Portrét české básnířky a prozaičky, autorky intimní a přírodní lyriky, lidovýchovných povídek a knih pro děti.
portrét Irmy Geisslové od Jana Vilímka (publikováno roku 1885 v Humoristických listech)
Narodila se 6. července 1855 manželům Geisslovým v Budapešti (maďarské jméno Irma odpovídá české Marii). Kvůli tomu, že otec byl zaměstnán jako vyšší úředník u železničních drah, se musela celá rodina opakovaně stěhovat. Ten přitom svým dětem nedovoloval v cizině navštěvovat školu a Irmu i její tři sourozence sám vzdělával u nich doma. Brzy po Irmině narození se rodina přestěhovala do Vídně, poté do Brna, Pardubic, České Třebové a nakonec na šest let zakotvila v Praze. Právě tam zemřela čtrnáctileté Irmě matka a dívka se od té doby musela starat o celou početnou domácnost. V roce 1874 zamířila rodina Geisslových zpět do Budapešti a roku 1880 se vrátila do české metropole. Posledním působištěm Irmy Geisslové se stal Jičín, kam se rodina přestěhovala v roce 1884 po otcově odchodu do penze a kde poté Irma žila i po jeho smrti ve velmi stísněných poměrech s rodinou své nemocné sestry. Život nedoceněné básnířky ukončila 27. května 1914 rakovina.
Literatuře se začala Irma Geisslová věnovat během svého druhého pobytu v Budapešti. V Lumíru jí roku 1874 otiskly básně, které ještě prozrazovaly vliv poezie Vítězslava Hálka, a o pět let později jí po doporučení Jana Nerudy vychází knižně první, formálně již vyspělá sbírka intimní lyriky s názvem Imortely (orig. Immortelly, 1879), věnovaná převážně vzpomínkám na zesnulou matku a ztracenou lásku a doplněná několika básněmi inspirovanými pobytem v přírodě. Přírodní lyrika pak převládá například v její sbírce Z Podkrkonoší (1889), kam Geisslová zařadila i několik lyrickoepických básní mytizujících vznik některých skalních útvarů v Českém ráji. Její další publikovaná básnická tvorba – ve sbírkách Divoké koření (1881), Luční kvítí (1882), Lipové květy (1892) – zahrnuje skladby s tematikou vlastenectví, přírody i historie, ovšem již výrazně nepřesahuje tehdejší standard. Poplatné dobovým konvencím bylo též její dílo prozaické, uveřejňované v časopisech a kalendářích a obsahující jednak výchovně a vlastenecky orientované povídky, jednak didakticky zaměřenou tvorbu pro děti. Přínosem Geisslové coby prozaičky bylo ovšem uvedení železničářského prostředí do české literatury. Přispívala také do celé řady periodik (Česká včela, Česká mládež, Domácí hospodyně, Květy, Lumír, Osvěta, Ženské listy aj.)
Subjektivní a teskná poezie Imortel, dnes nejoceňovanějšího díla Irmy Geisslové, nenašla u soudobé kritiky pochopení, teprve v šedesátých letech minulého století – díky péči a zájmu básníka, editora a literárního historika Ivana Slavíka, který také připravil výbor jejích textů z pozůstalosti pod názvem Zraněný pták (1978) – došla tato její sbírka i další verše z rukopisné pozůstalosti jistého uznání odborné veřejnosti pro svou spontánnost a opravdovost citu a sama básnířka začala být označována za významnou předchůkyni poezie let devadesátých, zejména pak české dekadence.
(viz Půlnoční profily)
LITERATURA:
(1) HOFMANOVÁ, Jana: Irma Geisslová. Básnický objev naší doby (2005), 54 stran.
(2) HOLUB, Daniel: "Irma Geisslová", (heslo) in Lexikon české literatury I (A-G) (1985), s. 792–793.
ODKAZY:
Irma Geisslová: Temno nade mnou (výbor z básnické tvorby 1874–1914)
