Vizitky

Je třicetileté výročí pádu komunistické totality. Prezident sjednotitel dolních 10 milionů prchá před davy zbaběle do zahraničí a největší oligarcha a registrovaný donašeč StB se chystá v projevu pranýřovat papaláše a totalitu. 

To je vizitka našeho státu třicet let poté. Bohužel. První muž země, údajně se sloní pamětí a pronikavým intelektem, si už nevzpomíná jak rudí policajti mlátili na demonstracích lidi. Tvrdí, že to byli důchodci z Lidových milicí, kteří jen opatrně vytlačovali rozzuřené davy z prostoru. Prakticky ho zvou na své sjezdy už jen levicové strany a na různá výročí totalitní vlády. Ty první zdraví "čest soudruzi", těm druhým pak lokajsky podlézá.

Podobnou štrapáci s mozkem má i premiér. Jeho nejčastější slova jsou: nerozumím tomu, nechápu to, nevím o co jim jde, a pak všechna popírací slůvka ve třech jazycích. Ten třetí je pro auditory z Bruselu. Na Letné, ale i po všech větších městech, se proti Patovi a Matovi organizují lidé do mnohatisícových demonstrací odporu. A to je taky vizitka. Ta naše i ta jejich.

Je 17.11. 1989 pozdě večer. V brněnské hospodě u Formana to vře. Kdosi doručil zaručenou zprávu o tom, že v Praze to komunisti už přehnali. Před tisíci svědky řezali do lidí vším, co jim přišlo pod ruku. A prej to lidi už takhle nenechají. No kéž by. Kéž by se to už někam hnulo.

V sobotu od rána zvoní v celém Mahenovo divadle telefony od kanceláří, přes šatny herců až po provozy techniků. Beru to. Na druhém konci se ozývají cizí lidi z různých divadel po celé zemi a ptají se na tři věci: Už to víte? Jak to u vás vypadá? Jdete do toho s námi? Ty vlny euforie, sounáležitost a lidského vlastenectví by se daly pytlovat po půl metráku a prodávat na Zelňáku.

Je 19.11.1989. V Brně dopoledne začalo stávkovat první divadlo. Je to dětské loutkové divadlo Radost. Vyjede opona a kašpárek se ukloní. Dnes se však nesměje, ba ani neusmívá. Říká dětem, že v Praze zlí policajti zmlátili lidi jenom proto, že chtěli něco říct. A že tohle se nedělá. A dokud ty policajti nebudou za to potrestaný, tak kašpárek odmítá hrát divadlo. Děti ryčí nadšením. Děti nesnáší nespravedlnost. Vyskakují ze sedadel a křičí, že za tohle by ty zlý policajty nejraději zmlátili taky a že kašpárek má pravdu. A že klidně kvůli tomu taky přestanou chodit do školky.

Je neděle osm večer. Dnes se hraje Cyrano z Bergeracu. Opona vyjíždí nahoru a na jevišti stojí celé osazenstvo divadla v civilu. Lidé propuknou v ohromný aplaus. Už také vědí. Šuškanda za komunistů byla spolehlivější než mobily. Takový spontánní a vřelý aplaus Cyrano snad nikdy neměl. A možná už ani nikdy mít nebude.

"Je na zkušebně Defler?", "Není", "A kdo tam je?", "Nikdo, jenom já.", "Tak přijď na vrátnici." Nevím co mi vrátný chce a ani kde je herec Defler, ale jdu. Před vrátnicí stojí cizí chlap a dlouze a vážně si mě prohlíží: "Defler tu není?", "Ne", "Vy jste jeho přítel?", "Ano", tak trochu přilžu. Koneckonců po každé premiéře technici s herci v kantýně do noci družně pijí, takže ano, znám ho osobně. "Jedu až z Prahy. Zde jsou osobní materiály pro pana Deflera ze Stavovského divadla." Sáhne do záňadří a chvatně mi do ruky vtiskne štos papírů. Otočí se a bez rozloučení vyběhne z divadla. Chvátám na šatnu a hořím zvědavostí co v nich asi je. Už to prasklo? Letmo do nich nakukuji: nějaké prohlášení, kontaktní osoby a čísla. Slyším kroky, pozor. Míjím herce Junáka. "Pan Defler tu není?", "Ne, odjel brzy ráno do Prahy." Aha, takže on je ten organizátor. A Junák je důvěryhodná osoba, protože to ví. "Mám zde osobní materiály pro pana Deflera ze Stavovského divadla," vytáhnu je z pod svetru na břichu. Rozhlédne se, rychle se pro ně natáhne a strčí si je na to samé místo na břicho. Znova se rozhlédne, "já mu to předám," zamumlá a přidá do kroku.

