Anglický spisovatel polského původu JOSEPH CONRAD (1857–1924), patřící k čelným představitelům modernismu, je dnes ve světě i u nás hojně vydávaným a čteným autorem, jehož prózy nadto odjakživa přitahovaly svým často dobrodružným dějem a exotickým prostředím četné filmaře (první adaptace Conradových děl spadají ještě do éry němého filmu). Kniha s názvem POZNÁMKY O ŽIVOTĚ A LITERATUŘE, kterou nedávno vydala Revolver Revue, je však dokladem toho, že jsme navzdory dostupným českým překladům snad všech významných Conradových povídek a románů dosud znali pouze jednu ze dvou autorských poloh tohoto literáta, jež jsou přitom v mnoha ohledech spojenými nádobami. Dotyčný titul totiž vůbec poprvé představuje tuzemským čtenářům Josepha Conrada coby esejistu, a to prostřednictvím textů vybraných a přeložených uznávaným anglistou Petrem Onuferem, který je zároveň autorem cenného doslovu.
Joseph Conrad (1857–1924), vl. jm. Józef Teodor Konrad Korzeniowski
Přítomný svazek obsahuje necelé dvě desítky Conradových textů esejistické povahy, posbíraných celkem ze tří jeho knih (Osobní záznam, 1912; Poznámky o životě a literatuře, 1921; Poznámky o mých knihách, 1921). Onufer záměrně ponechal stranou čtvrtou z Conradových esejistických knih (Zrcadlo moře, 1906), která si dle jeho soudu zaslouží samostatné a úplné vydání, a stejně tak dvojici posmrtně vydaných svazků (Poslední eseje, 1926; Deník z Konga a další nesebrané eseje, 1978), jež podle něho obsahují spíše conradovské bagately. Český výbor je rozdělen do dvou oddílů, jejichž tematické rozlišení v podstatě opisuje název celé knihy, tzn. na část věnovanou tématům neliterárním a část týkající se spisovatelského řemesla i konkrétních beletristických děl, a to nejen Conradových.
První oddíl tvoří trojice rozsáhlejších textů, jejichž společným jmenovatelem je politika a její tvář z nejtemnějších, válka. Conradovy komentáře k soudobému dění v Evropě jsou nejen překvapivě zasvěcené, ale z dnešního pohledu prokazují též nemalou jasnozřivost – to se týká zvláště eseje Autokracie a válka (1905), kde autor postupně přechází od tématu rusko-japonské války k nelichotivému obrazu soudobého Ruska, v němž se nepochybně odráží též Conradova životní zkušenost polského vlastence, jenž v dětství poznal i ruské vyhnanství, aby nakonec vyjádřil obavy z německé (pruské) expanze a prosazování národnostního principu v evropském kontextu. Ve zbylých dvou esejích je pak autobiografická rovina ještě zřetelnější – zatímco v textu nazvaném výmluvně Zločinné dělení (1919) sympatizuje autor s těžce zkoušeným polským národem ještě v rámci kritické reflexe historické události, esej Po letech na návštěvě v Polsku (1915) už je ryze osobním, vzpomínkovým textem na pomezí esejistiky a beletrie, kde líčení cesty s rodinou do Polska, připadající dosti nešťastně právě na první měsíce války, rámuje autorovy vzpomínky na dětství v Krakově, odchod do Anglie a počátky jeho námořnické kariéry.
O tom, že Conradovo mnohostranné zvažování povahy lidství a údělu člověka je nedílnou součástí jeho vlastního literárního díla i úvah o cizích knihách a jejich autorech, svědčí texty zařazené do oddílu druhého. Již v prvním textu nazvaném prostě Knihy (1905) narazíme na důrazné odmítnutí mravního nihilismu, jenž bývá leckdy zaměňován se svobodou imaginace. Také ve třech esejích věnovaných jednotlivým spisovatelům (Henry James, 1905; Alphonse Daudet, 1898; Turgeněv, 1917) převažují nakonec takto laděná obecnější témata nad otázkami ryze literárními – takřka zde nenatrefíme na zmínku o konkrétním díle, zato slova jako lidstvo a lidskost tu hrají důležitou roli (což ostatně platí též pro eseje z druhého oddílu), a to i v Conradově celkovém hodnocení pojednávaných umělců (James podle něho asi lépe než kdo jiný vyjádřil houževnatost lidské povahy, Turgeněva si cení jako autora prostého a humánního díla).
