapi a to se nesmí nechat jen tak. No teď si každopádně její hloubku mohla změřit vlastními lokty.

„Haló? Pomozte mi!“

Mobil zůstal zadupaný ve tmě hluboko v blátě kdesi pod jejíma nohama. Na okraji díry se objevily puky kalhot a černé lakýrky. Víc neviděla. Konečně záchrana.

„Pomozte mi, prosím, pane!“ natáhla špinavou ruku k okraji. Pak si však uvědomila, jak je to genderově agresivní. Cožpak kalhoty mohou nosit jenom muži? Lakýrky zatím nic neříkaly.

„Paní?“ puky kalhot se poděšeně zavlnily.

„Ono? Ty? Vy? Někdo?“ ruka jí už začala umdlévat, „kdokoliv?"

Lakýrky poděšeně zastepovaly a daly se na úprk. Zůstala zase v díře sama.

Unaveně si sedla na bobek a začala přemýšlet o trudném údělu novinářů a jejich boji proti lidské otupělosti. Už na střední začala psát žíravě kritické články proti kde čemu. Proti rasismu, sexismu, vykořisťování, genderové nevyváženosti, proti diskriminaci ve všem a všude. Chtěla lidem otevřít oči, spasit svět, zachránit ho. V tuhle chvíli si však připadala jako válečná reportérka zajatá a uvězněna nepřítelem.

„Potřebujete pomoct?“ melodický mužský hlas nad nad její hlavou jí v té chvíli připadal jako ta nejkrásnější hudba, kterou kdy slyšela.

„Ano, zapadla jsem,“ vymrštila se trhem a natáhla znovu ruku k okraji díry. Skláněl se blízko u ní. Měl dobrácké oči a vážnou tvář.

„Nemohu se vás dotknout.“

„Jsem špinavá, všude je tu bláto,“ zakňourala omluvně.

„Nemohu se vás dotknout, nemám k tomu vaše svolení.“

„Tak já vám to dovoluji, prosím, dostaňte mne odtud!“

„Nemám to od vás písemně,“ stál si za svým.

„Tak já vám to takhle ústně potvrzuji i písemně. Prosím, já chci pryč odsud!“ začínala být už zoufalá.

„Počkejte chvíli,“ odešel. Ty minuty čekání byly jako zuby motorové pily před prvním zářezem. Jedna po druhé.

„Na,“ řekl stroze. Na hřbet ruky ji zaťukal konec klacku.

Klackem? Copak jsem nějaká nečistá méněcenná opice? Zaváhala.

Vycítil to, „nemohu se vás dotknout, nemám vaše svolení,“ opakoval mechanicky.

Venku, na pevné zemi v horizontu všech sobě rovných si ho konečně prohlédla. Byl mladý, sympatický a stálé vážný.

„Děkuji vám, zachránil jste mě,“ začala si nervózně rozmazávat bláto po oblečení v náznaku očisty.

„Ne tak veřejně,“ nervózně se rozhlédl, jestli je někdo nesleduje, „nechci vás přivést do ponižujícího postavení,“ ztlumil ještě víc hlas.

„Nikam mě nepřivádíte, já vám jen děkuji za záchranu! Zasloužíte si to.“

„Nechte toho. Jste celá?“ chtěl si ji změřit pohledem od hlavy k patě, potom však poplašeně uhnul očima prudce na stranu a zabodl je do země. „Tedy jestli vám nic není.“

„Jsem celá, nic mi není.“

„Tak nashle.“

„Počkejte, kdo jste?“

Zrychlil. Dokonce se jí zdálo, že na konci ulice i běžel. Od ní pryč. A zase ta méněcenná opice. Smutně se zadívala za sebe na dno výkopu. A je po mobilu. Pak před sebe. A je po zachránci. Cosi neidentifikovaného ji sevřelo duši v pěst. Takhle to být rozhodně nemělo. Celé to bylo jakési nepřirozené. Celé to bylo postavené násilně na hlavu.

V noci se jí o něm zdálo. Jak ji zachraňuje v Jeepu z válečné zóny. Ujíždějí plnou rychlostí po bitevním poli a on se bravurně vyhýbá všem dělostřeleckým a minometným střelám. Udělá hbitou myšku vždycky tři sekundy před výbuchem. A ona to za jízdy všechno natáčí.

Ráno se rozhodla, že si ho dohledá za každou cenu. A napíše o něm oslavný článek. Ano, to bude její vděk, její odměna. Byla pyšná na svůj nápad.