Z kraje týdne je nám soukromým kurýrem konečně z Prahy doručena videokazeta se záběry z Národní třídy. To jak tam studenti zpívají i to, jak do nich policajti pak řežou. V přízemí máme konferenční místnost s okny do ulice. Kluci udělají z kazety nekonečnou smyčku, kdosi donese z domu videopřehrávač, jiný telku. Vystavíme to za okno směrem ven. Rázem je ulice celé hodiny neprůchodná. V noci kdosi klepe na dveře a tvrdí, že nese nějaké materiály. Poté do divadla vtrhnou StBáci, zmlátí vrátného, rozbijí celou zasedačku včetně vybavení a zabaví kazetu.

Odpovídáme tím, že odpoledne otevíráme divadlo pro veřejné fórum. Je zaplněno, jen nikdo nemluví. Lidi mají pořád strach. Na jeviště předstoupí herec Junák s kytarou a vystřihne Vysockého Pravdu a lež. A pak zase ticho. "Tak když nikdo nechce začít, tak já začnu," na pódium se vyškrábe cikán ve středním věku, "vy si myslíte, že bojujete proti režimu. My cikáni ho rozkládáme už čtyřicet let." Publikum propukne v hurónský smích. "Vod čeho si myslíte, že má Adamec tak velkou hlavu? No z přemejšlení určitě ne, je tak spasenej!" Lidi řvou smíchy a debata se rozjede na plné obrátky.

Podruhé k nám do divadla vtrhávají StBáci. Nechají vyklidit celou budovu, vyženou nás na ulici a zabaví nám všechny klíče. Divadlo je státní a ne naše a my si v něm nebudeme dělat co chceme. U piva se dohodneme, že to tak nenecháme. Do divadla se vám každej kulíšek, nebo osvětlovač dostane na sto způsobů. Nad ránem se tam vloupáme, vytáhneme praktikábly, techniku i kabely včetně náhradního zdroje. Ráno máme postavené pódium na vedlejším Malinovského náměstí včetně osvětlení a ozvučení. Pořádáme občanské fórum tam. Druhý den nám vrací klíče od divadla. Prý kvůli bezpečnosti a průjezdu hasičů a sanitek. Do divadla se totiž vejde 600 lidí, na přilehlé náměstí 6000.

Divadla stávkují už nějaký ten týden. Ukrajinský soubor lidových písní a tanců uvízne na mělčině. Měl nasmlouváno od 17. listopadu šňůru vystoupení po celé republice. Žádné divadlo je však nepřijme. My jsme vstřícní. Dohodneme se, že budeme s diváky debatovat o režimu, o perestrojce a jejich zkušenostech ze Sovětského svazu a oni mezi vystoupením řečníků zatančí a zazpívají. Bohužel jejich program byl pod záštitou spolku přátel sovětského svazu, takže hlediště zaplní většinou staří kovaní komunisté kolem 60.let. Ve speciální lóži nad pódiem sedí čestný předseda spolku, první československý kosmonaut Vladimír Remek. Hned v úvodu vedoucí souboru poděkuje speciálně našemu divadlu za to, že jako jediné bylo ochotno jim umožnit vystoupení. Mluví rusky, samozřejmě. Hned na to vyskočí jeden komunista: "tak to vidíte, oni je tady drží jako rukojmí!". "Mýlíš se, soudruhu. Já jsem profesorka ruštiny," vstane druhá komunistka, "ta soudružka neříkala zadržují, ale umožňují." "Na čí straně vlastně seš, ty pí.o!" "Ty krávo!" Soudružka se rozpláče a prchá. "Jak to s ní mluvíš ty...". Soudruzi začnou po sobě řvát a chytat se pod krkem. Vedoucí ukrajinského souboru lidových písní a tanců stojí na forbíně s otevřenou hubou. Komusi za ní vypadne s lomozem z ruky balalajka. Pohlédnu do čestné lóže. Závěsy se zatáhly a Remek prchá taky.

Je prosinec. Do divadla na besedu s občany přijíždí Václav Havel. Je narváno už čtyři hodiny před začátkem. Sestru a jejího kluka protáhnu zaměstnaneckým vchodem a usadím na nejvyšším bidýlku pod dvoukilowatové osvětlovací dělo. Sice vedro, ale to neva. Jinde není místečko. Pan Havel se hned na úvod omluví za svůj chrapot. Prý mu doporučují čaj s medem, ale je tak vytížený, že nemá ani čas si ho koupit. Než dokončí projev je na stole za ním pyramida sklenic s medem. Lidé nebyli líní vyběhnout do ulic a skoupit ho ve všech okolních obchodech.

To je vizitka té doby. Vlastně každý odstavec mého povídání je něčí a něčeho vizitka. Obrázek si potom udělejte sami.