Uvědomění si, že žiji život podle přání někoho jiného, je velmi hořké probuzení. Je to ale stále lepší, než si to neuvědomit vůbec a prožít celý život v tzv. slepé skvrně.
Ještě před tím, než jsme se narodili, jsme byli ovlivněni, formováni, manipulováni. Průběh porodu nás rovněž zásadně "poznamenal". Pamatuji si na jednu tezi z přednášky z obecné psychologie, která mluví o tom, že porod je natolik stresující okamžik pro rodící se dítě, že si ho z důvodu ochrany záměrně mozek nepamatuje. Těžko říct, ale do podvědomí však bezpochyby nahraný je. No a pak jsme tady na tomto světě a modelace naší osobnosti přichází v plném proudu:
- způsob vyživy (kojení, nekojení, kvalita potravin, výživové vlastnosti potravin atd. atd.)
- fyzický kontakt (Eric Berne, zakladatel transakční analýzy, precizně popisuje, co s nervovou soustavou dělá hlazení a především nehlazení dítěte a to hlavně těsně po narození. Když čtete jeho knihy, mrazí Vás z toho, když někdo upírá kontakt dítěte s matkou těsně po porodu.)
- hudba
- hlas matky, hlas otce, hlas sourozenců
- slova, intonace, emoce
- úsměv
- pochvala, trest ("Ty seš ale šikovnej." "Podívej, cos zase udělal.")
- atd atd atd atd atd
Uvádí se ve více zdrojích, že člověk si obvykle pamatuje vzpomínky z dětství přibližně z období, kdy začal mluvit. Jedna z hypotéz tvrdí, že je to proto, že právě v tomto období již člověk dokáže postupně popisovat to, co zažil. Od okamžiku, kdy tedy začínáme rozumět slovům, se najednou vliv toho, co vnímáme, posouvá na novou (hlubší) úroveň:
- "Podívej se na sebe... seš zase špinavej jak prase."
- "Zbláznil ses?"
- "Ty mě jednou dostaneš do blázince."
- "Z tebe jednou bude ..."
- "Už konečně zmlkni!"
- "Ty seš lepší než Mařenka."
- "Klidně mu jednu natáhni, až ti příště tohle zase řekne."
- "To se ti povedlo."
- "Dalo by se to ještě nějak vylepšit?"
- "Mám z tebe radost."
- "Jsem na tebe hrdý/á."
- "Jaký z toho máš pocit?"
- "Zvládneme to spolu."
Všechna tato zaklínadla přijme tříleté čtyřleté dítě skoro vždycky bez jakéhokoliv zpochybnění, protože je slyší od toho nejbližšího člověka, kterého bezmezně miluje. Pro dítě je extrémně nebezpečné nemít rádo svého rodiče. Co je tedy horší: když dítě uslyší od rodiče něco o sobě, co není pravda, a i přesto tomu uvěří, NEBO když raději přestane věřit svému rodiči?
Školka, škola, střední škola, vysoká škola, sourozenci, kamarádi, přátelé, partneři, děti, média, politici atd atd. Všichni nám něco sdělují a my si z toho formujeme své vlastní názory na sebe ("To jsem ale kráva." "Jsem fakt borec." "Tohle příště zkusím ještě zlepšit."), na okolí ("Už je zase hnusně."), na svět ("To je hrozný, co se všude děje."), na ostatní lidi ("Lidem se nedá věřit." "Pes je lepší než člověk." "Mám lidi rád.") a pak se taky rozhodujeme ("Já jsem prostě takovej." "Tak na to nemám." "Já nevím vlastně, co chci." "Nevím, jak to dopadne." "Co na to řeknou ...?" "Je mi jedno, co si druzí myslí." "To dám." "Nikdy, nikdy neodstoupím."...).
Věty, které nám říkali ti nejbližší, vytesaly do našeho mozku věty, které si následně říkáme sami sobě a často právě sami o sobě...
...POKUD si tedy jednoho dne neuvědomíme, že už nejsme děti a že můžeme myslet samostatně, že se můžeme svobodně rozhodovat, co a koho budeme poslouchat, jaké knihy budeme číst, jaké jídlo budeme jíst, jakou hudbu budeme poslouchat, koho budeme mít rádi, kdo nám bude sympatický a kdo ne. Teprve v tu chvíli se stáváme dospělými bytostmi, které převzaly zodpovědnost za svůj život. V ten okamžik se sami vědomě rozhodujeme, zda svět bude za něco stát nebo nikoliv, zda ze mě něco bude nebo nikoliv, zda budu kráva, blázen, debil, nebo budu sám sebou, zda požádám o pomoc, dokáži přijmout pomoc, zda dokáži nezištně pomoc poskytnout... kdo bude mým partnerem, jakou školu půjdu studovat, jak se budu oblékat, zda budu či nebudu sportovat, kde budu pracovat a kde už nebudu pracovat, jak budu přistupovat k dětem, partnerovi, rodičům, přátelům, médiím, politikům a všem ostatním, ale i přírodě, zvířatům, světu. Až terpve v okamžiku skutečné dospělosti můžeme názory slyšet, ale nemusíme je již poslouchat. Dospělým nás neudělá maturita či vojna, ale naše sebeuvědomění.
