Lidé si sjednávají pojištění proto, aby se vyhnuli nepřijemné nahodilé události. Co je ale nahodilé na tom, že se dnešní člověk dožije věku šedesáti let? Pravděpodobnost je asi 88 %.
Naprostá většina lidí se dnes dožije tzv. důchodového věku. A žijeme v důchodu 15 - 20 let. Vezmeme-li v úvahu, že pojištění si uzavíráme pro případ, že se nám může stát něco nahodilého, pak je otázkou, proč existuje vůbec termín "důchodové pojištění". Vždyť přeci všichni víme, že zestárneme. Dnes jsme přeci starší o jeden den než včera. A zítra budeme starší o jeden den než dnes. Stejně tak víme, že ve třiceti letech máme více energie než v šedesáti letech. Je tedy naprosto očekávatelné, že jednou nebudeme moci pracovat stejně aktivně, jako v době, kdy jsme dokončili základní, střední či vysokou školu.
I přesto si povinně platíme odvody na důchodové pojištění. Platíme odvody pro případ, že se staneme invalidními, stejně jako platíme odvody pro případ, že zestárneme (tedy dožijeme se důchodového věku). To jsou ale přeci úplně odlišné situace a především je mnohem méně pravděpodobné, že se staneme invalidními, než že se dožijeme 60 či 65 let.
Pojištění by mělo pokrývat situace, kdy se nám vlivem nějaké vnější příčiny stane něco nepříjemného, co nejsme schopni finančně pokrýt ze svých finančních rezerv.
Pokud v průměru ve svých 20 - 25 letech věku začínáme pracovat, pak máme zhruba 40 let na to, abychom se připravili na období, kdy již nebudeme moci či nebudeme chtít pracovat. A protože stát nevěří, že bychom si za 40 let dokázali vytvořit rezervu na období stáří, raději nám nařídí něco jako důchodové pojištění ze zákona. Jenom z desetitícové mzdy odchází na důchodové pojištění 2,8 tis. Kč měsíčně. A to všechno každý měsíc po dobu 40 let. A to proto, že stát pochybuje o svých občanech, že jsou schopni pochopit fakt, že zestárnou.
Na stáří se není třeba pojišťovat. Na stáří je třeba investovat. Považuji za nesmysl zakládat pojistný produkt za účelem zestárnutí lidí. Ve skutečnosti pojišťovna v takovém případě nedělá nic jiného, než peníze investuje. Má smysl se pojistit pro případ úmrtí (pokud má člověk na sobě finančně závislé osoby, pokud má člověk dluhy apod.), ale jakou má logiku pojišťovat se pro případ "dožití"? Na to přeci investuji volnou měsíční rezervu, vytvářím si vlastní fond, investuji do nemovitostí, podnikám apod.
Spuštěním tzv. důchodové reformy lidé omezili spoření na důchod. Vznikl druhý pilíř, který měl za cíl snížit závislost lidí na státu, jenže do něj nikdo moc nechtěl investovat. Nebylo se čemu divit. Vstup byl dobrovolný, ale odejít možné nebylo, lidé nevěděli, kdy přesně peníze dostanou, výplatní schémata nebyla podrobně rozpracována, a zprostředkovatelé měli nabízet lidem produkt, který měl mnoho otazníků, měli platit nemalé registrační poplatky a měli zastropovanou provizi na několika stokorunách za smlouvu. Přišla nová vláda a ta rovnou druhý pilíř zrušila místo toho, aby poupravila, co ta předchozí vláda nedotáhla. Místo toho, aby vedla lidi k investování do své budoucnosti, opět je přivázala k větší závislosti na státu. Bývalé penzijní připojištění tvorbu úspor na stáří nespasí, tak snad se pomalu lidé začnou učit investovat do nového třetího pilíře. Jak má ale běžný občan věřit tomu, že státem regulovaný produkt vydrží ve stabilní formě několik desítek let?
To hlavní, co se musíme naučit, je stát se finančně nezávislými na okolnostech... Čtyřicet let je dostatečně dlouhá doba, abychom se uměli zabezpečit proti nepříjemnostem (abychom se naučili, proti čemu je dobré se pojistit a proti čemu nikoliv), abychom se nespoléhali na to, že nás zachrání někdo jiný než my sami (převzít zodpovědnost za svůj život je hlavní znak dospělosti), abychom pochopili, že stát jenom přerozděluje vybrané peníze (chtít po státu, aby navyšoval důchody, znamená brát peníze dětem a vnoučatům důchodců), abychom se naučili investovat do své budoucnosti.
Pokud někdo věří, že průběžný systém financování důchodů problém vyřeší, neberu mu to. Je to možné za předpokladu, že se bude rodit více dětí, než bude lidí umírat, nebo za předpokladu, že stát bude vybírat více peněz na daních produktivním obyvatelům, aby bylo na důchody, anebo... lidé, kteří věří v průběžný pilíř, věří třeba i v podporu ze strany imigrantů. Mně však rozumnější přijde nespoléhat se většinově na žádný ze zdrojů. Kdo bude u vlády za 20 - 30 - 40 let, nevím, a už vůbec ne, jak bude rozhodovat. Jak se budou vyvíjet finanční nástroje za 20 - 30 - 40 let, nevím a neví to nikdo. Stejně tak, jak bude vypadat trh s reálnými aktivy (zlatem, stříbrem, ropou, půdou, realitami apod.). Zda se bude člověku dařit v podnikání za 10 - 20 - 30 - 40 let, rovněž nedokáže nikdo 100 %ně tvrdit. Ten, kdo ale nevsadí vše na "jednu kartu", ale bude rozumně rozkládat svoji investici mezi své podnikání, finanční nástroje, reálná aktiva a sliby státu, má větší šanci, že se bude mít v budoucnu lépe. Minimálně bude mít svůj osud více pod kontrolou.
