Když se řekne české sci-fi, vybaví se nám většinou díla literární či filmová. Své reprezentanty má ovšem na tomto poli též divadlo, a nejsou to pouze dramata Karla Čapka. Jednu divadelní hru spadající do vědecko-fantastického žánru napsal i další uznávaný český spisovatel, VÍTĚZSLAV NEZVAL. Z divadelní tvorby tohoto velkého básníka, ale také prozaika, dramatika, scenáristy, překladatele a esejisty, je dnes nejznámější jeho adaptace Prévostova románu ze 17. století Manon Lescaut (1940), my se však budeme věnovat Nezvalovu dramatu DNES JEŠTĚ ZAPADÁ SLUNCE NAD ATLANTIDOU (1956), které napsal dva roky před svou smrtí.
Kleito a její ruce spálené tajemnou černou substancí (Vlasta Fabiánová; Národní divadlo v Praze, 1956)
Na první pohled snad může působit vědecko-fantastická hra v kontextu díla Vítězslava Nezvala poněkud nepatřičně, nutno však připomenout, že stejný spisovatel je i autorem nevšedního "černého románu" Valérie a týden divů z roku 1935 (vydaného však teprve v roce 1945), který později kongeniálně převedl na filmové plátno Jaromil Jireš (Valerie a týden divů, 1970). Kromě toho je dotyčné drama "vědecko-fantastické" spíše formálně a vedle samotného dějiště, tj. bájné Atlantidy, zde nalezneme pouze dva motivy tohoto ražení. Přesto hra Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou k žánru sci-fi nepochybně patří, což dokládají i zmínky o ní jak v Adamovičově Slovníku české literární fantastiky a science fiction (charakterizována jako protiválečně angažované drama zajímavé z hlediska SF), tak v Neffově Encyklopedii literatury science fiction (označena za nejvýraznější SF hru z 50. let).
Děj Nezvalova dramatu o pěti dějstvích se odehrává z větší části na půdě bájné Atlantidy. Zdejší Vladař, despotický monarcha dělící se neochotně o moc se svými devíti bratry-místokrály, touží vojensky pokořit hrdé a nepoddajné Athéňany. Jím rozpoutaný boj se však pro Atlanty začíná vyvíjet nepříznivým směrem a Vladař prahnoucí po vítězství se rozhodne sáhnout po neznámé látce, s jejíž pomocí postaví létající stroje a ničivou zbraň schopnou rozprášit jediným výbuchem celou armádu. Zlovolný plán se mu neúspěšně pokoušejí rozmluvit jeho milenka Kleito, jež poznala účinek dotyčné látky na vlastní kůži, a mladší bratr, bytostný humanista Gadeiros. Použití tajemné zbraně se však Vladaři vymstí – uvolněnou ničivou sílu již není možné ovládat ani zastavit a celá Atlantida spěje ke zkáze.
Atlantida patří nejen ke klasickým motivům vědecko-fantastické literatury, ale též k oblíbeným tématům beletrie jako takové a literatury odborné (či naopak pseudovědecké). Ostrov tohoto jména, rozkládající se kdysi za Héraklovými sloupy – čili Gibraltarským průlivem – až do chvíle, kdy jej při obrovském zemětřesení pohltilo moře, se poprvé objevuje v Platónových textech Timaios a Kritias a od té doby se tímto mýtem inspirovala celá řada filozofů a umělců, od Francise Bacona (Nová Atlantida, 1629) přes Julese Vernea (20 000 mil pod mořem, 1870) až po Ludvíka Součka (Bohové Atlantidy, 1983). Nezval svou Atlantidu umisťuje stejně jako slavný řecký filozof za Héraklovy sloupy, ovšem zatímco Platónův ostrov byl potopen z vůle nebeského vládce Dia, Nezval činí ze zkázy Atlantidy zodpovědným člověka.
Leitmotivem celé hry a současně hlavním přítomným vědecko-fantastickým prvkem je nikde nepojmenovaná látka, kterou Vladaři obstaral foinický kupec a jejíž ničivý účinek mezi prvními zakusí nebohá Kleito ("Místo pokladu pro Vladaře ukazuje mi škváru, jakýsi ohavný popel, škváru ohyzdnou věc!"– "On mi spálil ruce! Hroznou věcí! Strašným popelem. (…) Jeho pekelný kov!"). Vítězslav Nezval tedy v roce 1956 uchopil platónskou látku po svém a interpretoval ji dobově příznačným a snadno dešifrovatelným způsobem – jako varování před použitím atomových zbraní ("Kov, s nímž si zahrává Vladař, měl zůstati navždycky v rukou učenců… Bude zneužit!").
