Loni tomu bylo rovných dvacet let, co světlo světa spatřila kniha s poutavým názvem PRAŽSKÉ TAJEMNO (Volvox Globator, 1993).
"Liliovou ulicí jezdí každý pátek mezi půlnocí a jednou hodinou bezhlavý templář. Byl sťat v klášteře sv. Vavřince za bohapustý život. Bude vysvobozen, až mu někdo probodne mečem srdce. Nikdo se toho zatím neodvážil." (foto pouze ilustrační)
Jejím autorem byl výtvarník, ilustrátor a knižní grafik Pavel Růt (*1967), jehož nezaměnitelným rukopisem se dnes mohou chlubit především tituly z nakladatelství Argo v čele s knihami spisovatele Miloše Urbana. Počátkem letošního roku (ovšem ještě s loňským vročením) pak vyšel právě v tomto nakladatelství svazek, o němž by se sice dalo uvažovat jako o notně přepracovaném a rozšířeném vydání Pražského tajemna, mnohem příhodnější však bude v této souvislosti hovořit o nové knize Pavla Růta, jež ostatně dostala do vínku i trochu jiný název – Labyrintem pražského tajemna.
V obou případech figuruje Pavel Růt coby autor obsahu a současně tvůrce grafické úpravy knihy. Zatímco ve starším Pražském tajemnu tvoří obrazový doprovod četné reprodukce starých dřevorytů a rytin, ilustrací ke kramářským písním a knížkám lidového čtení nebo kreseb vybraných umělců, v případě nové knihy dal Růt přednost pohlednicím z přelomu 19. a 20. století (vydaným nejčastěji nakladatelstvím Karla Ferdinanda Bellmanna), které doplnil několika novějšími kusy z let dvacátých. Přestože nelze nic namítat proti jeho tvrzení, že "je na nich vidět onu divotvornou proměnu, kdy jedna epocha končila a začínala nová doba", dotyčná radikální obměna obrazového materiálu se zásadně podepsala na samotném vyznění celé publikace. Stručně řečeno – ubylo zde avizovaného "tajemna", což samozřejmě mnohé čtenáře příliš nepotěší, na druhou stranu tím však kniha získává větší hodnotu historiografickou.
Jak se čtenář záhy přesvědčí, Praha se svým tajemnem odjakživa hospodařila poněkud nerovnoměrně – zatímco v nejstarších částech města se nějaká pověst či kulturně-historická zajímavost váže takřka ke každému domu, v případě novějších a okrajových čtvrtí může mluvit o štěstí každá ulice, kterou kdysi prošel přízrak nebo alespoň známý umělec. Není proto divu, že autor musí leckdy sáhnout po příspěvcích z druhé či třetí kapsy – například po etymologických zkazkách o pojmenování daných lokalit, informacích o slavných nájemcích apod. Skutečných lidových pověstí, byť mnohdy velmi stručně podaných, se zde ovšem i tak vyskytuje nemálo a třeba na příběhy o vodnících a hastrmanech tu narazíme častěji, než bychom snad byli čekali.
Dotyčný "průvodce pražského chodce", jak zní podtitul Růtovy knihy, je tudíž velmi pestrým až trochu nevyváženým souborem pověstí, příběhů i ryze faktografických poznámek vztahujících se ke konkrétním místům české metropole. Se zařazením mnohých příspěvků by se možná dalo polemizovat a některé z nich dokonce označit za marginální, nadbytečné či suchopárné, nakonec nám však nezbývá nic jiného, než autorův výběr respektovat – ostatně jako celek lze jeho knihu charakterizovat coby dílo poměrně čtivé a nezřídka poučné. A přičteme-li k tomu originální a vskutku reprezentativní vzhled celé publikace, který dává tušit, že uznávaný knižní grafik dostal ve svém kmenovém nakladatelství dosti volnou ruku, můžeme Růtova staronového průvodce s klidným svědomím označit za nevšední pragensii, která by v knihovně žádného ctitele "magické Prahy" hodného toho jména neměla chybět.
(in Půlnoční expres III/MMXIV)
Pavel Růt: Labyrintem pražského tajemna. Argo, Praha, 2013, 1. vydání, 424 stran.
