V květnu roku 1937 navštívil Prahu spisovatel, dramatik a esejista ELIAS CANETTI (1905–1994). Jeden z posledních velkých humanistů, bytostný Evropan a budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu (1981) zavítal do naší metropole u příležitosti českého vydání svého jediného románu ZASLEPENÍ (Die Blendung, 1935).
Počin tuzemského nakladatele byl o to záslužnější, že tehdejší třicátník Canetti byl v té době ovšem takřka neznámým autorem. Jak napsal Pravoslav Kneidl: "Jen znalci a přátelé (mezi nimi zvláště Hermann Broch) chápali, že jde o mimořádnou práci. (…) O to více je třeba hodnotit iniciativu dr. Otakara Štorcha-Mariena k vydání této knihy v češtině. Nakladatel Štorch-Marien po úpadku svého Aventina v krizových třicátých letech působil jako externí redaktor Mazáčova nakladatelství. Řídil tam knihovnu Epocha, kde jako 12. svazek vyšlo v překladu Zdeňky Münzerové Canettiho dílo (1936)." Dodejme, že šlo o vůbec první překlad tohoto titulu, který se navíc o několik desetiletí později dočkal i druhého českého překladu (1984 v Odeonu, 2. vyd. Hynek 1998), jehož autorem je uznávaný germanista Jiří Stromšík.
Elias Canetti se ubytoval v nejvyšším poschodí hotelu Juliš na Václavském náměstí, kde se seznámil s malířem Oskarem Kokoschkou, obývajícím vedlejší pokoj. S jeho výtvarným dílem byl již předtím obeznámen a mnohé o něm slyšel od společných přátel a známých, zvláště pak od Kokoschkou uctívané Almy Mahlerové. Také malířovu tvář v podstatě znal z jeho autoportrétů, zato jej velmi překvapil Kokoschkův hlas – výtvarník hovořil tak tiše, že mu Canetti sotva rozuměl. Zapůsobila na něho též Kokoschkova skromnost, kontrastující silně s Canettiho nedávným zážitkem z velkolepé výstavy ve vídeňském Muzeu uměleckých řemesel, pořádané u příležitosti malířových padesátin.
Zvláštní zkušenost pro Canettiho představoval velký průvod sedláků na Václavském náměstí, konající se několik dní po jeho příjezdu do Prahy, který pozoroval spolu s několika svými známými z terasy svého hotelového pokoje "vysoko nad náměstím, po němž táhli sedláci ze všech koutů země ve svých krojích, někteří na koních, za zvuků hudby a provolávání davu, byl to obraz jako ze selské svatby. Tu a tam se některý sedlák roztančil, každý pro sebe, vždy některý jiný, a jak vyráželi z řady a dělali si místo v tom hemžení, aniž přitom ztratili něco ze své tíže, bylo v tom něco tak vznosného, že mi to vhánělo slzy do očí. (...) Tenkrát bych byl nedovedl říci, co mě na tancování jednotlivých sedláků, kteří vyráželi ze svých skupin, tak dojímalo. V jejich rozvernosti, v jejich síle a barvitosti nebylo nic, co by na přihlížejícího doléhalo tíživě. Byl to okamžik oproštěný od všech zlých tušení, bylo to šťastné uchvácení, i když člověk nebyl součástí jejich průvodu – existovalo něco, čím jsem byl méně než sedlákem? V tom, co mě uchvacovalo, bylo i shledání s něčím známým: s tančícími sedláky u Brueghela. Obrazy určují to, co prožíváme. Stávají se půdorysem a základnou naší osobnosti. Podle toho, z jakých obrazů pozůstáváme, se ocitáme v různých životech. Pohnutí z tančících sedláků na Václavském náměstí bylo pestrobarevné a osvobozující. Dva roky nato byl osud Prahy zpečetěn. Bylo mi však ještě dopřáno zažít sílu a těžkopádný půvab těchto lidí."