Téma to bylo v období studené války vcelku časté a oblíbené, není proto velkým překvapením, že se Nezvalova hra během následujících let objevila v repertoáru celé řady českých divadel. Již v roce 1956 se dočkala své světové premiéry v pražském Národním divadle, a to na scéně Tylova (dnes Stavovského) divadla a v režii věhlasného divadelníka a filmaře Alfréda Radoka. Neméně důstojné bylo i herecké obsazení, jemuž vévodila trojice Zdeněk Štěpánek (Vladař), Eduard Kohout (Gadeiros) a Vlasta Fabiánová (Kleito). Ještě na sklonku 50. let zamířilo drama Vítězslava Nezvala na další tři české scény (všechny v průběhu roku 1959) – olomouckou, karlovarskou a brněnskou – a v průběhu 60. let uvedlo hru Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou celkem pět divadel, mezi nimi již podruhé Národní divadlo, tentokrát ovšem přímo na půdě "zlaté kapličky", v režii Vítězslava Vejražky a s Vladimírem Rážem (v roli Vladaře jej alternoval Josef Mixa), Luďkem Munzarem (Gadeiros) či Janou Hlaváčovou (Kleito). Řadu nových inscenátorů nalezla hra také v letech sedmdesátých (3 premiéry) a osmdesátých (rovněž 3 premiéry) – za zmínku stojí zvláště premiéra hry v Divadle na Vinohradech roku 1980 (režie Jiří Dalík, hráli Martin Štěpánek, Jaroslav Kepka, Eliška Balzerová, Hana Maciuchová aj.) a její třetí uvedení v pražském Národním divadle roku 1985 (režie Milan Pásek, hráli Josef Vinklář, Petr Kostka, Regina Rázlová, Taťjana Medvecká a další).
Nezvalovo drama se ovšem dočkalo i rozhlasového, filmového, ba i operního zpracování. Do éteru vstoupilo v rozhlasové úpravě Dalibora Chalupy a režii Miloslava Jareše již roku 1957 a své hlasy zde postavám propůjčili Vladimír Leraus, Ladislav Boháč, Julie Charvátová aj. V roce 1977 natočil televizní snímek Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou režisér Antonín Dvořák a herecky v něm zazářil především Josef Vinklář coby představitel Vladaře. Operního provedení se hře dostalo roku 1984 zásluhou skladatele Karla Horkého a souboru opery Státního divadla v Brně, a to u příležitosti oslav Roku českého divadla a 100. výročí otevření Národního divadla v Praze. Opera nazvaná Atlantida, jejíž libreto napsala podle Nezvalovy předlohy Eva Bezděková, patří slovy tehdejšího recenzenta Miloše Štědroně "k velkým úspěchům interpretačního úsilí o soudobou operu a je obohacením české opery".
Navzdory jisté tematické poplatnosti době svého vzniku si Nezvalova hra patrně nezasloužila, aby po roce 1989 zmizela z repertoáru českých divadel. Popularita, které se toto drama těšilo za minulého režimu, není v tomto směru platným argumentem, neboť samotná hra je prosta jakéhokoliv ideologického balastu. Protiválečné poselství, obhajoba demokracie ani varování před atomovou válkou opravdu nejsou něčím, co bychom dnes mohli označit za přežitek, na rozdíl od přehnaného patosu nebo využívání antického hexametru, které by současnému publiku vskutku mohly překážet. Nezbývá než doufat, že některé z našich divadel jednou nalezne odvahu znovu uvést tuto nesporně zajímavou hru z pera našeho klasika Vítězslava Nezvala a jedno z nemnoha českých sci-fi dramat vůbec.
(in Půlnoční expres VIII/MMXIV)
POUŽITÉ ZDROJE:
ADAMOVIČ, Ivan: Slovník české literární fantastiky a science fiction (1995).
NEFF, Ondřej – OLŠA, Jaroslav (eds.): Encyklopedie literatury science fiction (1995).
NEZVAL, Vítězslav: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1965).
Virtuální studovna Divadelního ústavu. (ONLINE)
