Není dlužník jako dlužník

Některý je dlužnější, chtělo by se dodat. Ano, přesně takto naše společenské povědomí rozděluje dlužné lidi do tří rozdílných kategorií. A možná si to občané, mohutně masírováni různými politiky a neziskovkami, ani neuvědomují. 

Představme si modelového dlužníka. Má platit 2 000kč/měsíčně, dohromady 5 let. Ale neplatí. Je to lotr, chudák, nebo dokonce oběť? No, přijde na to komu a za co dluží. To se, podle situace, vezmou potom v úvahu takové kvílivé faktory, jakými jsou bydlení, zaměstnání, nemoc, popřípadě se k tomu přilepí tvářička vyděšeného dítěte. Hlavní typy dlužníků, při zachování výše zmíněných parametrů dluhu a splátky, jsou tyto:

1. Alimenty. Chlap má platit výživné na dítě a neplatí = haisl. Rozšlapat mu nádobíčko a zavřít až zčerná.

2. Dluží státu na pojistném a má předepsaný splátkový kalendář: 

     - fyzická osoba, dříve OSVČ, teď zaměstnanec, který splácí státu své bývalé resty = sice        chudák, ale "daně" platíme všichni, takže i on a do krejcaru

     - zaměstnavatel dluží za své zaměstnance = nenažraný kapitalista, zabavit majetek, zmlátit a zavřít.

3. Půjčka. Vzal si 80 000kč, neplatil, nereagoval na výzvy, nehnuly s ním ani pokuty a penále. Teď má s exekutorem domluvené splátky = oběť lichvářů a systému. Chudák na pokraji existenční propasti. Finančně negramotný, v zoufalé sociální situaci. Jistě přišel o zaměstnání a nad to ještě onemocněl. Dobrák se srdcem na dlani, který by splácel, takříkajíc by se rozdal, jen kdyby to trošku šlo = odpustit mu všechny dluhy a zavřít věřitele až zčerná. 

1. Alimenty

Tady jsou stát a občané ve vzájemné shodě. Neplatič alimentů má vždy cejch špinavce a nikoho nezajímá zda má sám zaměstnání, kolik bere, kde a za kolik bydlí a z čeho vůbec žije. Jednou si udělal děcko, tak ať platí. Nejlépe by mu bylo sebrat řidičák, svářečský průkaz, anulovat maturitu a z rodného čísla umazat poslední čtyři numera, ať ho každý pozná, darebáka. Jen bych v této souvislosti opatrně připomenul, že ne otec, ale matka vždy rozhoduje o narození dítěte. Na jejím uvážení je to zda a s kým ho bude mít a jestli si ho nechá, či půjde na potrat. Chlap do toho nemá právo mluvit. Pokud mu žena nalže, že bere prášky a přitom nebere, je případné dítě taky jeho odpovědnost. Stejně, jako když s ním žena založí rodinu jen účelově a po narození dítěte se okamžitě rozvede a náhodou ji z krátkého manželství zůstane byt, vybavení, tučné alimenty a srdceryvný titul matka samoživitelka, který taví i křemen. Nu a pokud by se snad pan manžel zdráhal a byl přeopatrný, stačí si dítě pořídit s jiným někde jinde a ze zákona je otcem onoho roběte beztak manžel. Protože skutek podvodu v účelovém chování manželky u nás v právním řádu neznáme, ačkoliv se nevěra paradoxně zemitě česky řekne: někoho podvádět s někým.

2. Dluží státu na pojistném 

V tomto už se občané se státem lehce rozcházejí. Chápou, že stát je tak trochu nenažraný cizopasník a vyděrač, který by klidně mšicím i zadky vysával, kdyby to jen šlo. Ale naštěstí u nás platí, že závist bližší soucitu a tak ani u tohoto dlužníka se nezkoumá, jak do toho spadl a zda má z čeho splácet. Když musíme odvádět desátky my, tak on taky a do mrtě. A je jedno, že se mu živnost rozsypala a zbyly mu po ní jen dluhy. A že tehdy neplatil, protože fakt neměl z čeho. A je jedno, že teď živoří na pokraji bídy a dluhů má až nad hlavu a jeho rodina tře bídu s nouzí. Byl jsi blbej, chtěl ses udělat pro sebe, cha chá, chtěl ses povyšovat, tak teď nečekej od nás, kteří byli tehdy schovaní v bezpečí za soustruhem, žádný pardon a odpuštění. Protože dluhy vůči státu onoho druhu jsou vyjmuty z insolvence. Takže pokud nemusíš platit jiným, tak nám na tutti určo jo, jinak tě stáhneme z kůže.

3. Půjčka

Tak tohle je už o něčem jiném. Tady si v roli příjemce dluhu umíme představit na druhém konci čísla účtu někoho, kdo se má ze svého podnikání dobře, a nedej Bůh ještě lépe než my. A proto je mu potřeba šlápnout na ten jeho vypasený krk. A je nám jedno, že i on má rodinu, své závazky a výdaje a že ho ona firma vlastně živí stejně tak, jako naše zaměstnání živí nás. Vůbec si ani nepřipouštíme, že oproti dvěma výše zmiňovaným dluhům si tady dlužník na ty peníze alespoň fyzicky sáhl. Že mu byly vtisknuty do dlaně keš a on si je strčil do kapsy a pak s nimi chodil po barech a cinkal u toho jako zlaté prasátko. Z věřitele tohoto druhu zkrátka krev neteče. Prostě ne! A abychom si takového podnikatele odosobnili, nazveme ho lichvářem. Protože bezbranného se vždycky lépe střílí, když se mu nemusíte dívat do očí. A už to jede. V prvé řadě si zdůvodníme, proč si dlužník vůbec bral onu půjčku. Nezkoumáme na co, proč a kdy, prostě použijeme spojení dvou předepsaných formulek: finanční negramotnost a byl v nouzi. Stejným způsobem si vysvětlíme, proč neplatil, vysmíval se výzvám a upomínky házel do koše: protože tomu nerozuměl, ztratil zaměstnání, onemocněl, někdo ho předlužil, zneužil jeho tísně a neznalosti a samozřejmě osvědčené: a byl v nouzi. Nu a za třetí přichází řešení: odpustit mu všechny ony dluhy, anulovat, smazat. Ať lichvář utře hubu, darebák jeden, protože my, my jsme holečku spravedliví a soucitní, víme? Jak stát, tak lid stojící mu po boku pevně na stráži.