Nemocnej

Krátká povídka na motivy návrhu novely antidiskriminačního zákona č. 198/2009 Sb. V něm se mj. navrhuje, aby potenciální diskriminující hovádko přineslo samo hmatatelné a nezvratné důkazy o tom, že se vlastně vůbec nic nestalo.

"Pane řediteli, čeká na vás v kanceláři ten...ten abonent. Ten zájemce o tu práci," opravila se Naďa rychle a lehce na majitele firmy kývla, přičemž úplně náhodou vyšpulila svůj krásný kulatý zadek, když se nutně musela sehnout až k nejnižší zásuvce stolu. 

Lahodilo mu být nazýván panem ředitelem. A vlastně jím i byl, i když jeho minifirmička o devíti zaměstnancích produkovala jen tři bedny obrobků a paletu výlisků denně. Ale rostla. Koneckonců důkazem byl i onen další zájemce o práci. Natáhl ruku a chtěl si samou přebujelostí plácnout, pak se však rychle vzpamatoval a místo sladkého plácance sebral raději ze stolu gumu.

Chlapík byl spíše starší a menší, kulatý jako lízátko a taky tak upatlaný a potil se. Potoky potu si z čela utíral ušmudlaným kapesníkem.

"Dobrý den," natáhl Jindřich ruku k pozdravu, pak si však všiml propoceného kapesníku v jeho dlani a paži posunul směrem k prázdné židli vedle něj, "vemte místo."

"Já ho beru, proto jsem tady. Kvůli té práci ohýbače," chlapík měl malá pichlavá očka a umdlený hlas.

Jindřich se pousmál, "ano, už jste někdy pracoval na benderu?"

Chlapík si konečně sedl a nervózně se zavrtěl, "čehože?"

"Jestli jste už někdy pracoval na ohýbačce..."

"V inzerátu máte, že lidi zaučíte."

"Ano, to je taky možnost," aha, takže nepracoval, "a nějaký profesní životopis máte?" natáhl lehce ruku směrem k němu.

"Ano," zastrčil kapesník do náprsní kapsy a umně z ní naopak vykouzlil pomačkaný cár papíru, z kterého četl: "narozen ano, Kladno, vzdělání standardní, pracoval jako manipulátor, zdravotní stav uspokojivý. Já jsem nemocnej, proto se tak potím. Já mám kolísavej tlak a roztřesený ruce," dodal vzápětí na vysvětlenou.

Jindřich pootevřel čelist úžasem, "tak proč chcete u nás pracovat, když jste nemocný?"

"Já bych to aspoň zkusil."

"No ale...vy jste na marodce?"

"To ne, ale doktor vo tom ví a říkal mi, že kdykoliv za ním můžu přijít a von mi to hned napíše."

"No ale při té práci budete zvedat pláty plechu, je to dost fyzicky náročné, já opravdu nevím..."

"To nemůžu, já jsem nemocnej. Ale prý to mám aspoň zkusit," stál si za svým.

A je to tady! Takže mu nejde o skutečnou práci, ale o dlouhodobou rentu v podobě nemocenské. To je ale šlamastika. Odmítnout ho nelze, požadavky splňuje a potom, copak může odmítnout žadatele jen proto, že má jakési zdravotní problémy? To by byla diskriminace jako hrom! To by ho taky mohly kdejaké lidskoprávní neziskovky honit po soudech až do skonání věků. A těch peněz za právníky, odškodné, odstupné, ušlá mzda...ani nedomyslet. On to určitě ví a na tom taky staví. V prvé řadě je ale dobré zjistit kolik toho ví, jak v tom umí chodit a kdo za ním stojí. Jindřich se nervózně poškrábal na čele, ale místo toho si tam jen vygumoval bílý pruh. Vztekle mrštil gumou na konec stolu.

"Poslouchejte, vy jste někde organizovaný?"

"No já jsem byl u nás ve fabrice úsekovej důvěrník. Lidi mě tam měli rádi."

"Myslel jsem, jestli máte nějaké doporučení."

