Jméno českého lékaře, politika, hudebního skladatele a spisovatele LADISLAVA PROKOPA PROCHÁZKY (1872–1955) dnes už nikomu z nás příliš neřekne (výrazně se na tom podepsal Procházkův veřejně deklarovaný skeptický postoj vůči komunismu, pro který byl po roce 1948 uvržen do zapomnění), přesto šlo ve své době o výraznou osobnost české kultury a společnosti vůbec.
tzv. Pátečníci na karikatuře Adolfa Hoffmeistera (Ladislav Prokop Procházka je v horní řadě uprostřed)
Největšího uznání dosáhl na poli lékařství, zvláště pak v oblasti prevence a hygieny – v letech 1909 až 1935 zastával pracovní místo odpovídající zhruba dnešní funkci hlavního pražského hygienka a mimoto se stal spoluzakladatelem Veřejné všeobecné nemocnice na Bulovce. Bohatá byla též jeho činnost kulturní a společenská (užíval uměleckého jména Ladislav Prokop), ostatně jeho tchánem byl známý novinář a politik Julius Grégr a k jeho přátelům patřil kupříkladu sochař František Bílek nebo spisovatel Karel Čapek (patřil k čapkovskému okruhu tzv. Pátečníků). Byl rovněž znamenitý klavírista a houslista a poměrně úspěšný hudební skladatel, publikoval v celé řadě periodik a napsal i několik monografií – naproti tomu jako spisovatel se příliš neprosadil a většina jeho beletristických prací zůstala v rukopisné podobě. Jeho literární pozůstalost obsahující korespondenci, povídky, romány, odborné lékařské články a paměti je dnes uložena v Památníku národního písemnictví.
Jedním z Procházkových literárních děl, čekajících na své objevení v jeho pozůstalosti, byl i román Poslední království z roku 1947, během čtyř dekád vlády komunistického režimu v podstatě nepublikovatelný text blízký žánrům (anti)utopie a science fiction. Jeho těžištěm je totiž nelichotivé zobrazení totalitní moci, inspirované sice trpkými historickými zkušenostmi s nacismem, avšak snadno aplikovatelné též na poměry v komunistickém Československu či v samotném Sovětském svazu. Dějištěm příběhu je ostatně naše rodná země v nedaleké budoucnosti (pro nás spíše současnosti) – někdy v první polovině 21. století. Oč bližší je nám však dané prostředí svým umístěním i časem, o to vzdálenější jsou pro nás (o autorově současnících ani nemluvě) poměry v dotyčné zemi panující. Veškerou moc pevně svírá ve svých rukou Vládce, sídlící na pražském Hradě a disponující nepředstavitelnou silou vlastních vynálezů. Když se jeho čas nachýlí, předává vládu nad technokratickým státem jednomu z hlavních hrdinů románu, svému oddanému pomocníkovi Františku Kostkovi. Nový Vládce však na rozdíl od svého předchůdce nevymýtil zcela ve svém nitru lidské pocity a postupem času podstupuje stále těžší zápas mezi věrností odkazu svého předchůdce a sílící láskou k vlastní rodině.
Právě jeho manželka Emilie a syn Jeník se svou dívkou Lygií jsou hlavními názorovými oponenty Vládcem ztělesněného totalitního a technokratického společenského zřízení. Postava mladého inženýra Jeníka, vynálezce strojů dalece převyšujících již tak úctyhodné možnosti Vládcovy technologie, se zde stává hlavním reprezentantem výrazně utopistických idejí, hraničících až s oblastí čiré mystiky (ostatně sám autor měl blízko k buddhismu). Procházkův román je zajímavý také z hlediska kompozice – jednotlivé jeho kapitoly jsou prezentovány coby zápisky/záznamy/zprávy jednotlivých postav, což autorovi umožňuje střídat vypravěčská hlediska, ovšem tam, kde by moderní autoři upřednostnili spíše dynamickou konfrontaci různých pohledů na tentýž motiv, setrvává Procházka u statičtějšího vyprávění chronologického. Za pozornost stojí rovněž společenskokritická rovina dané prózy, ukotvená v příběhu skrze motiv objevu původní Prahy, kdysi zasypané z rozkazu prvního Vládce, a s tím i celého „starého“ (tj. autorova soudobého) světa – setkání obyvatel technokratického státu s relikty zoufale neefektivní, ale o to různorodější civilizace ústí jednak v množství komických scén, jednak v kritiku mnohých nešvarů obou těchto světů.
Řadu nedostatků má ovšem též Procházkův román jako takový – jeho autorovi lze vyčíst především neskrývanou tezovitost celého díla, odrážející se negativně v rovině postav, dialogů i samotného vyprávění. Jistá přímočarost, stavební jednoduchost a výrazné stopy autorova sklonu k didaktičnosti a patosu mají za následek, že několik dekád dělících současné vydání Procházkova románu od jeho vzniku se na knize podepsalo nepoměrně více nežli třeba na prózách jeho souputníka Karla Čapka. Je třeba také dodat, že na čtivosti Poslednímu království nepřidaly ani četné překlepy a celková ledabylost edičního zpracování (jako editoři jsou zde uvedeni Marcela Bukovanská a Ondřej Sláma), na jehož pečlivost by měla být zvláště u textů s podobným osudem kladena zvýšená pozornost. To samozřejmě nic nemění na faktu, že samotné vydání tohoto v mnoha směrech ojedinělého literárního díla, jakož i připomenutí jeho neprávem zapomenutého autora, bylo činem nadmíru zasloužilým a následováníhodným.
(in Půlnoční expres VIII/MMXIII)
Ladislav Prokop Procházka: Poslední království. Zlín: Tigris 2012, 192 stran.
