sepsáno pátého dne měsíce listopadu, devátého roku nového tisíciletí... "K moudrosti dospíváme trojí cestou: přemýšlením - tím nejušlechtilejším způsobem; napodobováním - tím nejlehčím způsobem; a zkušeností - tím nejtěžším způsobem." (Konfucius)
Sputnik na sovetské známce
Počínaje dnešním dnem, šlapu již opět na paty českým překladatelům a vydavatelům Haruki Murakamiho. Dočtením poslední stránky jeho románu Sputnik, má láska zmizela jediná zbývající položka z pomyslného seznamu a do již tradičně povznášejícího pocitu z četby mého oblíbeného autora se vmísil smutek z představy, že další setkání s jeho magickými příběhy se prozatím odkládá na neurčito. Jsou sice věci, na které stojí za to čekat – a díla Murakamiho mezi ně počítám - ale to takové čekání nijak nezkrátí, ba právě naopak.
Zhltnutí kterékoliv knihy z pera tohoto autora pro mě bývá zážitkem povahy takřka meditativní - pravdou však je, že do podobného stavu jakési kontemplace mě jsou schopna uvést i mnohá další umělecká díla východní provenience. Nezáleží na tom, zda se jedná o čínské snímky Yimou Zhanga, korejské filmy Kim Ki-Duka nebo romány již zmiňovaného japonského autora - spouštěcím mechanismem se ukazuje být cosi všem těmto uměleckým artefaktům společné. Snad významná role hudby? Nebo podivuhodné osudy a povahy hrdinů? Či některé z dalších výrazných složek? Nejspíš všechny tyto a mnohé další charakteristické prvky dohromady, prodchnuté nadto onou nezaměnitelnou atmosférou východního světa, kde čas plyne jinak, kde narození a smrt nemusí nutně znamenat počátek a konec lidského života, kde náš svět je pouze jedním z mnoha navzájem se prostupujících...
"Uvažoval jsem, proč musíme všichni být tak osamělí. K čemu je podobná osamělost dobrá. Na svět se rodí takové spousty lidí, všichni vzájemně touží jeden po druhém, po tom, co v sobě mají druzí - tak proč musíme být tolik sami? Udržuje snad naši planetu v chodu opuštěnost lidská? (...) Zavřel jsem oči, nastražil uši a myslel na pokolení Sputniků brázdících nebeský prostor a spojených se Zemí jen nepatrným poutem gravitace. Na osamělé shluky plechu, které se náhodně setkávají, míjejí a pak zas navěky opouštějí v temnotách volného kosmu. Beze slov, bez závazných slibů."