Zbytečně. Nemusela. Už při prvním otevření zpráv ji spadla čelist. Byl tam vyfocený jak ji podává klacek k vytažení. A všude palcové titulky: Muž agresor zahnal nebohou ženu do výkopu pomocí klacku! Agresivní macho bije ženu v díře kusem dřeva! Šovinistické prase při útoku v přímém přenosu!

A u toho jeho jméno, adresa a záběry srocených feministických aktivistek před jeho bytem požadujících důkladné vyšetřování a přísné potrestání. Někdo tam byl a nafotil je. Někdo, kdo ji nepomohl a nechal by ji klidně v té díře i shnít. Možná muž, možná žena. Podle lakýrek to dneska už nepoznáte.

V dlouhém kabátě, kloboukem sraženým do čela a šátkem přes obličej stála za keřem před jeho domem. Tábor feministek chvílemi skandoval se zaťatou pěstí a pak zase chodil v kruhu a mával protimužskými transparenty. Teď se rozhodně ke vchodu bez povšimnutí nedostane.

Před domem zastavilo auto s kouřovými skly.

„Eminence Generálo je tu,“ vypískla jedna z nich a všechny se nahrnuly kolem auta. Z něj pomalu vystoupila osoba celá v černém, s holou potetovanou hlavou, slunečními brýlemi a bičíkem v rukou.

„Vítejte, mé člověčí bytosti. Je to hovado tam?“ pozdravilo je gestem Generálo a přitom štítivě ukázalo na dům.

„My, my ho tady obklíčily!“ vykřikovaly dychtivě lidské bytosti jedna přes druhou.

„A ze všech stran?“

„Né, tady zepředu jsme ho obklíčily,“ poskakovaly rozdováděné a pyšné na svou akci.

„No to ale musíte ze všech stran, jinak to není obklíčení“, poučilo je zasvěceně Generálo, „co kdyby vám utekl zadním vchodem, nebo oknem!“

„Já, já ho obklíčím zezadu...a já z boku...a já taky z boku,“ křičely bytosti jedna přes druhou a rozprchly se do všech stran, jako když práci lidem nabídneš. Generálo se spokojeně nasoukalo zpátky do vozu a neslyšně odplulo.

Teď by to šlo. Přikradla se ke zvonkům a čtyři náhodně zmáčkla, „letáky!“ zaječela do mluvítka. Dveře tiše zabzučely.

„Já ho obklíčím ze střechy!“ ozvalo se náhle zezadu a mlaďoučká bytost, navlečená ve starých vojenských maskáčích, se prodrala kolem ní a zadusala v bagančatech po schodech směrem k půdě.

Jirka Pokorný, stálo na jmenovce, když zaťukala. Podruhé, potřetí.

„Jiří, to jsem já,“ procedila mezi futra a dveře. Váhavě otevřel. Než však stačil vylekaně zpátky přibouchnout, strčila mu tam razantně nohu. Poplašeně ustoupil.

„Co chcete, nic jsem vám neudělal,“ ustupoval dovnitř bytu.

„Já vím, Jiří. Já za to nemůžu. Já to nefotila, ani nepsala. Sama mám strach. Přišla jsem vám jen poděkovat a vyjádřit podporu,“ klobouk, kabát i šátek odhodila na zem, nohou zaklapla dveře a pročísla si zlehka rukou vlasy. Chtěla získat jeho důvěru.

Hleděli si vzájemně do očí a ona si všimla, jak nervózně trhavě dýchá. Ryk skandujících za okny neslábl. Právě padl požadavek na obnovení trestu smrti pro muže.

„Budou to vyšetřovat policajti, pozastavili mi řidičák, vyhodili z práce,“ byl bezbranný jako mimino. Při každém jejím přikročení polekaně couvl dál dovnitř bytu. Nikdy si neuvědomovala, že i muži mohou být až tak zranitelní. A přitom vzrušující zároveň.

„Já vím, Jirko,“ pomalu k němu natáhla ruku jako k cizímu psovi k očichání a pohladila ho po tváři, „vždyť ti říkám, že jsem ti přišla poděkovat.“

Kdyby ho teď namístě zfackovala, ani by necekl. Zvolna si rozepnula blůzku a jeho nebránící se dlaní si začala jezdit po obnažené hrudi.

„Nemám k tomu svolení,“ zablekotal poníženě a v úžasu si kydl zadkem na gauč.

„Už máš, Jiří, už máš.“

Kolem okna se vzduchem ze střechy s jekotem prohnaly padající maskáče.