Je tomu pár dní, co do tuzemských kin vstoupila první část NYMFOMANKY od LARSE VON TRIERA (*1956), snímku hojně diskutovaného již od chvíle, kdy kultovní dánský režisér vyrukoval s nápadem něco podobného vůbec natočit.
Jeden z mnoha plakátů ke snímku Nymfomanka, část I. (a zřejmě nejvýstižnější).
Nemálo propagovaný a mládeži nepřístupný film si svou českou premiéru odbyl během vánočních svátků a nepravdivé zvěsti o jeho kontroverznosti či dokonce pornografičnosti vzaly konečně za své. Nejnovější Trierův opus je totiž stejně jako předešlé snímky tohoto filmaře značně naturalistický, nikterak ovšem zbytečně vulgární – ve jménu pravého umění je zkrátka leccos dovoleno.
Vedle řady motivů typických pro Trierovu tvorbu obecně (např. slabost pro silné ženské hrdinky) obsahuje Nymfomanka množství rysů, které ji spojují zvláště se dvěma jeho předchozími snímky, Antikristem (2009) a Melancholií (2011). Kromě samotné herečky Charlotte Gainsbourg, jež zde ztvárnila hlavní hrdinku Joe, k nim patří zvláště zasazení filmu do literárního rámce (v první části jsme měli možnost zhlédnout 5 z celkových 8 kapitol). Naproti tomu zde však ubylo stylizovanosti (vzpomeňte na zpomalené a vycizelované záběry z Antikrista a Melancholie, připomínající spíše pohyblivé malby) a naopak přibylo humoru. Vskutku, ohlašovaný pornografický snímek se ve výsledku ukazuje být spíše sofistikovanou komedií o vztazích a sexu, což nejlépe dokládá epizoda s vynikající Umou Thurman.
Ostatně všichni herci podávají pod Trierovou taktovkou jako obvykle kvalitní výkony, ať už se jedná o tváře známé (Ch. Gainsbourg, S. Skarsgård, S. LaBeouf, U. Thurman) nebo Trierem nově objevené (skvělá Stacy Martin v roli mladé Joe), a to platí dokonce i o "béčkovém" Christianu Slaterovi. Nejsilnější zbraní dánského režiséra a scenáristy se však tentokrát stává jeho schopnost propojit ve svém snímku témata zdánlivě neslučitelná – mj. nymfomanii s rybařením či sex s hudební teorií – a dosáhnout tak na jedné straně jisté "umělecké metaforičnosti" (např. paralela mezi mladou lidskou nymfomankou a nymfou v hmyzí říši, která ač nezralá, vypadá jako dospělý jedinec), na straně druhé pak velmi účinné směsi humoru a ironie. Samotná nymfomanie, stavěná společností odjakživa na pranýř, zde přitom nachází hned dva přesvědčivé obhájce – prvním je postava Seligmana (S. Skarsgård), náhodného zpovědníka hlavní hrdinky, tím druhým je pak samotný režisér, jehož odlehčená forma vyprávění vrhá na danou problematiku světlo mnohem příznivější, než bychom mohli očekávat.
Troufám si odhadovat, že Nymfomanka nezklamala nikoho, kdo se na ni nakonec odhodlal vypravit, ať už šlo o Trierova příznivce, nebo diváka tvorbou tohoto filmaře dosud nepoznamenaného. Někteří v tom možná budou paradoxně spatřovat Trierovo selhání, jeho přiblížení se kvalitnímu mainstreamu (podobná slova ostatně zaznívala již v souvislosti s Melancholií), spíše by se však mělo hovořit o obdivuhodné šíři Trierova filmařského talentu a jeho momentální zálibě pohybovat se originálním způsobem na poli klasických filmových žánrů, jako jsou psychologické drama (Antikrist), melodrama (Melancholia) či vztahová komedie (Nymfomanka). Jediným důvodem, proč někdo mohl odcházet z projekce první části Nymfomanky mírně nespokojen, tak bylo její poněkud násilné rozdělení vedví – což má ovšem svou zásluhu na tom, že druhou část Trierova snímku si nechá uniknout vskutku jen málokdo. Naštěstí nebudeme muset čekat nikterak dlouho...
(z půlnočního Zápisníku)
Případné zájemce tímto odkazuji na své recenze Trierových snímků Antikrist a Melancholia.