Hlavním předmětem zbývajících textů je pak Conradova vlastní literární tvorba, přičemž řada jeho komentářů k vybraným knihám se nese v takřka apologetickém tónu. Z esejistické knihy Osobní záznam (1912) zde nacházíme zásluhou editorova rozhodnutí (bohužel blíže neosvětleného) pouze dvě Conradovy předmluvy (Neformální předmluva, 1912 (1. vydání); Předmluva k druhému vydání, 1919), obsahující převážně autorovy postřehy k několika jeho delším i kratším prózám. Těžištěm literární části svazku jsou však Poznámky o mých knihách, konkrétně několik textů vybraných ze stejnojmenné Conradovy knihy, které dle názoru editora ukazují nejlépe konstitutivní rysy esejistického psaní tohoto autora. Jejich obsah ocení pochopitelně nejvíce čtenáři znalí (celkem deseti) povídkových sbírek, novel a románů, jimž jsou dotyčné eseje zasvěceny (a podle nichž jsou také nazvány), kteří tak budou moci konfrontovat své čtenářské zážitky a dojmy s autorovou vlastní interpretací (často s odstupem mnoha let) a dosud neznámými fakty. Obeznámenost s komentovanými knihami přesto není zcela nutností – mnohé z autorových poznámek se vztahují k obecnějším rovinám jeho literární tvorby a prozrazují leccos zajímavého z Conradova spisovatelského naturelu, třeba jeho specifický postoj k vlastním literárním postavám, o nichž mívá ve zvyku hovořit jako o reálných a veskrze lidských bytostech ("Je-li pravda, že kapitán MacWhirr nikdy nechodil po tomto světě a nedýchal (čemuž je mi osobně zatěžko uvěřit), mohu čtenáře zároveň ujistit, že je dokonale autentický.").
Petr Onufer vzal na svá bedra coby překladatel a editor knihy Poznámky o životě a literatuře nemalou odpovědnost, vždyť právě jeho překlad a zejména výběr textů v tomto svazku bude nadále formovat pohled většiny českých čtenářů na Josepha Conrada jako esejistu. Jak Onuferova ediční poznámka, tak jeho doslov ovšem jakékoliv případné pochybnosti beze zbytku rozptylují, neboť vedle odborné erudice českého anglisty dokládají jeho upřímnou snahu představit esejistickou tvorbu slavného spisovatele v celé její rozmanitosti, a přitom s jasným (a čtenářům popsaným) záměrem postihnout v daném výběru hlavní témata a nejpodstatnější rysy této složky díla Josepha Conrada.
A jaký obraz Conrada-esejisty si vlastně z četby Onuferova záslužného výboru odnášíme? Je to portrét umělce-humanisty, kterého soudobý stav ani možný vývoj lidstva nenechává chladným, ba ukazuje se být v těchto otázkách nadmíru schopným prognostikem. Své eseje píše poetickým jazykem, plným nevšedních přívlastků a neotřelých metafor, a jak podotýká autor doslovu, výrazově tak Conradova esejistika souzní s jeho prozaickou tvorbou, naproti tomu již zmiňovaný autobiografický tón v jeho prózách nikdy nezazní. Nápadná je též autorova snaha obhajovat vlastní postoje i své literární dílo před druhými a jejich kritickými výpady, které si je ostatně autor plně vědom a nikterak ji nezamlčuje ("Vždy jsem měl sklony ospravedlňovat svoje jednání."), a neméně výrazně se zde projevuje i Conradova klíčová (a velmi sympatická) vlastnost, s předchozím rysem úzce související a odrážející se také v jím užívaném pojmu "dělník prózy/umění", kterou Onufer výstižně pojmenovává slovem loajalita (loajalita vůči literárním kolegům a spisovatelské profesi, vůči společníkům na moři, vůči rodné zemi i novému domovu, vůči vlastnímu dílu). Kniha Poznámky o životě a literatuře, která příhodně vychází k 90. výročí úmrtí Josepha Conrada (zemřel 3. srpna 1924), tak nabízí hned trojí důvod, proč by neměla uniknout pozornosti současného českého čtenáře – ojedinělou příležitost setkat se s dosud nepoznanou složkou Conradova díla, autorovy vlastní úvahy a cenné informace týkající se jeho tvorby prozaické a výmluvné svědectví o lidských kvalitách tohoto velkého spisovatele.
(in Půlnoční expres VIII/MMXIV)
Joseph Conrad: Poznámky o životě a literatuře. Přel. a ed. Petr Onufer, Revolver Revue, Praha, 2014, 1. vydání, 168 stran.
