Moji milí

přátelé, kolegové a krajani. Projevy k uplynulému roku byly tři, jeden lepší než druhý. Ten Kuberův byl ten lepší. Návod prezidenta sjednotitele jak ještě více rozervat společnost a poučení zaměstnance ANO o demokracii neberu.

A protože tři jsou málo dovolte mi, abych přidal ten svůj. Takovou spíše obecnou úvahu. 

V poslední době se nám tady objevil jeden takový nešvar. Spousta lidí si myslí, že když bude ostatní poučovat, ponižovat je a pomlouvat, že si tím rozšíří vlastní intelekt o jednu další komoru. A tak se dozvídáme, že naše rodná země je malý dvoreček, takovej zaprděnej rybníček, že my sami degenerujeme a měli bychom se lecčemus přiučit v pokročilé Indii (to jsem opravdu zde na blogu četl), že jsme rasisté, xenofobové a nicnechápající "křesťánci", nenávistivci, mamonáři, chamtivci, kteří jdou jen po penězích, otupělí konzumním životem. Že naše děti jsou hloupé, neduživé paňáci bez špetky cílevědomosti. Že jsme si zničili lesy, louky, žita lán, támhle pán a pod ním kmán. Že jsme se jeden druhému odcizili, rozkradli si republiku a bůhví co ještě si můžete o sobě číst.

Nejmarkantněji toto poučování vystupuje v době vánoční. To hned každý přispěchá s převratnou poučkou o tom, že hlavně zdravíčko a pohodu, které si za peníze nekoupíš, a že nejlepším dárkem je být spolu a taky nějaká ta láska k tomu, samozřejmě. Zajímavé je, že ti stejní akademici jsou potom před Silvestrem spatřeni kterak táhnou z Kauflandu čtyři igelitky narvaný jídlem, jako by jim od Vánoc narostl další žaludek navíc. A v lednu už stepují před šéfem se žádostí o přidání, láska neláska. To jen toliko k tomu zdraví, co si za peníze nekoupíš. Teda nevím jak vy, ale já budu raději multimilionář bez nohy, než dělník v cihelně se žloutenkou. 

Ale zpět k těm hromůmbleskům z úvodního odstavce. Já si teda myslím, že jsme jeden z nejúžasnějších národů ve srovnatelném měřítku s jinými. Jsme pracovití, inteligentní, mírumilovní a velmi tolerantní. Naše děti jsou bezvadná, přičinlivá a slušná generace. Taková, jakou by jsme byli i my, být v jejich čase a botách. My nebyli ani lepší, ani horší. Každá generace je jen taková, jakou jí okolnosti dovolí být. A já jsem rád, že můžu vidět své děti vyrůstat právě v téhle době. Republiku jsme si nerozkradli, ale naopak za čtvrtstoletí postavili zpátky na nohy po tom rudém moru, který nás prožral až na kost. Jsme velmi přátelští a rozhodně upřímnější a vřelejší, než jsme byli v době komunistického hnoje, což byla taková útrpná hodina mezi psem, vlkem a vlastním svědomím.

Miluji obchoďáky a supermarkety, ty chrámy konzumu. Chtěl bych jednou vzbudit některého ze svých předků a přivést ho sem. Podívej se,  prapraradědku, co všechno jsme, i díky vám, dokázali! Už nikdo netrpí hlady, nemocemi, zimou a bezprávím. A taky mi už nikdo nepředepisuje, co si mám myslet, komu mávat a jak mám mluvit. Jak mám třeba mluvit se svým Bohem, koho číst a s čím souhlasit. Jiní k tomu potřebují lepšoprezidenta, který jim řekne, koho poslouchat, koho uznávat a co si myslet. Je to vlastně takové rudě dialektické politické školení dob minulých, kdy vládce předepisuje svým tupým poddaným čemu mají věřit, protože oni nejsou schopni to vlastním rozumem rozlišit. Zkrátka miluji vlastní svobodu, konzumní způsob života a peníze, které jsou smyslem a cílem lidského konání už od dávnověků, ač se to mnozí snažili už mnohokrát tragicky vyvrátit. A i když vím, že za ty si zdraví a lásku fakt nekoupím, jak jsem byl již nesčetněkrát poučen, vždycky o tom budu s chutí polemizovat. 

Na závěr mi dovolte vetknout jednu mou báseň. Protože to, jací jsme a budeme je jen o svědomí. O svědomí v každém z nás, kterému já říkám "mluvit se svým Bohem". Mluvit tak, jako by jsi seděl na druhé straně soudcovského stolu, musel se sám poslouchat a sám si to i uvěřit a odsouhlasit. A pak vydat rozhřešení.

SVĚDOMÍ

Přišel sám tenkrát s podvečerem
chvíli tam jen tak stál pak lehce zaklepal
plný otazníků, které my nepoberem
No tak pojďte dál, nestůjte tam na chodníku
Rukou jsem ho zval...
Seděl stydlivě smutně naproti v křesle
Jsem tu jen na pár chvil, abych se omluvil
šeptal potichu a sklesle
Jsem vaše svědomí a vím po hříchu
co jsem udělal...
Kde už jste dnes mohl být, dávno v cíli
a ne se všem jen omlouvat, nastokrát
a ti jiní? jací byli?
Samej podraz, podejtrát a těch žen
škoda je jen jmenovat...

Chvíli jsem ho sledoval a zprava lil půldecáky

Jen se mě ptejte pane dál, i já bych se ptal
vždyť na to čekám řadu let a vy myslím taky
Konečně se dozvědět, proč máte bradu vzadu
při vší té píli změnit svět
A těch roků čekání na to díky, na slušnost
v pocitu viny a nebýt zlý a jiný
to nejde přeci žít 
Já to sám vím, kýve host
a proto jsem se přišel omluvit 
pokárat se a tak
Já nalil další půldecák...
Slunce trhlo závěsy toho dne
a paprsky ranní jako panna po přijímání
tancovaly na dně flašky jako když dvě duše
vsadíš mezi drážky kuše 
a dlaní vystřelíš je svobodné...