Internetový projekt KOHOUTÍ KŘÍŽ (www.kohoutikriz.org) již řadu let seznamuje českou veřejnost s představiteli tzv. NĚMECKÉ ŠUMAVSKÉ LITERATURY a činí tak v rozsahu vskutku nebývalém – neustále rostoucí databáze dnes představuje již půl druhého tisíce autorů prostřednictvím ukázek jejich děl, životopisných medailonů, bibliografických odkazů i obrazových dokumentů. Za tímto úctyhodným a záslužným dílem přitom stojí jen dva lidé – JAN MAREŠ (*1940), autor českých textů i překladů, a IVO KAREŠ (*1964), který má na starost elektronickou verzi celého projektu.
autoři projektu vedle Kohoutího kříže u Nicova
Počátky Kohoutího kříže (dále jen KK), věnovaného šumavské německé literatuře, sahají podle oficiálních údajů až do roku 1990. Jak se vlastně zrodila idea podobného projektu? A nestalo se tak ještě před listopadem 1989, kdy její realizaci třeba bránily dobové poměry?
JM: Geneze KK sahá do roku 1968, kdy jsem v nakladatelství Růže redigoval trojsvazkový výbor z povídek Adalberta Stiftera, ačkoli překlady tehdy v tzv. Krajských nakladatelstvích vycházet neměly. V časopise Arch, v Růži také vydávaném, jsem otiskl glosu Šumavské písemnictví, odkazující k faktu, že nebyl toliko Stifter, ale i jiní "šumavští" autoři… Tehdy jsem na filosofické fakultě připravoval disertaci o exilové literatuře, kteréžto téma vlastně s KK souvisí. Po listopadu jsem psal překlady ukázek a medailony autorů, přibližně ve stejné podobě jako se objevují v KK, do zaniklého dnes listu Česko-bavorské Výhledy a do časopisu Iniciály připravil antologii "Němců z Čech", která byla rovněž zárodkem KK. Původně mělo ovšem jít jen o poezii. Právě poezie ovšem nezná hranic, a to ani žánrových.
IK: Na konci 90. let jsme uvažovali o možnostech vydání KK, prvotní idea byla tehdy pro nás samozřejmě klasická kniha. Nepodařilo se nám ale získat grant a jiné možnosti financování se tehdy nejevily reálně. O rok později jsme tedy zkusili vyjít vstříc moderním technologiím a jít cestou internetového publikování. Podařilo se, s přispěním grantu Ministerstva kultury ČR a s podporou Jihočeské vědecké knihovny vznikla první verze KK, obsahovala ukázky z děl celkem 306 autorů (zdálo se mi to tenkrát hodně, nedovedl jsem si představit, co přijde...). Původní rozdělení práce na KK stále trvá, kolega Mareš vybírá autory a texty, překládá ukázky a píše medailony, na mně je vytváření elektronické podoby díla. Na tvorbě obrazových příloh se pak podílíme společně, navíc nám několik přátel pomáhá s fotografiemi současné Šumavy. Obrazové přílohy jsou vůbec kapitolou samy o sobě, celkem dnes obsahují přes 18.000 dokumentů, nejen čistě obrazových, ale i zvukových záznamů a videa. A nesmím zapomenout na speciální a atraktivní přílohu – digitalizované staré mapy Šumavy od 18. do 1. poloviny 20. století.
Název vašeho projektu odkazuje ke kdysi početným, dnes však vzácným a velmi specifickým "božím mukám" rozšířeným původně v Bavorsku (na vrcholu kříže je postava kohouta jako symbol trojího Kristova zapření apoštolem Petrem a Ježíš je obklopen atributy své smrti – trnovou korunou, kopím, bičem atd.) – čím jsou pro vás kohoutí kříže symbolické ve vztahu k Šumavě a zdejší německé literatuře?
JM: Trojí Kristovo zapření, likvidace křesťanské a židovské tradice hned dvěma národními socialismy je opravdu hlavním symbolickým zázemím KK, i když původním prostým podnětem byla zvukomalba: oproti německé antologii šumavské lyriky Des Waldes Widerhall jsem postavil KK.
Počet autorů zastoupených na Vašem webu brzy dosáhne úctyhodného čísla 1500, což běžného čtenáře, jemuž se v této souvislosti vybaví většinou jen Adalbert Stifter, může šokovat. Nejedná se však pouze o šumavské rodáky nebo dočasné obyvatele tohoto regionu, navíc zde kromě spisovatelů nalezneme i hudebníky či výtvarníky. Podle jakého klíče tedy vybíráte vhodné adepty?