Canettiho průvodcem po pražských ulicích se stal Hans Günther Adler (1910–1988). "Mladý básník, který je dnes znám pod jménem H. G. Adler, tehdy působil v jedné veřejné instituci a pozval mě, abych ze své knihy předčítal. Patřil ke skupině německy píšících přátel, asi o pět let mladších než já, mezi nimiž 'Zaslepení' kolovalo. Adler, nejaktivnější z nich, se o mé čtení všude zasazoval. (...) Stěží si bylo možno kdekoliv v Německu představit člověka, který by byl silněji určen německou literární tradicí. Ale on žil zde v Praze, bez obtíží mluvil a četl česky, měl respekt k české literatuře a hudbě, a všechno, čemu jsem nerozuměl, mi vysvětloval tak, že to pro mě začalo být přitažlivé." Jedno z Canettiho pražských vystoupení se konalo v kulturním a vzdělávacím středisku Urania. Jeho iniciátorem byl spisovatelův vídeňský přítel Walter Hollitscher, vše potřebné ovšem zařídil právě H. G. Adler, toho času zaměstnanec Uranie.
"Čtenáři novin Prager Tagblatt se mohli ve čtvrtek 20. května 1937 v programovém plánu Lidového vzdělávacího spolku Urania dozvědět, že v pátek v 8 hodin bude předčítat vídeňský spisovatel Elias Canetti ze svého románu Die Blendung a z divadelní hry Die Hochzeit – Svatba." Canettiho vystoupení v Praze bylo úspěšné a reportér listu Prager Tagblatt o něm několik dní nato (22. května 1937) referoval: "Obě ukázky patřily k sobě, především psychologickým, mistrovským líčením, absolutní jazykovou jistotou a kousavou ostrostí malých kritických odbočení; obě se také vyznačovaly námětovou příbuzností a důvěrným vztahem k nejspodnějším elementům na dně společnosti; především ale uměleckým prostředkem nepopisovat lidi, ale představit je plasticky a jednoznačně prostřednictvím jejich mluvy a odpovědí. K jasnosti představení podstatně přispělo Canettiho umění číst s velkou škálou nuancí. – Günther Adler představil hosta kruhu posluchačů plných zájmu chytrou úvodní řečí."
Nejsilněji na Canettiho při návštěvě Prahy zapůsobil samotný český jazyk. "Byl mi naprosto neznámý. Značnou část Vídeňanů tvořili Češi, ale jejich jazyk neznal nikdo kromě nich. Nesčetní Vídeňané měli česká jména, ale co znamenala, nikdo nevěděl. (...) Nyní jsem byl v Praze, chodil jsem všude, nejraději na dvorky domů, kde bydlilo mnoho lidí, a poslouchal jsem, jak mluví. Připadalo mi, že je to bojovná řeč, protože všechna slova měla přízvuk na první slabice, takže jsem z každé promluvy, již jsem vyslechl, měl pocit řady malých nárazů, které se opakovaly tak dlouho, dokud hovor trval."
Spisovatelův pobyt v Praze však již po osmi dnech ukončila zpráva o povážlivém zdravotním stavu jeho matky. Spěšně proto opustil českou metropoli a odjel za matkou do Paříže, kde Mathilda Canettiová nakonec 15. června 1937 zemřela. Elias Canetti navázal tehdy v Praze s H. G. Adlerem celoživotní přátelství, které se prohloubilo po jejich opětovném setkání o dekádu později v Anglii, kde Canetti našel exil ještě před válkou, respektive těsně před jejím vypuknutím, a kam v roce 1947 – po letech strávených v koncentračních táborech – dorazil i Adler.
(in Půlnoční expres X/MMXIV)
POUŽITÉ ZDROJE:
ATZE, Marcel: Středoevropští spisovatelé v exilu (2000).
CANETTI, Elias: Hra očí (1998).
KNEIDL, Pravoslav: Setkání s Prahou (2005).
P. S. Více o H. G. Adlerovi ZDE a o románu Zaslepení ZDE.
