Rozhovor o bibliofilii s výtvarníkem, hudebníkem a spisovatelem DAVIDEM CAJTHAMLEM (*1959), který patří ke ctitelům krásných knih a nadto je sám autorem několika oceňovaných bibliofilií…
Linoryt do chystané bibliofilie Ďábelský den (text Arnošt Goldflam, ilustrace David Cajthaml)
Jste mužem mnoha profesí a uměleckých sklonů, vyjadřujete se slovem, obrazem i hudbou, je Vám některá z Múz přece jen nejbližší?
Je mi blízká poezie jako pojem nebo jako něco, co existuje v prostoru. Říká se, že poezie je jen jedna a dá se vyjádřit mnoha formami. Dotykem, obrazem, hudbou, slovem. Psané básně považuji za nejdokonalejší vyjádření se ke světu. Rád dělám vše, jak hudbu, tak vizuální věci, texty. Hudba je pro mne záležitost tělesná, věřím, že hudba je propojená s fyzičnem, je sice nehmotná, není trvalá, její zvuk mizí rychle do dáli, do nekonečna. Na druhou stranu je možno ji dokonale zaznamenat v notách. Obrazy a texty jsou myšlenky, ale také předměty, můžeme je nosit u sebe, dotýkat se jich. Pokud dělám hudbu, nemyslím na obrazy, u obrazů většinou nic neposlouchám. Mám to takhle oddělené. Snad je to propojené existencí jedné poezie.
Již řadu let žijete v nevelké středočeské obci Makotřasy, co Vás jako rodilého Pražáka přimělo k odchodu na venkov?
V Makotřasech žiji 9 let. Najednou mi připadalo, že jsem si v Praze užil kus života a není problém odejít. Makotřasy jsou nedaleko Prahy, do jejího centra je to 30 minut autem. Před rozhodnutím se z Prahy odstěhovat se sešlo několik různých věcí, ale nakonec je to asi náhoda, nebo osud. Jsem rád, že po hodně divokém životě žiju teď na klidném místě. Je tu víc prostoru na práci než ve městě, dá se dělat cokoli kdykoli a nerušíte sousedy. Život na vesnici mi vyhovuje, všichni se tu známe, víme o sobě, dá se ovlivnit, jak bude vypadat prostor, ve kterém žijeme, co se bude kde stavět... To jde ve městě také, ale připadá mi to těžší, lidé se pořád stěhují ze čtvrti do čtvrti, všechno je jen na chvilku, v pohybu.
Jak vášnivý jste čtenář nebo dokonce sběratel knih? Označil byste se za bibliofila?
Musím se přiznat, že několik posledních let čtu velice málo. Dřív jsem od svých 15 let četl hodně. Připadá mi, jakobych měl svět knížek najednou v sobě, byl jím naplněn. Pokud mám náladu na literaturu, tak nyní raději sám píšu, než abych četl. Poslední roky jsem posedlý prací, která mi přináší stejné potěšení, jako četba. Ale nosím v sobě hodně příběhů z knih. Mám stovky knih, sice ne na stěnách v knihovně, ale v dosahu. Lásku ke knihám v sobě mám, tedy jsem bibliofil.
Co podle Vás dělá z knihy skutečnou bibliofilii? Kvalita materiálu, nevšední grafické řešení, omezený počet výtisků nebo něco docela jiného? Ptám se mimo jiné proto, že Vy sám jste autorem knih Mořská dívka (Arbor vitae, 2010) a Lesní kresby (Papírenská manufaktura Velké Losiny, 2012) – a přestože jste text první z nich doprovodil vlastními kresbami a dotyčný titul nakonec aspiroval na ocenění nejkrásnější knihy roku, označení "bibliofilie" a také odpovídající cena se pojí pouze s druhým jmenovaným titulem...