V pár populárně naučných knihách se objevuje klišé, že člověk je průměrem pěti osob, se kterými se nejčastěji stýká. Možná je to pravda. Mně však přijde, že člověk je spíše tím, koho a co poslouchá a tím, co si potom o sobě a o okolí myslí a jak využívá svůj čas. Půl hodina denně znamená jeden pracovní měsíc ročně. Pokud "jenom" půl hodiny každý den budu konzumovat z médií, co všechno tragického den přinesl (např. Televizní noviny, pokud se tomu dnes stále říká.), nejen že si asi moc objektivní názor na svět nevytvořím, ale ještě přijdu každý rok o jeden pracovní měsíc. Pokud budu denně viset čtyři hodiny na faceboooku, přijdu každý rok o osm pracovních měsíců času. A navíc odměnou mi za to bude klesající úroveň vzdělanosti.
Koho tedy nyní většinově posloucháme? Kdo nám nyní říká věty, kterým věříme? Pokud již nepotkáváme několik hodin denně vysokoškolské profesory, tak od koho se učíme býti lepšími, vzdělanějšími, šikovnějšími? Anebo už všechno umíme? Nebo si vystačíme s větami našeho dětství? Čteme knihy, nebo koukáme raději na televizi? Rozhodujeme se my, kdy pustíme TV, nebo naopak TV program řídí, kdy si dojdu na záchod (o reklamní pauze přece), kdy budu vařit večeři a povídat si se svými dětmi? A koho třeba zase poslouchají ti, co rozhodují o zákonech této země?
19.7. vyšel na serveru opojisteni.cz článek od prof. Daňhela "Autoři návrhu měnícího pojistně technické rezervy by nesložili zkoušky na VŠE!" A já si říkám: S kým se radí ministři a jaké názory si vytvářejí? Neměli by se, když iniciují zákon s dopadem na sektor pojišťovnictví, radit s největšími nezávislými experty v oblasti pojišťovnictví, nebo si vystačí s povelem shora (jako když jim byly tři roky)?
11.7. na DVTV diskutovali o zavedení eutanázie do našeho právního systému paní poslankyně Věra Procházková (předkladatelka zákona) a učitel etiky na III. lékařské fakultě UK Marek Vácha. Koho poslouchají předkladatelé zákona o eutanázii? A čí názor má potom větší váhu pro nás?
Můžeme pokračovat. Budeme si názor na klimatické změny dělat podle jednoho článku jiného politika v pondělním komentáři na serveru novinky.cz? Nebo se budeme nechat strašit na téma migrace emocionálními projevy jednoho ekonomického migranta? Ovlivní náš názor alkoholik, lhář nebo prezident, nebo všichni najednou v jedné osobě? Budeme se radit ohledně financování penze a vzdělávání obyvatel u komunistů?
Opravdu stačí na protlačování návrhu zákona o zásadních společenských otázkách pouze jedna osobní zkušenost jednoho politika? A kam nám zmizelo ono pravidlo, že dobrý zákon se neudělá na základě jednoho těžkého případu? Koho tedy posloucháme, pokud jde o závažné životní otázky jako je smrt, způsob zrození, rodina, partnerský život, vzdělávání národa, financování penze apod.? S větami našeho dětství si ve světě opravdových dospělých nevystačíme, pokud tedy podvědomě netoužíme prožít v sebeklamu celý život. A když už opravdu žijeme v době, kdy více diskuzních příspěvků, lajků a vášnivých komentářů vyplodí průměrný článek průměrného novináře o Čapím hnízdu našeho pana premiéra, než kvalitní rozhovor s opravdovým expertem, když už nejsme schopni lidem, kteří nějakému oboru zasvětili celý život a jsou v něm světovou špičkou, alespoň dobře zaplatit, nebo se dokonce od nich učit, možná bychom se nad jejich názory (zdarma) mohli aspoň zamyslet, možná by nás aspoň mohlo zajímat jejich stanovisko. Už nepijeme sunar či mléko od maminky, už umíme jíst příborem, pít ze sklenice, tak bychom již mohli přestat věřit na pohádky, že nám bude líp díky někohomu jinému. K osobní zodpovědnosti patří nejen svoboda rozhodování, ale i určitá dávka pokory, že jeden člověk prostě nemůže rozumět všemu. A pokud tedy nebudeme vědět, komu naslouchat, pokud si budeme myslet, že s ukončením školní docházky končí i naše osobní povinnost se dále vzdělávat, pak se staneme obětí manipulátorů. 3leté, 5leté, 10leté, možná i 15leté dítě se ještě může vymlouvat, že si nemohlo svobodně vybrat názory, které ho ovlivňují. Ale co my, svéprávní voliči? Od dětí vyžadujeme všemožné a když jim něco nejde, porovnáváme, hodnotíme, kritizujeme, protože "to my, když jsme byli dětmi..." Ale jsme už opravdu dospělí?
