V souvislosti s poezií IVANA MARTINA JIROUSE bývá kromě nepochybného sepětí s českým undergroundem často zmiňován vliv barokní literární tradice a křesťanského náboženství. Ve zdánlivém protikladu vůči všem těmto pilířům jeho poetiky ovšem stojí četné motivy bájných zvířat a fantastických tvorů z mýtů a legend, ať už indiánské, antické či jiné provenience, jež se v jeho básních opakovaně a poměrně často objevují.
Vlkodlak na obrazu německého renesančního malíře Lucase Cranacha staršího.
Oba na první pohled vzdálené motivické tábory však poněkud sbližuje kupříkladu teze Zdeňka Rotrekla z jeho knihy Barokní fenomén v současnosti: "[…] v barokním životním stylu nalézáme i prvky mimokřesťanské a předkřesťanské, religio i mythus, magii černou, bílou, astrologii se sestavováním horoskopů, vliv planet na osud člověka, vliv drahých kamenů na lidské zdraví a úspěch, kabalu, víru ve znamení, chiromantii, význam snů pro budoucnost, hledání elixíru života, kamene mudrců, alchymii, praktiky mající zahánět mor, vlkodlaky, upíry, bludičky, víly, rusalky atd."
A právě jeden ze zde přímo vyjmenovaných motivů, totiž postava vlkodlaka, bude předmětem našeho krátkého exkurzu do hájemství Jirousovy poezie. Četnost a setrvalost výskytu dotyčné bytosti v jeho básních je totiž nápadná i v kontextu dlouhé řady skutečných či bájných zvířat, jež se zde hojně objevují a mezi něž patří vedle "erbovní" labutě například krysa, potkan, štír nebo jednorožec. Pokud se naopak zaměříme na bájné bytosti obecně a ponecháme stranou otázku jejich "zvířecího" charakteru (jak je ostatně nutné učinit i v případě vlkodlaka), dostáváme po prolistování všech Jirousových knižně vydaných sbírek překvapivě početný a pestrý zástup fantastických tvorů, v němž se vedle "biblických" bytostí (anděl/cherubín, Leviatan) objevuje nejen zmíněný vlkodlak, ale i jednorožec, harpyje, salamandr, dryáda, mořská panna, zombie, Jezinka, víla, Pegas, hejkal nebo drak.
Na vlkodlaka tu ovšem narazíme zdaleka nejčastěji, a to celkem v šestnácti (!) básních, z nichž nejstarší V. B. pochází ze sbírky Magorovo borágo (1981) a dvojice nejnovějších – Oči ve městě a Immaculata – vyšla ve sbírce Okuje (2007). Motiv vlkodlaka se dále objevil v těchto Jirousových básních (skladby bez názvu opatřuji pracovním incipitním titulem v šikmých závorkách): /Skrz mříže slyším přes tu dálku/ (sb. Magorovy labutí písně), Ukolébavka v zelené a zlaté pro Františku a Martu k svátku (sb. Magor dětem), Da capo al fine II. (sb. Magorovi ptáci), /Ukaž mi ruce/ (sb. Magorova vanitas), Rok na vsi (sb. Ubíječ labutí), Nikolajovi (sb. Ubíječ labutí), Egonu Bondymu (sb. Ubíječ labutí), Cygnus olor (sb. Ubíječ labutí), Gospod pomiluj ny! (sb. Ubíječ labutí), /Má lásko/ (sb. Rattus norvegicus), Johnu Šalamounovi Bokovi (sb. Rattus norvegicus), Zbyňku Hejdovi (sb. Rattus norvegicus), /To co jsi zahlédnout nestačil/ (sb. Úloža).
Nutno ovšem podotknout, že vlkodlak v podání Ivana Martina Jirouse nemá mnoho společného s tradovaným pojetím, potažmo uměleckým zpracováním tohoto motivu, vycházejícím z mytologie a folkloru. Bájná bytost zanechavší v průběhu dějin své stopy v různých náboženstvích, okultních naukách i vědeckých disciplínách vystupuje v Jirousových básních spíše coby tvor spjatý s přírodou a obdařený symbolickým významem ustáleného charakteru, který popisuje Oskar Mainx ve své recenzi Jirousovy sbírky Ubíječ labutí: "[…] na jedné straně […] dokresluje celkovou scenerii, na straně druhé jeho přítomnost zneklidňuje, přináší pohádkový tón, zlo v podobě něčeho, co není ani zvíře, ani člověk, co tudíž není ani vázáno časem, co nemá minulost ani budoucnost, co prostě existuje jen skrze text a fantazii, a na čem možná spočívá neznámá kletba vyděděnce."
