Slovenskou literaturu postihl v průběhu 20. století podobně jako literaturu českou opakovaný odchod většího množství reprezentantů národního písemnictví, a to nejen samotných spisovatelů, ale také nakladatelských redaktorů a editorů, literárních vědců, kulturních publicistů apod.
Zvláště po roce 1945 lze pak hovořit o formující se slovenské literatuře exilové (emigrantské, exulantské). Rodila se v mimořádně složitých a těžkých existenčních podmínkách, řada autorů musela hledat obživu v docela jiných oborech a jen někteří šťastlivci se za hranicemi uplatnili coby pedagogové, redaktoři krajanských novin, časopisů a nakladatelství, případně jako pracovníci rozhlasu.
V rámci slovenského literárního exilu lze rozlišit několik etap, jež se odlišují příčinami odchodu, potažmo dalším osudem dotyčných literátů, a které do značné míry souvisejí s rovinou politickou. V letech 1939 až 1945 se jednalo o emigraci vynucenou vznikem klerofašistické Slovenské republiky (Slovenského štátu), odporem proti nacismu a oprávněnými obavami z pronásledování Židů. Mezi hlavní destinace těchto exulantů patřily Francie, Anglie a Spojené státy americké a část z nich se po válce vrátila do obnoveného Československa, kde mnohdy dosáhli významných kulturních i politických pozic (Vlado Clementis, Eduard Goldstücker ad.).
Mezi lety 1945 a 1950 můžeme hovořit o dvou významných vlnách emigrantů, kteří se většinou na přechodnou dobu usadili v Rakousku, Bavorsku a Itálii, aby odtud na přelomu 40. a 50. let vycestovali do zámořských krajin (Argentina, USA, Kanada, Austrálie). První z nich byli pováleční exulanti, odcházející v roce 1945 a mnohdy označovaní (ať již právem či neprávem) za přisluhovače poraženého prohitlerovského režimu. Takový osud potkal kupříkladu významného spisovatele Jozefa Cígera Hronského, údajného válečného zločince skrývajícího se s rodinou v Itálii, o jehož vydání opakovaně žádali československé úřady a který byl dokonce zatčen, nakrátko uvězněn a propuštěn až po intervenci svého přítele a diplomata Karola Sidora (politický azyl a nový domov našel na jaře roku 1948 v Argentině). Druhou skupinu tvořili poúnoroví exulanti, kteří nebyli ochotni smířit se s novými komunistickými pořádky.
ARGENTINA
Do Argentiny odchází vedle Hronského řada dalších významných slovenských spisovatelů a literárních vědců, mimo jiné Rudolf Dilong či Stanislav Mečiar. Podstatná část exilového díla Jozefa Cígera Hronského (1896–1960) vznikla ještě během jeho poválečného pobytu v Římě, kde napsal novelu Predavač talizmanov Liberius Gaius (1947) a dva romány – Andreas Búr Majster (1948) a Svet na Trasovisku (knižně vyšel až roku 1960). Je zde patrný autorův příklon ke křesťanství, snaha o zachycení jeho nového, bližšího vztahu k Bohu. Práce kresliče v textilní fabrice a nutnost postarat se o rodinu mu v Argentině značně ztěžovala další psaní a k soustředěné literární činnosti se vrátil až na sklonku svého života (koncem 50. let). Básník, prozaik, dramatik a esejista Rudolf Dilong (1905–1986) strávil v Argentině 18 let (1947–1965, zbytek života prožil v USA), v jeho případě však k žádnému tvůrčímu útlumu nedošlo – vydal zde řadu básnických sbírek (Balady, 1948; Listy z emigrácie, 1949; Diaľky bez domova, 1950; aj.) s výrazně emotivním a nostalgickým zabarvením, souvisejícím s pohasínající nadějí na brzkou porážku komunistického režimu v Československu a návrat domů. V Jižní Americe napsal také několik lyrizovaných próz (Bez matky, 1951; Cesty vyhnanca, 1951; Agónia veku, 1964).
