Román OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ZA SVĚTOVÉ VÁLKY, respektive jeho ústřední hrdina, nereprezentuje v rámci Haškovy tvorby jedinou položku, nýbrž celý komplex textů, z nichž nejstarší předcházejí vydání zmíněného díla o celou dekádu.
Jaroslav Hašek (1883–1923) se svou ruskou manželkou Surou v Lipnici nad Sázavou, kde psal svůj slavný román, na snímku z roku 1922.
Podle Jindřicha Chalupeckého se postava Švejka zrodila v Haškovi již roku 1911, kdy si poznamenal nápad "pitomec u kumpanie" – vzápětí napsal na toto téma povídku a později v Kyjevě Osudy dobrého vojáka Švejka v zajetí. Dotyčné téma však Hašek shledal natolik plodným, že se jím zabýval i nadále a počátkem roku 1921, po svém návratu z Ruska, na něm vystavěl své nejslavnější dílo.
Haškův román
Rozsáhlý román představoval v kontextu Haškovy tvorby výrazný zlom a to nejen pro svou délku. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války lze označit za první (a v podstatě jediný) Haškův vážně míněný pokus o stvoření textu s výraznými literárními ambicemi. Na knize, vycházející rovnou v sešitovém vydání, pracuje až do své smrti (leden 1923) a dílo tak zůstává nedokončeno. Specifických kvalit románu a jeho zásadního významu v tvorbě Jaroslava Haška si všímá také Jindřich Chalupecký: "Dosavadní Haškovy prózy zůstávaly v rámci realismu devatenáctého století. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou jiné. Román nemá zápletku ani konstrukci. Je to pouhý sled epizod. Dílo je proudem řeči, a ta čtenáře uchvátí vlastní mocí. Je to moderní próza. Hašek knihu diktoval, pak už text nekorigoval a po částech jej dával do tisku. Neměl ani plán pro toto rozsáhlé dílo. Nepotřeboval ho. Celé dílo jako by bylo hotovo v něm napřed a stačilo, aby je vypověděl." Podle Bohumila Doležala výše popsaný styl autorovy práce s textem nezůstal bez následků, které však dle jeho názoru nijak nesnižují literární hodnotu výsledného díla. Doležal si všímá řady "nedokonalostí" provázejících Haškův román – zejména množství stylistických chyb a věcných neshod – a improvizovanosti jako důležitého rysu celého díla (improvizace se tu vlastně stává tvůrčím postupem).
V otázce žánrové charakteristiky Haškova díla zdaleka nepanuje jednotný názor. Hovoří se sice běžně o "románu", avšak o jeho typu a vlastnostech – kompozici, vyprávěcích postupech apod. – se dodnes vede živá debata. Radko Pytlík používá označení historická freska a románová kronika a termínu kronika užívá při popisu žánrové skladby Haškova románu i Bohumil Doležal. Podle něho tvoří pozadí románu jakási "kronika doby", konstituovaná v textu několika způsoby – například formou příležitostného komentáře, "reálií" (citovaných písní, úředních dokumentů apod.) nebo specifického "času kroniky" (oproti času drobných příhod). Kronikářskou vrstvu považuje za obal celého díla, který je v některých momentech zcela vnější a jinde se naopak zapojuje do románové organizace (přičemž ani tehdy nemizí základní dvojitost kroniky a jednotlivých příběhů).
Rozdílné pohledy na formální stránku textu reprezentují v české literární vědě například Jindřich Chalupecký a Růžena Grebeníčková. Chalupecký postrádá v románu zápletku a konstrukci vůbec a označuje jej za sled epizod, využívající moderní techniky proudu řeči. Grebeníčková naproti tomu hovoří o románu s pevnou kompozicí a ohrazuje se proti rozšířenému ztotožňování Haškova díla s žánrem tzv. hospodské historky: "Haškův román je přece regulérní vyprávění ve třetí osobě, které samozřejmě zahrnuje přímé řeči postav – vyprávění historek. To znamená, že v románě je zároveň výpravně podávána i předmětná situace vyprávějících postav, že jejich řeči jsou od ní neodmyslitelné. Jinak řečeno, že nejde o volný text, s nímž bývá na principu tzv. hospodské historky či tlachu Haškův román v poslední době ztotožňován, o prózu sloužící si prožitou řečí nebo asociativním tokem vyprávění, s hrou hlasové gestikulace a nasazováním si rozmarných, případně pitvorných masek v jediném plynutí řeči."
Dalším žánrem, s nímž bývá dílo opakovaně spojováno, je pikareskní román, s nímž jej podle Bohumila Doležala pojí tendence k uvolnění epické struktury, rozpad celistvého bloku románu: "V Osudech je spousta vložených novel, třeba Markovo vyprávění o Světě zvířat, ale v jistém smyslu i Švejkovy anekdotické mikropříběhy. Přitom švu mezi 'rámcem' a 'vloženými novelami' odpovídá v Osudech šev mezi situací a promluvou. Obě krajní polohy jsou velice zřetelně odděleny (autorská řeč – přímá řeč postav), formy přechodné, jako je vnitřní monolog nebo subjektivizované vyprávění v míře, která by stála za zmínku, v Osudech nenajdeme, šev je velice ostrý."
