sepsáno šestnáctého dne měsíce října, devátého roku nového tisíciletí... "Průměrní lidé odsuzují všechno, co přesahuje jejich horizont." (La Rochefoucauld)
Egon Schiele - Vlastní podobizna
První zápis předpokládá obvykle nějaké slovo úvodem, představení pisatele, jeho stanovisek a záměrů – toho se však případný čtenář deníku mladého blouda nedočká. Jeho autor totiž pohříchu nepatří k osobnostem vyskytujícím se běžně v oblasti žánru zvaného "blog" (kdy už konečně přijde nějaký odvážný a nápaditý purista s českým protějškem tohoto nelibozvučného slova), nepociťuje touhu vystupovat do popředí a stavět se všem na odiv, jeho úmysl vstoupit do veřejného prostoru svými slovy není veden snahou zviditelnit se, nýbrž poznávat druhé a komunikovat s nimi jako rovný s rovným. Nechť mi tedy návštěvník, zabloudivší neprozřetelně do mého temného brlohu v nejzapadlejším koutu internetového hvozdu, odpustí, že své myšlenky, dojmy i prázdné chuchvalce pokroucených písmen chrlím schován za škrabošku černou jako má prohnilá duše.
Několik posledních dnů, nesoucích se mimo jiné ve znamení neustálého odkládání zplození tohoto příspěvku, jsem z velké části probděl – míra různých povinností a závazků zkrátka vyžadovala přitvrdit dávky kafe a cigaret a omezit spánek na minimum. Ale taková životospráva je věc dvousečná a člověka pak Thanatos zákeřně přepadá v nejnevhodnějších chvílích – mě třeba během cesty ocelovým ořem či uprostřed vzdělávání se v prostředí domácím i akademickém. A pointa? Stěžejní úkol, jemuž jsem své těžce nabyté bdělé hodiny věnoval, jedna z oněch povinností, k nimž se člověk sám dobrovolně přihlásí v touze potěšit někoho nám imponujícího a získat si jeho uznání... skončil fiaskem. Nikoliv jen menším úspěchem, než jsme očekávali, ba ani pouhou netečností k našemu výkonu, ale přímo zdrcující kritkou, jež se zařezává přímo do vzrušeně bijícího srdce připraveného vyslechnout si zasloužený potlesk či hřejivá slova chvály. Ono se říká – "co tě nezabije, to tě posílí"– ale lidová moudrost již nedodává, co přesně v nás bude posilněno... co když třeba náš ostych, bázlivost, uzavřenost či nedůvěra v sama sebe a své schopnosti ?! Ale co nám zbývá, nechceme-li definitivně hodit ručník do ringu našeho života vezdejšího? Jen zkoušet to znovu a znovu, stejně jako mytický Sisyfos..