Bibliofilie je určitě ta kniha, která je na kvalitním materiálu a je u ní záruka dlouhé životnosti. Aby se dala předávat z generace na generaci. Grafické zpracování je také důležité, přestože je těžké říct, jaké grafické zpracování je to “správné”. Některé knihy se vymykají dobovému vkusu a stávají se zajímavými až po čase, některé nesou pečeť doby. Sám přistupuji k bibliofiliím jako k dokumentům, záznamům určitého období mého života. Z obou knížek, které mi nakladatelé vydali, mám velkou radost. Mořská dívka vznikla vlastně náhodou, tedy knížka se z kreseb a textů narodila nezáměrně. Původně jsem kreslil malé kresby a doprovázel je texty. Byly to spíše samostatné listy, zamýšlené tak trochu jako deník, jako listy s kresbami. Ukazoval jsem tu práci Otto M. Urbanovi a ten mi navrhl přiblížit celek tvaru knížky a nakonec to Martin Souček z Arbor vitae vydal. I druhou knížku, bibliofilii Lesní kresby, přivedl k životu Otto M. Urban, spolupracoval jsem s ním na své výstavě v Galerii Makráč. Tam byly poměrně velké uhlové kresby, které byly pak převedeny do sítotisku, doplnil jsem je texty a Velké Losiny to vydal jako bibliofilii. Ještě před Mořskou dívkou a bibliofilií Lesní kresby jsem udělal dvě knížky pro svého syna. Sám jsem je nakreslil, napsal krátké texty, vytiskl digitálním tiskem a svázal do vazby z kartónu. Od každé jsem udělal asi 20 kusů. Knížka dostala čestné uznání na jedné soutěži autorských knih v Itálii. Občas vyrobím jeden dva výtisky pro zájemce.
Česká tradice knižních bibliofilií je poměrně dlouhá a bohatá, její kořeny sahají mimo jiné k autorskému okruhu Moderní revue – jaký vztah máte coby člen kapely s příznačným názvem Dekadent Fabrik k české dekadenci a jejím literárním či výtvarným projevům?
Dekadence je mi blízká velice. Když pozoruji svou tvorbu, tak mi připadá, že mi byla blízká vždy. Asi 7 let se znám s Ottou M. Urbanem, odborníkem na dekadenci, a tak odhaluji i detaily tohoto směru. Občas mu zavolám a ptám se ho na podrobnosti z historie. S Ottou jsme se seznámili přes básnířku Marii Steinerovou, která žila ve stejné vesnici jako Otto, v Kovárech, já bydlím ve vesnici Makotřasy, nedaleko Kovár. Víc pracuji, než že bych se zabýval studiem historie, pokud mě něco zajímá, mám jako zdroj Ottu. Dekadence je pro mne zajímavá svým individualismem, tím jak se zabývá fyzičnem, nebo tím, co se nazývá extrémem, i když v umění asi extrém neexistuje, pokud je umělec upřímný a nespekuluje. Mám asi dekadentní životopis, do svých 40 let jsem hodně pil alkohol, byl jsem opilcem, nakonec jsem byl na alkoholu totálně závislý, předtím v osmdesátých letech po mně vyjela tajná policie kvůli hraní na eletrickou kytaru a skládání hudby... Zpětně viděno nic záviděníhodného jsem neprožíval, ale někdo to holt prožít musí. Droga je v tvorbě nakonec na překážku, i když se obecně předpokládá, že pomáhá otevřít nové světy. Teď už 13 let abstinuji. Takže to je má faktická a praktická dekadentní zkušenost. Výtvarné a literární projevy české dekadence obdivuji, jednak myšlenky, díla jako předměty, a jednak její tehdejší souvislost s dobou.
Máte nějaké vzory mezi českými umělci z dob minulých, kteří se zabývali knihou jako uměleckým artefaktem? Jak se díváte na neutuchající zájem o tvorbu Josefa Váchala, představuje vskutku natolik výjimečný fenomén nebo se na jeho slávě podílejí další faktory?