JM: Klíčem k výběru autorů je často náhoda: nalezení vizuelní podoby autora, jeho ucelený životopis, souvislost s obcí dnes už třeba neexistující, souvislost s jiným autorem KK, zejména ovšem alespoň torzo německého textu odkazujícího k někomu jako autorovi (třeba se jednou najde víc). Rádi bychom více zdůraznili zvukovou, řekněme i hudební složku (autentický hlas, podání nářečí, lidová píseň či doprovod nějakého folklorního ritu). A také ovšem výtvarná složka vypovídá často víc nežli text či se dá téměř za "písemný" text považovat.
Zůstaneme-li u písemnictví, čím je specifická ona "šumavská německá literatura" a liší se nějak podstatně od česky psané šumavské literatury, reprezentované kupříkladu Karlem Klostermannem?
JM: Ve studii, která KK uvádí, jsem se pokusil několik "šumavských" rysů autorům společných vysledovat. Končí se však Wernerovým veršem zdůrazňujícím osobní vždy důvod něco napsat a předtím je cosi řečeno i o neblahém popření individua dvěma totalitami. Přívlastek "šumavský" zdůrazňuje i odlišnost územní větve zdejších Němců od Sudet a blízkost Rakousku a Bavorsku.
IK: A mimochodem Karel Klostermann je v KK zastoupen i jako zástupce té německé šumavské literatury.
Je váš výběr autorů ohraničen časově, případně (zvláště po roce 1918) omezen na českou část Šumavy? A lze pod "šumavskou německou literaturu" zařadit i nějaké současné tuzemské autory, nebo ji dnes reprezentují pouze spisovatelé na německé straně státní hranice?
JM+IK: Šumavu se snažíme chápat z podstaty věci z obou stran. Překračování hranic je do jisté míry naším krédem. Kritériem při výběru je vazba literárních i odborných textů na Šumavu v jejím širokém přeshraničním vymezení (od Novohradských hor až po Český les) a německý jazyk originálu. Časově je pak záběr právě tak široký, od středověku, počínaje 12. a 13. stoletím, až do století jedenadvacátého. Žádná další omezení národnostní (jsou zastoupeni Němci, Češi i Židé – pohledy do matrik a archivů ukazují jak nezřetelné a často nesmyslné je toto dělení), politická (přestože zejména 20. století by k tomu dávalo řadu příležitostí), tématická, žánrová ani literárně-kritická uplatněna nejsou. A v KK tak najdeme autory i současné, a to jak z ČR, tak i z Německa a Rakouska.
Můžete trochu nastínit, jak postupujete při zpracovávání konkrétního autora? Kde nejčastěji hledáte informace o jeho životě a díle, odkud čerpáte ukázky z jeho díla, jakými kritérii se řídíte při jejich výběru apod.?
JM: Hlavním pramenem informací je nám krajanský tisk, od konce války a vyhnání shledávající roztroušené jednotlivce a společné dědictví. Zejména jde o tři "šumavské" měsíčníky Böhmerwäldler Heimatbrief, Hoam! a Glaube und Heimat, které máme díky krajanským darům a nákupu v pozoruhodném historickém fondu od roku 1948. Schéma jednotlivého "autorského" medailonu, dalo by se říci "čítankového", je ukázka, životopis a obrazová příloha. Délka ukázek je sice různá a s kvalitou související jen volně (spíše jde o příznačnost textu), medailonem se však snažíme co do délky spíše neunavovat.
IK: Obecně můžeme říci, že čerpáme především z fondu regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny. Díky historickým souvislostem (lze tu například najít podstatnou část knihovny Muzea Šumavy, které kdysi existovalo v Horní Plané) a dlouhodobému cílenému doplňování jde o jednu z nejrozsáhlejších "šumavských" knihoven vůbec. Úžasným pramenem, který díky digitalizaci můžeme naplno využívat až v poslední době, jsou obecní a školní kroniky šumavských měst a obcí.
Jak podotýkáte v jednom rozhovoru, představa knižního vydání vaší elektronické publikace není už dávno reálná, neboť takový svazek by čítal kolem deseti tisíc stran. Zmiňujete se však o čtyřech knižních titulech vycházejících z Kohoutího kříže, jedním z nich je stejnojmenná básnická antologie s podtitulem "Ozvěny německé lyriky ze Šumavy", kterou vydalo v roce 2003 nakladatelství BB art, jaké jsou ty další a můžete je stručně představit?
JM+IK: Vedle výboru Kohoutí kříž v BBart vydala Jihočeská vědecká knihovna výbor z díla Johannese Urzidila pod názvem Jdu starým lesem (2005), bibliografii Karla Klostermanna doprovázenou vzpomínkami jeho neteře Anny Jelinekové (2008), dále Knížku rožmberskou (výbor textů z KK s rožmberskou tématikou, 2011) a chystáme texty další, jakoby rostoucí z ukázek. Jako celek již nemůže KK reálně vyjít "na papíře" kvůli rozsahu.