Jirousův vlkodlak tak obvykle ztělesňuje blíže neurčenou hrozbu či předzvěst blížící se pohromy, pociťovanou a nezřídka i lokalizovanou lyrickým subjektem: "Vlkodlak zavyl v dáli." – "Skrz mříže slyším na tu dálku / na nebi vytí vlkodlaků" – "Pak v houští / zavyl vlkodlak" – "Daleká cesta tvá / marné volání // Vlkodlak úhorem uhání" – "Možná kolem tebe / běhají vlkodlaci" – "V houští vlkodlak / číhající" – "Tesáky vlkodlaků / schované v lesích" – "Nocí pobíhají vlkodlaci". Zvláště v kontextu Jirousových básní psaných před rokem 1989 se ovšem nabízí rovněž interpretace vlkodlaka jako symbolu totalitního režimu a jeho přisluhovačů – zvláště příznačné se pro tento výklad zdá čtyřverší z Magorových labutích písní věnované "orwellovskému" roku 1984: "Skrz mříže slyším na tu dálku / na nebi vytí vlkodlaků / Ze slunce vyskakují štíři / začal rok osmdesát čtyři".
Proti vlkodlakovi coby ztělesnění beznaděje a nebezpečí někdy aktivně vystupuje sám lyrický subjekt, v takových případech bývá dotyčnému motivu věnován výraznější a větší prostor než obvykle, jak dokládá například následující bezejmenná báseň ze sbírky Magorova vanitas: "Ukaž mi ruce / milá má / udiveně ses rozhlédla / nežs mi je podala // Pak v houští / zavyl vlkodlak / nech ruce své v mých /dlaních / milá má / nechvěj se tak // Čeho se bojíš / milá má / Pán nás neopouští / skrz struhadla / tisíci očkama / se dívá // Vlkodlak / schoulený / v skořepinách". A ve stejném duchu se nesou i další úryvky Jirousových básní: "Za márnicí / zas zavyl vlkodlak // Nestrachuj se / Juliano / snad má jenom hlad / o každé půlnoci / vyje tak" (b. Zbyňku Hejdovi); "Vždyť odletí můry a uschnou / vlkodlaci / věř i do tvých rukou / víra se vrací" (b. Johnu Šalamounovi Bokovi).
Zvláštní případ užití tohoto motivu nabízí báseň Da capo al fine II. (dedikovaná Janu Šafránkovi), kde vlkodlak – figurující zde coby poslední článek řetězce obecnějších pojmenování (stvůra, nestvůra, zrůda, mrcha) – reprezentuje egoistického moderního člověka zanedbávajícího v éře civilizačních výdobytků péči o vlastní potomky: "Před okny zuřícími svatbou / okusovala stvůra / děťátko v náručí, / v hrsti je ohryzávala, / příšery modře nasvícené, / nemilující / svoje děti, / nestvůry nosící je spící do jeslí, / ač nejraději by je zardousily, / zrůdy, které je okřikují, / když k jejich tělu se blíží, / k tělu, z kterého vylezly, // mrchy sprosté, / děti své rdousící, / nenávidící z nich vyhřezlé, // stvůry zírající s vytřeštěnýma očima / na modrý televize svit // a vedle pláče jejich dítě / neslyšené a nevyslyšené // Před okny zuřícími svatbou, / z níž další nenáviděné / vlkodlak houpal dítě v náruči".
K jistému posunu dochází též v Jirousově pozdní tvorbě, konkrétně ve sbírce Okuje, kde lyrický subjekt nejprve pociťuje blízkost vlkodlaka hrozící až fyzickým kontaktem (b. Oči ve městě) – "Nocí pobíhají vlkodlaci / či psy [sic!] či hyeny či šakalové // Tak hrozné noci / střídají jasní dnové / a děsím se až / vlkodlaci / nabídnou mi / paci paci" – a následně dokonce nachází atributy vlkodlaka u sebe samého a pomyslně s ním tak splývá (b. Immaculata) – "Au! / zavyl jsem jako vlkodlak / cožpak něco normálního / můžu uvidět / už jenom v hospodě?". A na úplný závěr této přehlídky motivů vlkodlaka v poezii Ivana Martina Jirouse ocituji jedinou báseň, kde se jindy vedlejší motiv vlkodlaka stává leitmotivem celé skladby, a sice báseň Egonu Bondymu ze sbírky Ubíječ labutí: "Za nocí v Zálesí / vylezou vlkodlaci / za nocí / sem ruku a drž / se pevně // Zachrání snad tě jenom to / co ve mně je dosud jemné // Ale je to tenké / tenké jak pavučina // V lesích / u hájovny Šamanovy / prozatím vlkodlak dřímá / čeká na tebe trpělivě / milá má // Vlkodlak dřímá / čí je to vina".
(in Půlnoční expres IV/MMXIV)
POUŽITÁ LITERATURA:
MAINX, Oskar: Chatrný Jákobův žebřík. In: Host 17, 2001, č. 9, s. 7–8 (recenzní příloha).
ROTREKL, Zdeněk: Barokní fenomén v současnosti. Praha: Torst, 1995.
