Literární biografie již dlouho patří k oblíbeným žánrům nejen u nás. Také čeští čtenáři dychtivě sahají po titulech André Mauroise či Stefana Zweiga a stejné oblibě se u nich těší díla řady domácích autorů biografických románů – Františka Kožíka, Jarmily Loukotkové nebo... FRANTIŠKA VŠETIČKY. Právě Všetička je ovšem případem dosti specifickým, totiž úspěšným spisovatelem s průpravou literárního historika a teoretika. Obě tyto polohy se pak protínají v postavě Jakuba Arbesa (1840–1914), který se stal jak předmětem Všetičkovy odborné publikace s názvem Jakub Arbes (1993), tak hrdinou jeho biografického románu PŘED BRANAMI OMEGY.
Všetičkova próza z roku 1995 zachycuje Arbesův životní příběh prostřednictvím dvaatřiceti obrazů, sledujících chronologicky klíčové události a postavy, které významným způsobem ovlivnily jeho osobní i profesní život. Celé vyprávění je přitom opatřeno jakýmsi rámcem v podobě mezního životního okamžiku, jímž se v románu Františka Všetičky stává nactiutrhačný článek Arbesova bývalého přítele a pozdějšího zavilého protivníka Gustava Jaroše, užívajícího pseudonymu Gamma (Všetičkův Arbes ostatně písmeny řecké abecedy rád označuje i své další nepřátele). Jeho četba na stránkách Herbenových Besed Času v roce 1900 zasáhne Arbesa (který v témže roce oslavil šedesátku) tím hlouběji, že do nového století původně vstupoval pln optimismu – „stále ho tiskli, Zlatá Praha mu uveřejnila Moderní Magdalénu a ve Květech vycházelo v současné době na pokračování jeho romaneto Vymírající hřbitov, kritika proti němu nebrojila a ostatní literáti, zejména mladí, si ho vážili“. Právě toho večera, kdy je uznávaný spisovatel hluboce zasažen „hanopisem“ tohoto „kritikastra“, začínají se před jeho očima vynořovat jednotlivé vzpomínky – jedna přitom plodí druhou a skrze tento asociativní řetěz obrazů se čtenář seznamuje s významnými etapami Arbesova života či osobami s nimi nějak spjatými, od jejichž charakteru se odvíjejí názvy jednotlivých kapitol (počínaje Kritikastrem a Světcem konče).
Zástup osobností a figurek defilujících před vnitřním zrakem vzpomínajícího Arbesa je vskutku bohatý a pestrý. Nalezneme mezi nimi jeho příbuzné, přátele, literární souputníky, spolupracovníky z novin nebo představitele státního aparátu a s každým z nich se pojí samostatný příběh či alespoň drobná příhoda, vypovídající do značné míry též o samotné době a tehdejších poměrech v habsburské monarchii. Všetička se nijak nezdráhá fabulovat Arbesovy niterné pocity a úvahy, stejně jako jeho dialogy s dalšími postavami, aniž by přitom odkazoval (alespoň na konci knihy) k jakýmkoliv pramenům. K žánru biografického románu (namísto civilnějšího životopisu) odkazují též autorem využívané umělecké figury, k nimž vedle již zmíněného způsobu „zarámování“ celého vyprávění patří zejména různé metafory (pravda, někdy poměrně konvenční, jako oheň – pták-fénix) a opakující se motivy (např. modrý motýl s obrazcem smrti na trupu) v čele s leitmotivem-podobenstvím jelena štvaného lovci coby symbolu samotného Arbesa.
„Hojná šlechtická společnost na něm na pokraji lesa pronásledovala zvěř. Ze skupiny lovců v levé horní části obrazu vynikala osvětlená postava šlechtice na koni. Úhlopříčně proti ní utíkala před náruživými lovci rozmanitá zvěř, mezi níž vévodil spanilý dvanácterák. Byl již na několika místech raněn a zcela zjevně byl středem vášnivého zájmu lovecké společnosti. Jakub sledoval tento výjev s neobyčejným zájmem a po zevrubné prohlídce došel k přesvědčení, že tím pronásledovaným jelenem je vlastně on.“
Nezastupitelné místo v knize pochopitelně zaujímá literatura (potažmo žurnalistika), a to nejen ve formě autorova glosování vybraných Arbesových knih a textů (které Všetička obšírněji analyzoval v dřívější knize Jakub Arbes), ale i skrze vylíčení jeho styků s některými dalšími spisovateli a novináři. Mnohá z těchto setkání jsou ostatně čtenářsky zajímavá a mnohdy i nečekaná – k takovým bezpochyby patří Arbesovo první setkání s Janem Nerudou, pozdějším kolegou z Národních listů, který jako mladý suplent převzal v Arbesově třídě výuku češtiny za nemocného profesora, nebo Arbesovo seznámení s podučitelem Vojtěchem Vejskrabem alias předčasně zesnulým romantickým spisovatelem Bělohrobským (1839–1869). Hned několik kapitol je pak spjato s jím zastávanou funkcí tzv. odpovědného redaktora, která Jakuba Arbesa opakovaně přiváděla před soud, ba i do vězení. Coby předmět hrdinových úvah se zde objeví konfident Karel Sabina („Zrádce? Oběť? Hazardní a nerozvážný hráč?“), literárního ztvárnění se tu dočká i pověstná Arbesova role prvního luštitele zašifrovaného Máchova deníku a stranou pochopitelně nezůstávají ani Arbesovy vztahy s dalšími soudobými literáty a umělci vůbec, ať už povahy přátelské (např. Ignát Hermann, Joža Uprka, J. S. Machar), nebo spíše konfliktní (mj. S. K. Neumann, F. V. Jeřábek).
Všetička se nepochybně snažil ve své knize skloubit umělecký text s literárněvědným pojednáním, a výsledek proto nutně zůstává kdesi v půli cesty – „zamýšlel vytvořit beletristický text, napsat román, ale současně neměl chuť vzdát se ambicí literárněvědných a vlastně i osvětových: chtěl podat zevrubnou Arbesovu biografii“ (Vladimír Macura). Jak ovšem Macura ve své recenzi dále podotýká, vinou zvoleného kompozičního řešení autor ve svém životopisném přehledu v podstatě opomíjí celých patnáct závěrečných let Arbesova života, které redukuje na pouhý prostor spisovatelova vzpomínání a bilancování. Přesto je Všetičkova próza zajímavým a do značné míry zdařilým pokusem o umělecky hodnotné i literárněvědně poučené zobrazení Arbesova života, v němž se odrážejí mnohé příznačné rysy české kulturní scény druhé poloviny 19. století (ne nadarmo nese kniha podtitul „román o jednom českém osudu“).
(in Půlnoční expres I/MMXV)
POUŽITÉ ZDROJE:
MACURA, Vladimír: Životopisný román s kompozicí (a s nostalgií), in Tvar 6, 1995, č. 14. s. 22.
VŠETIČKA, František: Před branami Omegy (1995).
