Přestože se spisovatel STANISLAV VÁVRA (*1933) pohybuje na české umělecké scéně již od 50. let, kdy se připojil k surrealistické skupině tzv. Libeňských psychiků (dnes je posledním žijícím členem), začal spolupracovat s Vladimírem Boudníkem a stýkat se s okruhem Hrabalových přátel scházejících se pravidelně "Na Hrázi Věčnosti", publikovat začal až v 90. letech, a to převážně jen časopisecky (Hanťa Press, Salon Práva).
Stanislav Vávra (*1933)foto: Tomáš Mazal
Co se knižních vydání jeho textů týče, s výjimkou titulu Snovidění (1992) si na ně museli čeští čtenáři počkat až do nového tisíciletí, kdy vycházejí jeho vzpomínkové knihy Perpetuum mobile (2003), Zvířený prach (2004) a Mlčenlivá věž (2005), sborník Libeňští psychici (2009), který uspořádal společně s Martinem Machovcem, a konečně i jeho básnický "debut", sbírka Vzkazy na účtence (2013). Na samém sklonku loňského roku pak vyšly i jeho Kapitoly o krvácejícím jablku, obsahující výbor kratších próz z let 2006–2012, jež Stanislav Vávra již dříve zveřejnil prostřednictvím své soukromé Edice SV a které jsou k dispozici na jeho webových stránkách (www.stanislav-vavra.cz).
Přestože dotyčný svazek vyšel v rámci edice Eseje, obsahuje výhradně texty beletristické, byť jinak žánrově velmi rozmanité – společným pojítkem dvaadvaceti krátkých próz, mezi nimiž nechybějí texty automatické či humoristické, memoárově nebo esejisticky laděné, je přitom vedle autorova poetického jazyka jeho výsostně básnické vidění světa. Ostatně jen výjimečně zde narazíme na klasické příběhy s ryze literárními postavami, častěji se ocitáme ve víru autorových vzpomínek, asociací a snů a nám obvykle nezbývá – zvláště v případě několika automatických textů – nic jiného, než se jím nechat strhnout a pohltit. Zatímco z hlediska námětu a žánru panuje mezi přítomnými texty značná rozmanitost, kulisy a motivy v nich figurující se leckdy opakují či pouze mírně variují, což ovšem mnohdy pramení z jejich autobiografičnosti. Může snad někdo osmdesátiletému literátovi vyčítat, že se ve svých textech často ohlíží zpět do minulosti a bilancuje vlastní život? Vávrovy poetické a pochopitelně i trochu nostalgické návraty do rodné Libně nebo ulic staré Prahy jsou tak lemovány četnými milníky v podobě postav jeho (většinou již zesnulých) přátel, inspiračních zdrojů (surrealismus) či oblíbených leitmotivů (ženy, erotika, sny).
Ať už se Vávra vydává proti proudu času zcela otevřeně, nebo tak činí skrze figuru starého umělce, jež se objevuje hned v několika prózách, nikdy z jeho slov nezaznívá hořkost ani sebelítost, jen obyčejný lidský smutek za tím, co se už nikdy nevrátí. Neméně sympaticky na čtenáře jistě zapůsobí autorova nelíčená skromnost, odrážející se v jeho pochybnostech nad vlastní tvorbou – "(…) když usedám ke klávesnici, tak jen s velkým ostychem, neboť hlavou mi jde myšlenka, jestli vůbec mám něco psát. A bude to dnes někdo číst?" (Modrý sprej, s. 7). Ostatně takových osobně laděných pasáží obsahuje kniha celou řadu a jeden z nejsilnějších momentů představují alespoň pro mne autorovy záznamy nemilosrdného střetu člověka s vlastním stářím, vybírajícím za poskytnutý dlouhý život krutou daň v podobě osamělosti a sešlosti – "Hlavou se mi prodírá zlá myšlenka, že maminka zemřela již před mnoha lety, že několik let je to, co odešel Sobotka, a nedávno i Vladimír." (Stín blesku, s. 23–24) – "Narovnávám ramena, jdu rázně a rovně, hlavu vzhůru, tak jak mám již od mládí ve zvyku, jen klobouk mi schází. Když se však mimoděk podívám do výlohy obchodu, který právě míjím, vidím starého pána s hlavou skloněnou a ohnutými zády. Děs. Říkám, člověče, vždyť já už taky nejsem žádný hoch, ale snažím se. Pak se vracím, dívám se ještě jednou a otráveně jdu dál. V tom skle, že bych to byl já?" (Květ magnolie, s. 112).
Kapitoly o krvácejícím jablku však nejsou žádnou bolestínskou obžalobou nelehkého lidského údělu a Vávrovy postavy a jejich příběhy přinášejí množství důkazů svědčících o tom, že ani s přibývajícími roky nepřestává být život vzácným a opojným darem, vždyť člověku se stále může poštěstit nalézt lásku, spatřit krásu – anebo o tom alespoň svobodně snít, koneckonců "ve snech, ve snech se plní všechna přání" (Slunce na WC, s. 41). Vávrovy básnické prózy jsou určeny především čtenářům majícím blízko k surrealismu a upřednostňujícím abstraktní obraz před realistickou malbou. Protože však autor neváhal vložit do svých textů notný kus sebe sama, hojné zlomky vlastního života minulého i přítomného, lze jeho nejnovější knihu číst i způsobem o něco prozaičtějším, avšak neméně poutavým – jako vzácně otevřenou zpověď nevšedního umělce a především velkého člověka, který na rozdíl od mnohých z nás již pochopil, že "čas čekání pod tajícím ledovcem je nejistý" (Světlo pustiny, s. 31).
(in Půlnoční expres II/MMXIV)
Stanislav Vávra: Kapitoly o krvácejícím jablku. Pulchra, Praha, 2013, 1. vydání, 126 stran.