Od dětství jsem měl přístup k nádherným knihám, někdy k bibliofiliím. K 18. narozeninám jsem dostal od babičky nádhernou bibliofilii, byla trochu osahaná, často čtená. Babička neměla peníze, aby mi něco koupila, za komunistů měli lidé s vysokoškolským vzděláním, kterého dosáhli před druhou světovou válkou, minimální důchody, nemohla mi nic koupit, tak mi dala to, co měla nejraději. Určitě to ovlivnilo můj vztah k bibliofiliím. Krásné knihy jsem bral jako samozřejmost a byly u nás v rodině po generace. V době před listopadem to bylo společensky nežádoucí, komunisti cokoli, co podle nich zavánělo minulostí, odmítali. Nakonec i vlastnictví některých knih mohlo člověka dostat do vězení, nemluvě o tom, když jste knihy psal. Píšu o té době, protože jsem v ní musel přežít část svého života. Zájem o tvorbu Josefa Váchala je přirozený, je to velké dílo. Zemřel v roce, kdy mi bylo 10 let. Věděl jsem o něm ještě předtím, než stal tak populární. Je to výjimečný umělec, je dobře, že díky popularitě se s ním může seznámit hodně lidí, můžou si své uvažování o světě nechat ovlivnit něčím silným. V Čechách většinou vznikají velké věci mimo společnost, v ústraní, často v tragických podmínkách, bohužel.
Vaše díla zastoupená ve sbírkách PNP byla součástí nedávné výstavy s názvem Místo pro imaginaci, jež byla původně uspořádána v Pražském domě v Bruselu a poté přemístěna do pražského Klementina a která představila rovněž řadu autorů českých bibliofilií z posledních desetiletí. Máte nějakého oblíbeného souputníka na poli autorské knižní tvorby?
Musím se přiznat, že nesleduji nijak pečlivě, co se v současnosti v knižní tvorbě děje. Než abych někam šel a pozoroval věci, tak ten čas strávím tím, že nějaké věci vyrobím. Znám se s Martinem Součkem (nakladatelství Arbor vitae), jeho knížky mám rád. Od narození se přátelím se Zdeňkem Zieglerem, sleduju již 50 let, co dělá. Beru tahle setkání na jednu stranu jako samozřejmost, na druhou stranu jako dar, kterého si nesmírně vážím. 12 let jsem měl atelier na stejné chodbě s Josefem Istlerem, hodně často jsme se navštěvovali, odtud znám jeho bibliofilie. Nedávno jsem viděl nádherné staré bibliofilie v Ostravě ve Fiducii. U mě všechno přichází přes přátele, osobní setkání, které je na základě něčeho jiného než umění. Hodně jsem cestoval a většinou jsem trávil v cizích městech čas v knihkupectvích nebo v kavárnách. Udělat knížku je spousta práce a vážím si všech, kteří se na tom podílejí, takže jsou mými oblíbenci všichni. Jsem ve stavu, kdy věci nehodnotím, přijímám s radostí všechno. Na druhou stranu jsem schopen analýzy, pokud něco sděluji studentům.
Autoři, vydavatelé a koneckonců i kupci bibliofilií nejspíše představují poměrně malý a neměnný okruh lidí, nebo tomu tak není? Zaznamenal jste během posledních let nějaký podstatný vývoj na této scéně?
Popravdě řečeno ani nevím, jak scéna vypadá. Vím, že vydavatelé mají okruh odběratelů, kteří objednávají knihy ještě před vydáním. Vydání bibliofilie je dlouhodobá investice, tyhle knížky nestárnou, naopak časem získávají na ceně. Mám známé, kteří si bibliofilie kupují. Myslím si, že zájem o bibliofilie je a bude i nadále.
Pracujete na nějaké nové bibliofilii, ať už Vašem autorském díle nebo projektu kolektivním?
Teď připravuji pro Velké Losiny další bibliofilii. Obsahem je povídka Arnošta Goldflama napsaná přímo pro toto vydání. Doprovodil jsem text čtyřmi linoryty a i obal je tištěn linorytem. Tisknout linoryty budu sám, těším se na to. Jsem rád, že mohu ovlivnit i tisk. Knížka bude hotová v září. Grafickou úpravu dělal Zdeněk Ziegler. Jsem rád, že Velké Losiny vydávají bibliofilie, vyrábějí krásný ruční papír, mohou vyrobit jakýkoli formát a barvu, je s nimi hezká práce. S Arnoštem Goldflamem se známe velice dlouho, mám ho rád. Moc se na knížku těším.
A poslední otázka – jste členem Spolku českých bibliofilů?
Zatím nejsem členem, ale zřejmě se jím stanu.
(in Půlnoční expres VII/MMXIII)
