Spisovatel, výtvarník a perfomer PATRIK LINHART (*1975) patří k nezařaditelným postavám současné české literatury a kultury, pročež si vysloužil dlouhou řadu přízvisek (neodekadent, mystifikátor, patafyzik aj.), z nichž žádné nevystihuje šíři a pestrost jeho životních i uměleckých rolí a jejichž množství zdatně konkuruje dlouhé řadě jím užívaných pseudonymů.
J. Sheridan Le Fanu – Bez příběhů tohoto Ira by nám nikdy nepřišlo na mysl napsat Vyprávění nočních hubeňourů, neboť on to byl, po boku Alexeje K. Tolstého a Edgara A. Poea, kdo v nás probudil lásku ke všemu nadpřirozenému, přízračnému a nepochopitelnému.
Proto se může zdát zvláštní, ba až podezřelé, že takový autor sepsal knihu čítající přes šest set stran a tvářící se jako poměrně seriózní průvodce vybranou oblastí světové literatury. Pravdou ovšem je, že Linhartovo dílo nazvané Vyprávění nočních hubeňourů (titul odkazuje k lovecraftovskému bestiáři) a opatřené podtitulem Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika není žádným literárněvědným kompendiem pojednávajícím o tzv. frenetické literatuře, ale spíše autorovým osobním vyznáním se z hlubokého vztahu a upřímného obdivu k této pozoruhodné odnoži krásného písemnictví. Smutnou pravdou přitom je, že Linhartova kniha nejen nechce, ale ani nemůže suplovat podobně zaměřené a česky psané slovníky či monografie už z toho prostého důvodu, že taková díla v českých luzích a hájích doposud bolestně postrádáme.
Zatímco formální stránka knihy – její strukturace, poznámkový aparát, seznam literatury, jmenný rejstřík – jistou příbuznost s odbornou příručkou bezpochyby naznačuje, samotná četba tuto představu záhy vyvrací. Autorův místy až žoviální tón, osobitý jazyk kombinující odborné termíny a knižní výrazy (minucióznost, élan vital) s řečí hovorovou až nespisovnou (borec, šmakovat), jeho čerpání z vlastních čtenářských zážitků, glosování současné české literatury a společnosti vůbec, určitá nevyváženost podávaných informací (občas se vloudí nějaká ta marginálie), alespoň v malé míře přítomná mystifikace (je zde citován Albert Krásno, což je jeden z Linhartových pseudonymů) nebo upřednostňování rodného regionu (tj. severních Čech a zvláště Teplic) v kontextu české literatury – to jsou neklamné důkazy toho, že máme čest s pisatelem sice nadmíru sečtělým a erudovaným, přesto však majícím blíže k umění než-li vědě, na čemž nemůže nic změnit ani důsledné užívání autorského plurálu. Svébytnou kapitolu představuje též autorův svérázný humor, vyznívající bohužel někdy trochu lacině a jevící se v publikaci podobného charakteru spíše nemístně.
Historie a medailony
Samotný pojem frenetická literatura Linhart sice přejímá z literárněvědné terminologie, kde se jej užívá k označení žánru objevujícího se během 20. a 30. let ve Francii v návaznosti na gotický román a vyznačujícího se zejména přehnanou drastičností, ale pro své účely jej používá k zastřešení značně širokého pole beletrie (prózy i poezie), jehož stěžejní rysy spatřuje v provokaci či šokování čtenáře, prolínání reality s fantasknem a (bohužel blíže neobjasněném) "ozřejmění života". Sám autor ovšem na tomto označení nijak nelpí – dotyčný druh krásného písemnictví stejně často nazývá literaturou imaginativní a příslušné autory pak označuje kupříkladu za básníky hrůzy nebo outcasts. S ohledem na již zmíněný nedostatek české odborné literatury k danému tématu pracuje Linhart nemálo se zdroji cizojazyčnými (zejména anglicky psanými), přičemž množství cenných poznatků zprostředkovává skrze obsáhlé a vlastnoručně přeložené citace i svým čtenářům. Nezaviněnou absenci příhodných českých badatelů či editorů – mezi čestné výjimky patří například Ivan Slavík, Vladimír Borecký nebo Ivan Wernisch – pak autor alespoň trochu vyvažuje odkazováním na některé tuzemské překladatele či spisovatele, kteří se frenetickou literaturou více či méně zabývají.
První část knihy tvoří obecný přehled dějin literárního frenetismu, mapující jeho hluboké stopy v řadě literárních směrů od romantismu přes dekadenci, symbolismus a expresionismus až po surrealismus. Přestože v centru Linhartovy pozornosti stojí oprávněně tvůrci francouzští a anglo-američtí, prokazuje zde obdivuhodné znalosti frenetických autorů a děl nejrůznějšího původu (mj. strašidelné literatury v Číně a Japonsku). Před našimi zraky tu nakonec defilují desítky literátů, přičemž některá jména nebudou neznámá ani českému čtenáři – vedle "čítankových" autorů (Byron, Dostojevskij, Hawthorne, Poe, Wilde atd.), spjatých s frenetismem často jen volně, k nim patří kupříkladu Ewers, Le Fanu, Meyrink, Stoker či dnes již kultovní Lovecraft, a samozřejmě také několik tuzemských spisovatelů v čele s Ladislavem Klímou a Josefem Váchalem. Stejný prostor je zde ovšem věnován autorům, o nichž mnozí uslyší poprvé, a není se čemu divit, někteří z nich upadli časem (ať již právem či neprávem) v zapomnění a mnozí k nám dodnes nebyli vůbec uvedeni (tzn. jejich díla se zatím nedočkala českého překladu). A právě v představení početného zástupu těchto neznámých či přehlížených (za hranicemi však leckdy uznávaných, ba i slavných) básníků a prozaiků tkví hlavní přínos Vyprávění nočních hubeňourů. Někteří z nich si nadto kromě stručné zmínky v rámci sledu svých literárních blíženců vysloužili i obsáhlejší portrét, jaké v celkovém počtu dvou tuctů přináší druhá část Linhartovy knihy a kterým lze vytknout snad jen přílišné převypravování děje vybraných děl pojednávaných autorů.
