V pražském nakladatelství dybbuk nedávno vyšla zajímavá kniha s názvem A TO SI PAK MŮŽEŠ ŘIKAT, CO CHCEŠ, jejímž prostřednictvím se může česká kulturní veřejnost blíže seznámit s nevšední výtvarnicí HELENOU SKALICKOU (*1951).
Helena Skalická: Topící (se) člověk (uhel, tuš, 2012)
Svérázná představitelka českého art brut má za sebou desítky pobytů v psychiatrických léčebnách a její životní příběh by vydal na celý román – vzhledem k chaotickému stylu jejího vypravěčství ovšem musíme vzít za vděk přítomnými krátkými texty, které z autorčiných útržkovitých a překotných výpovědí umně vyabstrahoval editor celého svazku Pavel Novotný.
Navzdory komplikovanému procesu svého vzniku působí výsledné texty po všech stránkách autenticky a představují syrovou a fascinující výpověď o nelehkém lidském osudu, který se odvíjel v důvěrně známých kulisách severních Čech a přesto jakoby neměl s naší každodenní realitou příliš společného. Prostřednictvím Heleny Skalické se čtenářům otevírají brány světa sice špinavého a drsného, zároveň však mnohem upřímnějšího a opravdovějšího, než v jakém si uvykla žít většina z nás. Sama vypravěčka se navzdory své přezdívce "mlátička" ukazuje být osobností do značné míry zásadovou, prostou jakýchkoliv předsudků a schopnou nezištné lásky i obětavé péče o druhé. Přesto může běžného čtenáře její knihy občas potkat menší "kulturní šok", kupříkladu během četby velmi nenuceného vyprávění o pojídání psů nebo při líčení drsných poměrů (a to i polistopadových) v léčebnách nejrůznějšího typu.
Jednotlivé texty leckdy nepostrádají pointu a mohli bychom o nich mluvit jako o "mikropovídkách", obecně však jde o zápisky memoárové povahy, které obvykle nejsou nijak cíleně strukturovány ani chronologicky uspořádány (byť na sebe některé z nich volně navazují). Výraznou roli zde hraje autorčin svébytný jazyk, odrážející jednak nářečí severovýchodočeského regionu (viz užívání tvarů nominativu ve funkci čtvrtého pádu) a jednak prostředí sociální periferie, v němž se Skalická po celý život pohybuje (vulgarismy, slangové výrazy typu "brabčit" – sbírat staré věci).
Knihu provází více než dvacítka reprodukcí autorčiných kreseb z let 2009–2012, které dotvářejí celkový portrét Heleny Skalické a jejichž obsah, ba nezřídka též název nebo užitý materiál (třeba řasenka, rtěnka či lak na nehty), bývá stejně výmluvný jako samotné vyprávění. Ani v otázce umění však autorka neztrácí svůj příznačný pragmatismus a umělkyně mající za sebou řadu výstav nepřestává pojímat své výtvarné dílo jako jednu z forem zápasu s vnitřními běsy – "Řikám ti, mám jenom málo obrázků, který sou tak dobrý jako štípání dříví."
(in Půlnoční expres XI/MMXIII)
Helena Skalická – Pavel Novotný: A to si pak můžeš říkat, co chceš. Praha: dybbuk 2013, 1. vydání, 144 stran.
