Paměti starého antikváře

Antikvariáty jsou oblíbeným místem ctitelů knižní kultury, memoáry zase patří k často vyhledávaným žánrům zvídavých čtenářů. Zatímco však na paměti spisovatelů, ba i nakladatelů narazí člověk poměrně často, knižně vydané vzpomínky antikváře jsou naopak případem velmi ojedinělým. Jeden takový titul spatřil světlo světa letos v květnu – pod názvem ANTIKVARIÁT A JÁ se dočkaly souborného vydání dva již starší svazky pamětí Luďka Svobody, vyučeného knihkupce a dlouholetého zaměstnance známého pražského antikvariátu v Dlážděné ulici.

Luděk Svoboda s manželkou Dášou

Dotyčný titul zachovává samostatnost a původní pořadí dvou obsažených knih, jejichž náplň zůstala podle ediční poznámky rovněž zachována beze změny. Nemalé obohacení naproti tomu představují dodané poznámky převážně bibliografického charakteru, které spolu s kompletním seznamem zaměstnanců Dlážděnky, jak se Svobodovu působišti přezdívalo, a užitečným jmenným rejstříkem jen podtrhují nadstandardní výpravu celé knihy. Za zmínku stojí rovněž bohatý obrazový doprovod v podobě archivních fotografií, jež byl naopak kvůli nedostupnosti snímků z původních vydání obou svazků zcela obměněn.

První část, jejíž název Antikvariát a já dal titul celému svazku, předčí tu druhou nejen co se rozsahu týče, ale také co do zajímavosti z pohledu nezainteresovaného čtenáře. Jejím leitmotivem je proslulý antikvariát v Dlážděné ulici č. p. 5, po svém zániku v roce 1991 obnovený coby Antikvariát Dlážděná (nebo AD Plus) a přestěhovaný jen o pár metrů dále do č. p. 7, v němž Luděk Svoboda prožil svá léta učednická i mistrovská. Autor zasvěceně poodhaluje zákulisí velmi specifického prostoru, jakým antikvariát obecně a tento pak dvojnásob – nadto v období totality – nepochybně byl. Coby oblíbené místo nejrůznějších lidských typů, které však pojila společná vášeň pro knihy, představoval antikvariát před rokem 1990 vzácný ostrůvek relativní svobody a také útočiště celé řady jmen figurujících na černé listině komunistického režimu (mezi zaměstnance patřil svého času třeba Zbyněk Hejda nebo Vlastimil Třešňák). 

Druhý oddíl nazvaný Kouzelná obálka je psán stylem o poznání osobnějším a kromě několika zbylých střípků do celkové mozaiky Svobodova působení v původní Dlážděnce obsahuje množství vzpomínek a postřehů týkajících se autorova rodinného života a jeho rozmanitých aktivit po roce 1989, od práce v porevoluční Dlážděnce přes dohlížení na malý antikvariát v Humpolci až po vlastní psaní přítomných pamětí. Stejně jako v předchozí části své knihy se Svoboda ohlíží za sebe střízlivýma očima, všímaje si neblahého vlivu nových poměrů na antikvární řemeslo, a neopomíjí ani odchod některých přátel a spolupracovníků v čele s dlouholetou vedoucí Dlážděnky paní Dagmar, dcerou věhlasného antikváře a pořadatele knižních aukcí Karla Zinka. Zatímco sám o sobě nedosahuje tento oddíl čtivosti ani výpovědní hodnoty části úvodní, coby součást souborného vydání představuje vítané prohloubení portrétu jak antikvariátu v Dlážděné ulici, tak samotného autora vzpomínek.

Titul Antikvariát a já není jen nadmíru pečlivě vypravenou, tematicky nevšední a poměrně čtivou knihou, ale především možností seznámit se s výjimečnou osobností Luďka Svobody a skrze ni též s tajuplným světem antikvářů. Dotyčný svazek přitom nepředstavuje pouze zasvěceného průvodce historií jednoho slovutného pražského antikvariátu, ale též cennou kapitolu z novodobých kulturních dějin naší metropole (nejspíše budete překvapeni, kolik zvučných jmen si podávalo dveře v Dlážděnce). A v neposlední řadě je vydání této knihy činem záslužným též kvůli uchování památky početného zástupu neznámých či dokonce bezejmenných postav, jejichž srdce spaluje horoucí láska ke knihám – a kterých mezi námi bohužel stále ubývá.

(in Půlnoční expres X/MMXIII)

Luděk Svoboda: Antikvariát a já. Praha: KANT a Aula 2013, 1. souborné vydání, 320 stran.