Během dekády ohraničené roky 1950 a 1960 si (česko)slovenští emigranti uvědomili, že vláda komunistického režimu v jejich rodné vlasti nebude pouhou epizodou, nýbrž novým pořádkem pro dobu neurčitou, v čemž je utvrdila potlačená povstání v Maďarsku a Polsku roku 1956. Centrem exilového literárního života se v této době stává Argentina, v severoamerickém Clevelandu zase vzniká Slovenský ústav (zal. 1952) a v roce 1954 zde začíná vycházet čtvrtletník pro slovenskou kulturu Most. Období let 1960 až 1967 přineslo bohatou exilovou literární produkci, vznik nových edic (např. Lýra), v Římě je založen Slovenský ústav sv. Cyrila a Metoda (1963). Poslední a nejdelší etapa slovenského literárního exilu je ohraničena bouřlivými roky 1968 a 1989. Do emigrace odcházejí rovněž autoři mající již osobní zkušenost se životem v komunistické zemi, rozšiřuje se čtenářská základna slovenské exilové tvorby. Argentina ztrácí své vedoucí postavení zahraničního literárního centra a do popředí vystupují slovenští exulanti žijící a tvořící v Itálii, Švýcarsku, Kanadě a Německu.
ITÁLIE
Exilové náboženské, kulturně-společenské i politické aktivity na italském území se vždy koncentrovaly převážně v Římě. Od konce 40. let zde vycházel časopis Rím a stejnojmenná knižní edice – obojí založil roku 1949 básník Eugen Vesnin (1913–1983, vl. jm. Ignác Zelenka), který svou činnost musel v roce 1954 z finančních důvodů ukončit a dalších deset let mu trvalo, než splatil své dluhy. Jeho obětavá práce však položila základy dalšímu rozvoji slovenské exilové literatury v italské metropoli. Začaly vycházet Hlasy z Ríma (od roku 1978 Slovenské hlasy z Ríma), vzniklo Slovenské vydavateľstvo sv. Cyrila a Metoda a později i další periodika, edice apod. Podstatnou část zdejší krajanské komunity tvořili katoličtí duchovní, z nichž mnozí inklinovali k literární či překladatelské tvorbě. Z významných spisovatelů lze v této souvislosti kromě Vesnina zmínit kupříkladu básníka, překladatele a esejistu Gorazda Zvonického (1913–1995, vl. jm. Andrej Šándor), plodného exilového autora přispívajícího od počátku 50. let do celé řady krajanských periodik, jehož emigrantská pouť vedla opačným směrem než tomu bylo v případě Hronského, tedy přes Argentinu do Itálie (1963). V Římě se věnoval celé řadě literárních, pedagogických a organizačních aktivit. Publikoval zde množství sbírek převážně reflexivní lyriky a překladů, esejistický soubor Keď mlčať nie je zlato (1988), ba dostalo se mu i pozornosti italských překladatelů, kteří se postarali o italské vydání jeho sbírky Len črepy… Výkriky pri invázii, věnované tragickému 21. srpnu 1968.
Co se týče žánrové skladby slovenské exilové literatury, jednoznačně převládá poezie nad prózou a v oblasti prozaické tvorby pak převažují kratší útvary nad produkcí románovou. Pouze sporadicky se objevují díla dramatická, která v exilovém prostředí nenacházejí – s výjimkou omezeného počtu rozhlasových her – potřebné realizační podmínky. Z hlediska tematického je zajímavá a svébytná (tzn. odlišná od domácí slovenské literatury) především exilová próza. V raném období (do 60. let) výrazně čerpala z dokumentární faktografie a teprve později přibývá ryze uměleckých ztvárnění historické reality a próz založených na čiré fabulaci. Osobitou výrazovou formou exilové produkce se stává literární cyklus, charakteristický propojením příležitostných textů polemické, kritické, memoárové či esejistické povahy.
Významnou roli sehrává na poli exilové literatury činnost překladatelská, která si jako jediná v emigraci takříkajíc polepšuje – v porovnání se svými domácími kolegy měli exiloví překladatelé větší volnost při volbě překládaných autorů a děl, snazší přístup k originálním textům světové literatury a možnost bezprostředního styku s cizími jazyky. A rovněž díla či ukázky z tvorby slovenských exilových spisovatelů se častěji dočkala překladu do dalších jazyků.
(in Půlnoční expres VI/MMXIV)
POUŽITÉ ZDROJE:
CABADAJ, Peter: Slovenský literárny exil 1939–1990 (2002).