Postava Švejka
Jedním z podstatných rysů Švejka je jeho vypravěčství a touto optikou jej vnímá kupříkladu Jindřich Chalupecký: "Švejk sám je taky především řeč. Ne románový charakter. Švejk jsou příběhy, které vypráví, a to vyprávění samo. Kým vlastně je, nedá se zachytit. Je hloupý a hrubý, je vychytralý a něžný, přizpůsobí se čemukoli a zůstává pořád svým. Do naší mysli vstoupila postava Švejka, jak ji vytvořil ve svých ilustracích Josef Lada. Jsou to výtečné ilustrace, ale to je Švejk Ladův, nikoli Haškův. Hašek Švejka nikde nepopisuje, nedozvídáme se ani, jak je starý. Ostatní postavy Hašek výrazně charakterizuje, ale Švejk sám je mnoho lidí. Není to Ladovo připitomělé dobrotisko."
Důležitými pojmy spjatými neodmyslitelně s dotyčnou postavou jsou grotesknost, ironie a mystifikace. Význam těchto kategorií pro pochopení Švejka i celého románu zdůrazňuje mimo jiné Radko Pytlík: "Švejk je nabit groteskní ironií, jež je zahalena do neproniknutelné roušky mystifikace. Je proto navenek přizpůsobivý a proměnlivý, ale uvnitř zůstává stále svůj, neochvějný a neotřesitelný. Tato maximální proměnlivost, mylně považovaná za monstrózní beztvárnost, zaručuje, že za všech okolností zůstává vždy věren své žité podstatě. (…) Švejkovský humor není jen novým typem komiky, ale i formou odporu vůči době, která svými vnitřními mechanismy obrací jakoukoliv logiku naruby a veškerou bídu a prolhanost světa uvádí ad absurdum. Klíč k záhadě Švejka je tedy v dokonalé mystifikaci."
Mnohé ze zmíněných atributů staví Haškovu postavu do blízkosti typu pikareskního hrdiny, přičemž stojí za připomenutí Doležalovo přirovnání celých Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války k žánru pikareskního románu.
Nejednou bylo Švejkovo jméno skloňováno v souvislosti se samotnou českou národní povahou (Češi jako národ Švejků, švejkování jako náš obecný rys). Z literárních vědců se tomuto pojetí blíží svou literárně-filozofickou analýzou například Josef Jedlička: "Se Švejkem to vůbec není jednoduché. Švejka jako člověka nemá nikdo rád. Švejka si nikdo neváží. Ačkoli Švejka rádi citujeme, neobdivujeme ho. A jeho činy vlastně vůbec nepokládáme za příkladné. Když občas chceme v záchvatu sebemrskačství říci o sobě něco hodně zlého a krutého, prohlašujeme, že jsme národ švejků. K problematice českého švejkovství však patří, že tento výrok pronášíme s žertovnou blahovůlí, se skrytým zadostiučiněním, ne-li rovnou se zálibou. Přisvojujeme si totiž ochotně jeho pohled na svět. Solidarizujeme s jeho absurdní interpretací. A protože se v něm poznáváme, nemáme nikdy daleko k tomu se s ním ztotožnit. Náš vztah ke Švejkovi a švejkovství je dvojaký, napjatý, paradoxní – právě takový, jaký má člověk k protikladným silám a sklonům ve vlastním nitru." Takový pohled činí Haškova hrdinu jakoby reálnějším, Švejk se stává takřka historickou osobností. Samotný román se koneckonců svou formou – souřadnou skladbou, fragmentárností, směšováním cizorodého materiálu, svým jazykem – v mnoha ohledech podobá lidovému vyprávění.
(in Půlnoční expres VII/MMXIV)
POUŽITÉ ZDROJE:
DOLEŽAL, Bohumil: Nedokonalost Haškových Osudů. In: B. Doležal (ed.): Podoby (1967), s. 171–183.
DOLEŽAL, Bohumil: Kdo je Švejk. In: M. Přibáň (ed.): Z dějin českého myšlení o literatuře 3 (1958–1969) (2003), s. 118–122.
GREBENÍČKOVÁ, Růžena: Rozpaky nad Haškem. In: R. Grebeníčková: Literatura a fiktivní světy I (1995), s. 322–336.
CHALUPECKÝ, Jindřich: Podivný Hašek. In: J. Chalupecký: Expresionisté (1992), s. 175–191.
JEDLIČKA, Josef: O Švejkovi a švejkování. In: J. Jedlička: České typy a jiné eseje (2009), s. 48–53.
PYTLÍK, Radko: Osudy a cesty Josefa Švejka – pojednání se sedmi záhadami (2003).
