Málokterý film vyvolal letos v divácích taková očekávání dávno před svým uvedením, jako se to podařilo GRAVITACI uznávaného mexického režiséra Alfonse Cuaróna (*1961).
plakát ke Cuarónovu snímku Gravitace (2013)
Od zveřejnění prvních ukázek rostla ve filmových fanoušcích zvědavost, jak bude na velkém plátně a zejména ve formátu 3D vypadat snímek, který zjevně sází více na atmosféru nežli děj či dialogy – což byl mimochodem od režiséra snímků Velké naděje, Harry Potter a vězeň z Azkabanu či Potomci lidí dosti odvážný krok. Krátce po premiéře již pera kritiků i ústa fanoušků vynášejí Cuarónův snímek až do nebes – nebo spíše až do vesmíru, kde se jeho děj také odehrává. A já rovnou přiznávám, že v tomto případě pluji s ostatními diváky na vlně nadšení ze vzrušujících kosmických scén a dechberoucích záběrů naší rodné zeměkoule. Ale jak se říká, každá mince má dvě strany a dokonce ani Gravitace není v tomto ohledu žádnou výjimkou – v dotyčném snímku očividně triumfuje forma nad obsahem.
Pochopitelně nikdo nečekal, že by se mezi kosmonauty zápasícími o holý život odehrávalo shakespearovské drama, ale přece jen se člověk po zhlédnutí tohoto vizuálně podmanivého filmu neubrání drobnému zklamání, pramenícímu z dosti plytké a místy trochu nepravděpodobné zápletky. Mluvit o příběhu by totiž v případě Gravitace bylo značnou nadsázkou a přes jednoduchý děj a skromné množství dialogů se scenáristé – samotný Alfonso Cuarón a jeho syn Jonás – nedokázali vyvarovat slabých momentů, zavánějících jednak autorskou zvůlí (v podobě dlouhé řady nehod, jež provázejí hlavní hrdinku) a jednak přehnaným patosem. Na druhou stranu, dějová rovina zde přiznaně hraje druhé housle a vedle již zmíněné ohromující vizuální stránky je třeba ke kvalitám snímku přičíst dobré herecké výkony George Clooneyho a především Sandry Bullockové, kteří i na malém prostoru dokázali vdechnout život postavám Matta Kowalského a Ryan Stoneové.
Po drobné výtce směrem k obsahu je ovšem na místě zaslouženě vyzdvihnout formální stránku Cuarónova snímku. Jedná se o film upomínající na prapůvodní poslání kinematografie – nabídnout divákům dosud nespatřenou atrakci a probudit v nich radostný úžas z ohromujícího zážitku. Gravitace hodna svého jména vtahuje diváky všemi dostupnými prostředky do svého fikčního světa a využívá k tomu vedle extrémně dlouhých záběrů především širokých možností 3D projekce. Tato čím dál populárnější technologie dosahuje v Cuarónově snímku svého dosavadního vrcholu co se efektivity a přirozenosti jejího použití týče – počínaje odpovídající volbou prostředí (vesmír, voda) a sázkou na stálost trojdimenzionálního vjemu namísto občasných laciných efektů konče. (Mimochodem, na mnou navštívené projekci byl snímek omylem puštěn nejprve ve 2D a teprve po několika minutách znovu ve 3D – rozdíl je to zcela markantní a bez této "přidané hodnoty" by Gravitace jistě takové ovace nesklízela.) Přestože je tedy Cuarónův snímek co do kvality jednotlivých složek trochu nevyvážený, coby čirá filmová atrakce rozhodně stojí za brzké zhlédnutí – zatímco v kině a ve 3D totiž slibuje nevšední zážitek, doma u Vašich obrazovek se stěží vyrovná zajímavému dokumentu o vesmíru.
