"Váchal na vlastní kůži pozná běs války, střelbu z těžkých děl a ví, co dovede fosgen. Víra v boží milosrdenství je totálně otřesena. Váchal vidí zplundrované domy, těžce nese barbarství války. Válka citelně zasáhla do života umělců, ovlivnila jejich umělecké názory a společenské postoje a v neposlední řadě měla vliv i na celkový vývoj moderního umění. Čtyři válečné roky tvoří hlubokou propast mezi starým a novým světem, světem už 20. století. Smrt byla důsledná, nerozlišovala mezi umělci a těmi ostatními. Genialita a bohémství, tvůrčí pýcha a výlučnost umění už zůstaly natrvalo na druhé straně." (Josef Kroutvor)
Ex libris J. Váchal
Na podzim roku 1914 onemocněl Josef Váchal zánětem plic, a když se musel 21. prosince dostavit k odvodu, byl uznán neschopným služby. Podruhé stanul před odvodní komisí 1. června 1915 – tentokrát je odveden a 17. srpna odjíždí na vojnu do Plzně. Již po čtyřech dnech však Váchala propustí pro přílišnou slabost. Dočasný návrat do civilu oslaví tím, že pro sebe a svou ženu Mášu koupí nové boty. Nakonec odchází na vojnu až na podzim roku 1916 – 16. listopadu rukuje do Plzně, poté následuje výcvik v Rumburku.
Byla sobota, den presentýrky, dne 18. listopadu 1916, kdy uzavřel jsem s ďáblem Austrije pakt na dva roky s tím rozdílem, že počal jsem sloužiti já jemu a on pak přišel posléze o svou duši. (J. Váchal: Malíř na frontě)
V lednu roku 1917 je ve Vídni přidělen do muniční kolony. V únoru odjíždí na Kronavu, v březnu se ocitá coby nosič munice na frontě u Rombonu. Kreslí na objednávku pro důstojníky, také oficiální výjevy z fronty. Kvůli zánětu v noze jej čeká pobyt v nemocnici, odkud je propuštěn v červnu. V Soči a v Kolobaru maluje nápisy na hroby a kvůli špatnému nervovému stavu se znovu ocitá v nemocnici. V Soči se ještě podílí na výzdobě kostela a poté se při ofensivě rakouské armády dostává s vojskem do Itálie. 10. ledna 1918 přijíždí do Prahy na dovolenou a měsíc nato se vrací do Itálie. Stává se hlídačem "arestantů", ovšem poté, co mu dva utekli, byl za trest přeložen na frontu k sapérům. Potom je zase poslán zpátky do týlu a přidělen do skladu potravin v Rasai.
25. máje opustil jsem pekelná pro mne místa, bych uveden byl do ráje, jakým se řádnému vojínovi jeví fasunkštele. (Váchalův lístek Maryně a Emanuelu Svobodovým ze dne 18. 6. 1917)
5. října odjíždí Váchal na dovolenou a konec války jej tak zastihne v Praze. Z vojny se vrátil jako přesvědčený antimilitarista a ve svých čtyřiatřiceti letech připomínal vzhledem spíše starce – jedné noci po nepřátelském útoku dočista zešedivěl. Ovšem ani v době svého nedobrovolného pobytu na frontě Váchal nepřestával umělecky tvořit a experimentovat, byť si musel většinou vystačit s podřadnými materiály (papír, barvy atd.) a vzácnými okamžiky volna. Během války vytvořil několik ex libris, četné kresby, akvarely, řezby, napsal řadu básní a mnoho listů z fronty. Zajímavým dílem z této pohnuté doby jsou kupříkladu jeho Modlitby, rukopisná kniha o 28 stranách s 30 barevnými kresbami, vzniklá v Soči uprostřed prudkých bojů jako výraz úzkosti a naděje křesťana, kterou Váchal nosil po zbytek války u sebe takřka jako talisman. Vzácné svědectví o jeho válečných zkušenostech však podává především kniha s názvem Malíř na frontě, kterou napsal až mnohem později – byť o záměru podobné dílo napsat se zmiňuje již koncem roku 1918.
Jednou o všem vydám knížku a že bude zajímavá, nikdo z kolegů – vojáků nepochybuje, většinou jsem na vojně víc psal, než maloval. (Váchalův dopis Mojmíru Helceletovi z 27. 11. 1918)
Dotyčná kniha zaujímá ve Váchalově rozmanité literární tvorbě zvláštní místo. Její vydavatelka, umělcova družka Anna Macková, ji nechala vytisknout roku 1929 v podobě blížící se tehdy vycházejícím titulům běžné, konvenční literatury, a to v nákladu 457 výtisků. Váchal toto své rozsáhlé dílo čítající 410 stran vyzdobil dvaačtyřiceti dřevoryty a jedním linorytem. Podle Jiřího Oliče se dotyčná válečná anabáze malíře-mystika řadí svým skvělým vyprávěcím stylem, bodrým humorem, optimismem a také humanistickým zaujetím mezi nejlepší díla, jaká kdy byla o první světové válce napsána.