Encyklopedie a antologie
Zřejmě nejslabší part celé publikace představuje oddíl třetí, nesoucí název Encyklopedie neexaktních jevů a obsahující šedesát hesel, jejichž skladba je naneštěstí z hlediska námětu i rozsahu značně nesourodá. Zatímco podstatné motivy frenetické literatury, vztahující se k více dílům či autorům, jsou zde spíše výjimkou (např. Cthulhu, Pan), nalezneme zde množství hesel týkajících se jediné knihy (a sice Chambersova Krále ve žlutém) a naproti tomu několik témat natolik plodných, že by vydaly na celé studie a pokus o jejich slovníkové zpracování proto nutně dopadá neslavně (Dvojník, Elfové, Podzemí, Upír ad.). Navýsost kladně zato musíme hodnotit čtvrtou a poslední část Vyprávění nočních hubeňourů, kterou tvoří malá antologie textů několika dříve představených autorů, konkrétně pak sedmero povídek, o jejichž překlad do češtiny se podělili Patrik Linhart a Eva Klášterková. S výjimkou Chambersovy povídky Žluté znamení (v překladu Kláry Petříkové ji nalezneme v antologii Přízraky, zázraky a spol. z roku 2007) a prózy Smrtelný nesmrtelný z pera Mary Shelleyové (kterou v Linhartově překladu přineslo již v roce 2011 jedno z čísel Analogonu) se jedná o vůbec první otištěné české překlady dotyčných textů a všechny povídky pak představují cenné přírůstky k nečetným dostupným ukázkám tvorby příslušných autorů (Dunsany, Hodgson, Chambers, Machen (zastoupený hned dvěma prózami), Shelleyová, Shiel).
Jak již bylo řečeno, Linhart vstupuje v mnoha případech na půdu, jíž se dosud nedotkla noha českého čtenáře, natož pak literárního vědce, což činí jím podávané informace o životech a dílech frenetických autorů ještě hodnotnějšími. To se týká dokonce i anglo-amerických literátů, jejichž profily by leckdo mohl hledat v Šustově Slovníku autorů anglo-americké fantastiky (dosud vyšel jen 1. díl A–K) – ten ovšem záměrně představuje pouze spisovatele narozené až ve 20. století, zatímco většina frenetických autorů spadá datem svého narození do století předešlého. Můžeme být přitom rádi, že role našeho průvodce do takřka neprobádaných končin literárního frenetismu se zhostil autor obdařený schopností trefné charakteristiky i výstižné zkratky, který nám pojednávané spisovatele dokáže přiblížit nejen skrze vlastní bohaté čtenářské zkušenosti (ať už s cizojazyčnými prameny nebo zahraniční sekundární literaturou), ale též prostřednictvím četných osvětlujících paralel s vhodnými českými autory.
Vzhledem k pionýrské úloze Vyprávění nočních hubeňourů je vcelku pochopitelný Linhartův skepticismus ohledně českého odborného i laického (ne)zájmu o frenetickou literaturu: "Zdejší čtenářská i kritická obec trvale odmítá jakékoli dílo, které hrozí, že 'běsové budou pokřikovat' – které je nezaškatulkované, neochočené." Postavíme-li však proti těmto slovům jeho další výrok ("Zájem o tvorbu na pomezí stylizovaného frenetismu a nestylizovaného šílenství přetrvává v české kotlině dodnes."), je zřejmé, že situace je poněkud složitější – vedle zástupu pozapomenutých frenetických autorů se v povědomí našince vyskytuje několik jejich protějšků dosud živých, ba někdy až kultovních (českých i zahraničních), jejichž díla u nás nalézají sice nepočetnou, avšak o to zapálenější skupinu příznivců a komentátorů (k nimž Linhart řadí například Jana Nejedlého, Radima Kopáče a Jaroslava Balvína). Nadějné vyhlídky nabízejí rovněž aktivity několika současných českých nakladatelství – mj. Volvox Globatoru (edice Alrúna) a Plusu (edice Pandaemonium), – v jejichž knižní produkci nacházejí své místo i četní představitelé frenetické literatury (jen za uplynulý rok zde vyšla celá řada podobných titulů, které Linhart do své knihy logicky nestihl zahrnout). Nezbývá než doufat, že se frenetickým autorům v české zemi skutečně blýská na lepší časy, neboť tak zajímavé osobnosti a nevšední texty by byla vskutku škoda nechat ležet ladem – ostatně pádnější důkaz pro toto tvrzení, než jakým je Linhartovo sice nedokonalé, přesto však monumentální a průkopnické Vyprávění nočních hubeňourů, si lze jen těžko představit.
(in Půlnoční expres I/MMXIV)
Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Pulchra, Praha, 2013, 1. vydání, 624 stran.
