Superman v ruském pojetí

V hlubokých lesích divoké přírody Permského regionu v Rusku se ztratili dva školáci. Ruská zima a postupující černobrvá tma jim ukrajovaly z naděje na záchranu po kusech. Noční vlci nepomohou, ti se zpíjí daleko v Moskvě. Co teď? 

Krajská správa ministerstva pro mimořádné události (zajímavé ministerstvo, vskutku!) mimo svých stálých jednotek oslovila i místní dobrovolníky. A byla to trefa jak do ukrajinského remorkéru. Dva profesionální lovci, Gennadij Šadrin a Gennadij Šadrin, okamžitě vyrazili po stopě dokud byla zmrzlá. Ne, není to překlep. Opravdu oba měli shodná jména. Je to dáno tím, že místní lid je natolik chudý, že se na všechny spoluobčany nedostává ani vlastní jmen a musí si je mezi sebou půjčovat. Ale pojďme dál.

Oba protřelí komsomolští trapeři vyhodnotili trus, směr větru, nasáli pach a určili směr. Po patnácti hodinách stalkingu pak oba zbloudilce dopadli právě včas. Mladší z molodců byl již natolik vyčerpán, že křepčil na pokraji smrti. Oba chlapci byli tedy zachráněni a v relativním zdraví předáni, za potlesku zúčastněných, svým rodičům. Dobrá věc se podařila. Bravo, i já tleskám a jsem s úctou. To myslím vážně.

Bylo by tedy dobré a mediálně žádané, aby oba hrdinové, jak G.Š., tak i G.Š., byli po zásluze nějak vyzdviženi nad šeď průměru a popřípadě i hodnotně odměněni. A to se také, díky Bohu, i stalo. Krajští úředníci si je pozvali na raut, který se konal v úzkém kruhu úřednických špiček po odchodu obou hrdinů, a tam jim jako ocenění za jejich chrabrý čin byly předány věcné dary. Jednalo se o bloček, propisku, panenku, čokoládu a soupravičku na pedikúru. Pokud máte momentálně dojem, že vám stránka přeskočila kamsi na dívčí blog s názvem Jsem šestnáctiletá, životem vyčerpaná a zrazená, anebo že přeskočilo mně, pletete se. Jak jsem už v úvodu řekl, jednalo se o Rusko. Tím se mnohé vysvětluje.

https://www.novinky.cz/koktejl/491101-za-zachranu-deti-obdrzeli-rusti-lovci-sadu-na-pedikuru.html

Vzpomněl jsem si přitom na hodnotu výher za komunistů v různých soutěžích. Obligátní byla kniha, horší byla upomínková plaketa, či společné foto s okresním tajemníkem strany, nejlepší potom byl poukaz kamsi. Třeba do muzea, nebo na výstavu. Jakási televizní vědomostní soutěž pro celou rodinu potom měla jako výhry knihu, dvě knihy a hlavní cenou byly knížky tři. Cenou útěchy, po vylosování si černé kuličky z pytlíku, pak bylo Člověče nezlob se. Ovšem zase pro čtyři hráče současně, tedy komplexně pro celou famílii. Když jsme program přepnuli na Rakouskou televizi, což byla neskutečná vymoženost té doby, probíhala tam také shodou okolností televizní soutěž pro celé rodiny. Ta první vyhrála jachtu, druhá automobil a ta třetí nevím, protože cena byla čtena z papírku (oproti těm dvěma přímo vystavených před kamerami), ale asi taky nic moc, protože se u ní výherci tvářili trochu kysele.

Asi nejhodnotnější naše tehdejší vědomostní soutěž z materialistického pohledu bylo Deset stupňů ke zlaté. V ní si abonent zvolil téma, ve kterém byl fakt kovaný, a v každém kole z deseti odpovídal na několik otázek z onoho tématického okruhu. Když prošel, postoupil na deseti schůdcích o jeden výše do dalšího kola příští týden. Mimo vyřazení za špatné odpovědi šlo také o to, neztrácet za polovičaté odpovědi bonusové prémie ve formě zlatých desítek (lesklý kov ve tvaru X, tedy římské desítky). Poté, po deseti kolech, deseti schůdcích a množství záludných otázek, které byly s každým stupněm těžší a těžší, dosáhl hráč vysněné mety, tedy finanční výhry. A ta bývala, za tu dřinu, na tehdejší dobu opravdu slušná. Až tak slušná, že stála stovkám, ba tisícům diváků u TV psát do redakce pořadatelům na výherce anonymní, sprostá, lživá až vyhrožující udání. Přemek Podlaha, známý to šťoural se do hlíny a tehdejší moderátor, na to vzpomíná tak, že těch dopisů bývaly celé pytle. Ve stylu: Nevážená redakce, jak můžete dát tomuhle protisocialistickému živlu peníze nás všech! Víte o tom, že jeho dědek byl kulak? Kdo to prověřuje? Já to tak nenechám!  Podepsán člen brigády socialistické práce a zasloužilý soudruh xxx, okres Pardubice.

No, možná od tohoto chtěli prozíraví ruští činovníci oba výše zmiňované hrdiny uchránit! A v tom případě by měli pravdu. Ovšem nejsem si jistý, jestli bloček, propiska, panenka, čokoláda a soupravička na pedikůru i tak nevzbudily u místních hmotnou závist. Vždyť jak říkám, stalo se to přeci v Rusku.