"Šéf mi tam doporučil, abych přestal kafrat do vedení výroby, jinak že poletím."

"Tedy jestli jste někde členem."

"Já ne, ale on byl členem ODS."

Jindřich vstal, sepjal ruce za zády a dlouze hleděl z okna. To máme třicet tisíc hrubého, kolik tak z toho může být asi marodka, krát dvanáct měsíců než to uhraje na důchod. No to se zas prohnu.

"Helejte, a nechtěl byste raději u nás dělat nočního hlídače? Toho potřebujeme jako sůl!" nepotřebujeme, ale když už má rok marodit, tak aspoň za půlku.

"To ne," ztišil náhle hlas a spiklenecky se k Jindřichovi naklonil, "já totiž trpím taky nespavostí, víte? Kvůli tomu kolísavýmu tlaku."

"No to vyhovuje, noční vrátný přeci nikdy nespí!" že by jiskřička naděje?

"Ale to ne, to bych se zas vůbec nevyspal. A pak slíbili, jste v inzerátu místo toho banderovce." Byl aspoň upřímný, jako všichni lidé jeho ražení. Tak co, zná ten antidiskriminační zákon, nebo nezná?

"Znáte...," Jindřich se včas zarazil.

"Znám."

"Sakra!"

Ředitel pomalu vstal a odkrokoval místnost tam a zpátky. Pak se prudce otočil přímo k němu: "helejte, když jste takový odborník na vedení výroby, a ti se cení, to mi věřte, nechtěl byste být společníkem firmy?"

Rybí očka zamrkala v úžasu, "to jako že bych tady něco vedl?"

"No jistě. Mohl byste nám tady kafr...udílet užitečné poznatky v systému řízení a koncepce výroby. Už máme takové externí poradce pro nákup i odbyt a jsou nám velikým přínosem, velikým," Jindřich lhal jako z partesu a u toho ještě zvedl teatrálně prst vysoko do výšky.

"Nákup a odbyt ne, to já spíš to organizování lidí, to fakt umím," pokýval sám sobě uznale hlavou, "a to by bylo placené?"

"No jistě!" ředitel nemeškal, sedl za stůl a v rychlosti cosi sepisoval na papír. Polévka se totiž má jíst, dokud je horká, "s každou roční uzávěrkou dostanete výroční zprávu. Tu si podrobně prostudujete a navrhnete změny ke zlepšení organizace výroby. A za to poradenství vám náleží podíl ve výši 2000kč."

Hledal v tom klikyhák, ale nemohl ho objevit. Třikrát poposedl, "poslouchejte, a neměl bych do firmy prvně něco vložit, když budu ten společník?"

Takže úplně blbej zase nebyl.

"Jistě, ale to se většinou řeší zpětnou refundací. Polovina z té renty za poradenství bude zůstávat ve firmě jako váš vklad."

Bylo slyšet jak v hlavě hlasitě počítá. Stanovil si 10% ze dvou tisíc, vynásobil pěti a odečetl od původní částky. Pak se na vteřinu zamyslil, polkl a kývl. Ale to už mu Jindřich podstrčil rychle načmárané ujednání a jeho ruku málem silou vedl k podpisu. Dal mu kopii a sám svůj list papíru pečlivě složil a strčil do zásuvky.

"A to místo zvohejbače?" chlapík se vrátil k původnímu záměru.

"Jaké místo?" Jindřich zahrál překvapeného.

"No to místo zaměstnance," nechápalo tu náhlou změnu lízátko.

"Cože? Zbláznil jste se? Dosadit si na místo v podniku společníka firmy a odstrčit tak ostatní uchazeče z venku? Víte co by s námi za tohle udělaly antidiskriminační spolky?"

"Ne," zamžikal a asi opravdu nevěděl.

"Tak to ani nechtějte vědět," Jindřich ho vzal otcovsky za ramena a vedl ven z kanceláře.

Na chodbě se ještě jednou prosebně otočil, "tak fakt ne?"

"Bohužel," roztáhl Jindřich ruce v marném gestu, "na tohle já jsem malej pán. Moc malej!"