Kteří neprávem zapomenutí autoři z databáze Kohoutího kříže by si podle vás dnes nejvíce zasloužili připomenout a proč?
JM: Je jich více a zasloužili by si možná vedle autorů "pražské" německé literatury samostatnou "venkovskou" řadu, kde by ti ze Šumavy nemusili být jediní. Bez těch českých "okrajů" nejsou Čechy Čechami a "Čechy jsou všude", jak pravil Urzidil.
IK: V literatuře může být zavádějí uvažovat o právem a neprávem zapomenutých autorech. U autorů šumavských ovšem k tomu zapomínání přispěly poválečné události. Stojí za to si připomínat, že nejen šumavská, ale i "zemsky česká" literatura vycházela nejen z kořenů jazykově českých, ale i německých a židovských. Osobně na mne nejvíce působí texty či básně, kterými jejich autoři třeba i neuměle vzpomínají na zaniklé šumavské vsi.
Před nedávnem jste svůj projekt prezentovali na veřejné besedě v pražském Domě čtení, s jakou odezvou se Kohoutí kříž u nás nebo i za hranicemi setkává? A neuvažovali jste o německojazyčné verzi celého projektu, když už stejně pracujete s německými materiály a také úvodní studie je na vašem webu dostupná i v německém překladu?
JM: Celý projekt KK je výrazně zaměřen na českého čtenáře, německy už existuje v originále. Německé originály tiskneme kromě studie, jejíž překlad byl pořízen kdysi pro německou publikaci Adalbert-Stifter-Verein v Mnichově, jen u poezie, která je podle našeho názoru vlastně nepřeložitelná. Odezva projektu i za hranicemi je velice slušná, rozhodně ovšem netoužíme po uznání ze zahraničí, jde nám o ohlas doma. Exilu už bylo dost.
IK: Pokud bychom ten ohlas měli vyjádřit číselně: denně stránky KK navštíví 250–300 lidí, z velké většiny jsou to skutečně (soudě podle domén) zájemci tuzemští. Na českého čtenáře se obracíme i jinými cestami – kromě již zmíněné knižní edice vychází například již několik let dvoustránka z KK v časopise Vítaný host na Šumavě a v Českém lese, děláme také besedy, hlavně v šumavských městech. A mám-li shrnout, jaké ty ohlasy jsou: možná trochu překvapivě (vzpomenu-li si třeba na některé reakce, které se objevily právě před rokem v souvislosti s volbou prezidenta) jsou až na výjimky pozitivní. Tvrdě odmítavé a obviňující nás až ze zrady národa se za těch 14 let objevily snad jen dva. Ale samozřejmě píší i lidé, kteří uvádějí svůj pohled na události popisované autory KK. A ten pohled český se od německého často hodně liší. Řadu těch ohlasů a dopisů jsme do stránek KK zařadili, protože původní texty doplňují a dokreslují nebo dokonce uvádějí na pravou míru. Ta historie je stále živá a mnohé texty KK mohou být pro české publikum kontroverzní – a strašlivým událostem 20. století se samozřejmě nejde vyhnout.
Jaké plány máte s Kohoutím křížem do budoucna?
JM+IK: Autorů je věru dostatek, jde spíše o síly dvou lidí, kteří mají KK na bedrech a pracují na něm zpravidla ve svém volném čase. Ale dokud ty síly budou a hlavně dokud budeme cítit, že je co a komu říci, hodláme pokračovat. Takže právě spouštíme novou verzi s přesně 1.500 autory a připravujeme i vydání dalších "papírových" knížek, které z KK čerpají.
(in Půlnoční expres II/MMXIV)
Mgr. JAN MAREŠ (*1940) – autor původních českých textů a překladů v elektronické publikaci Kohoutí kříž. Absolvent Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích a Filozofické fakulty UK v Praze. V letech 1965–1966 působil jako učitel na základní škole, 1967–1970 redaktor nakladatelství Růže, v letech 1970–1988 z politických důvodů pracoval v n.p. Kniha v Českých Budějovicích (antikvariát, prodejna norem, sklad). Od roku 1988 pracuje v regionálním oddělení Jihočeské vědecké knihovny (dříve Státní) v Českých Budějovicích. Je autorem dvou básnických sbírek a řady překladů z němčiny.
Mgr. IVO KAREŠ (*1964) – autor elektronické verze publikace Kohoutí kříž. Absolvent Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích, v letech 1988–1996 učitel (ZŠ, gymnázium, Jihočeská univerzita), od roku 1997 pracuje v Jihočeské vědecké knihovně (náměstek pro knihovnické služby, od listopadu 2012 ředitel knihovny).