Na marškumpačku žádný dosud příliš nemyslil; přebyteční, aby příliš nevyjídali, propouštěli se domů a tak vznikaly ty nejoptimističtější pověsti. Přicházeli však noví civilisté a vojna při dalších kverýbunkách utahovala nás víc a více. Pomalu přestávala baviti hra na vojáky s dřevěnými náboji a skotačení v lese mé dobré spoludruhy; kdyby nebyla předměstí rumburská pomalu jedním nevěstincem s ženami, ochotnými k lásce, jakže by tito mužové přirozených instinktů vydrželi? Zevšedněl záhy život v hinterlandu, zvlášť těm, kdož již v poli byli, říkajíce, tady v Rumburku že je fádní život; zvlášť při tuřínu, rybách a fazolích; malovali nám plné hrnce masa na frontě líp než Mojžíš kdysi židům v Egyptě. Nebylo nikoho, kdo by zvedl jen trochu ducha oněch prostých posluchačů, s nimiž však dalo se docela rozumně hovořiti. Skorem všichni měli mě ze začátku za učitele či jinak degradovaného jednoročáka a k prostému manšaftu přiděleného inteligenta; dal jsem si mnohokráte od nich vyprávěti o strašidlech nebo o jejich názoru na život posmrtný, chytře z nich tahaje skryté při nich názory volnomyšlenkářské. Bigotnosti neshledal jsem u žádného vojáka. Jich poměr k Bohu, k nesmrtelnosti a konečně i k duši byl trochu jiný, než jsme navykli při prostém lidu spatřovati, a jistě je opět jiným i dnes; ale setkati se s typy tak zhusta líčenými, vězícími prý v přesvědčení náboženském a bratrském, neb s lidmi rázu venkovanů Holečkových bylo velmi obtížno, neboť jádro, bylo-li ještě jaké, příliš zlem a dobou bylo zaneseno. (J. Váchal: Malíř na frontě – kap. Plzeň a Rumburk)
Jakmile jsem pojedl, hned byl u mne kaprál Němec z Platzkomanda. Vyzval mne, bych vzal pušku a šel s ním; namítal jsem, že mám nyní volno a opět od jedné hodiny stráž. Velel mi, abych neodporoval a šel. Přišli jsme za stavení k polní cestě, z níž jasně viditelným bylo ono peklo, jemuž jsme se blížili. Po cestě vyložil mi kaprál, že mám dávati pozor; jakmile bych uzřel z černého dýmu k zemi klesající bílý kouř, který se začne zvolna plížiti po polích, to prý že počnou granáty plněné plyny vybuchovati. Namítal jsem mu, zatím co mne vedl stále dále, že to nepoznám a že tomu nerozumím. Neřekl již ani slova a poručiv mi, zde v jakémsi příkopu ulehnouti, kvapně se vzdálil. Jeho poslední slova, bílý gáz, das ist der Tod, kuráže mně nedodala, vzdor tomu, že slíbil jsem si, jakmile zajde, vzíti nohy na ramena. Přede mnou dobře počítaných 1170 metrů, vzdálena byla vybuchující sopka, dlouhý pás rudého ohně, v němž míhali se chvílemi zlatí hadové výbuchů jednotlivých beden se střelami a ohnivě červené do výše vzletující granáty a šrapnely; nad tím plachta válejícího se dýmu, dostupující znamenité výše. Zelení pokrytá přede mnou pole čím více blížila se k ohni, nabývala zahnědlé barvy, která tměla se u hranic dýmu a ohně sterými jamami; rozeznal jsem i kusy železa v povzdálí ležící, dvacet kroků ode mne. Výbuchy a hřmot stával se jednotvárným; vždy po určitém čase následoval silnější zemí otřásající výbuch. Dým stával se bělejším a stoupal do větší výše, kde panoval též silnější vítr, který odnášel dým k vrcholkům hor, což bylo také naše štěstí, neboť vybuchnuvší střely plynem naplněné vyzuřily se ve výši, neuškodivše životům pozemšťanů. (J. Váchal: Malíř na frontě – kap. Další práce Héraklovy)
Jedním z impulsů, které Váchala přiměly vrátit se k válečným událostem, byla podle Jiřího Oliče soudobá literatura na podobné téma, která jej často pobuřovala vytvářením falešných mýtů a špiněním jím vyznávaných ideálů. Dokonce ani Haškovým Osudům dobrého vojáka Švejka za světové války, které s oblibou četl, nedokázal odpustit jejich nihilismus, odrážející se v neskrývaném pohrdání národem, vlastí i Bohem. Hrůzy války přitom Váchal poznal na vlastní kůži, a to v míře výrazně přesahující válečnou zkušenost Haškovu. Jak podotýká Olič, v autobiografickém Malíři na frontě Váchal není halasným odpůrcem habsburské monarchie ani rozhodným pacifistou, nýbrž cítíme spíše rozpaky malíře-mystika vrženého doprostřed válečné vřavy a zakoušejícího ve své úzkosti a neštěstí nebývalé pocity absurdity.
(in Půlnoční expres VII/MMXIV)
POUŽITÉ ZDROJE:
HRUŠKA, P. – PELÁNEK, J. – AJVAZ, M. (eds.): Josef Váchal (1994).
OLIČ, Jiří: … nejlépe tlačiti vlastní káru sám. Život Josefa Váchala (1993).
VÁCHAL, Josef: Malíř na frontě (1996).
