Pravidla

Všichni hrajeme podle pravidel. Některá jsou psaná, jiná jen řečená. Dostali jsme je od rodičů, učitelů, kamarádů, televize, knih, zákonodárců, Boha, personálního oddělení naší firmy a všemožných jiných autorit.

Říkají, jak máme vypadat, co a kdy máme říkat, kam chodit a jak se tam chovat. Některé věci musíme udělat v určené posloupnosti. O některých věcech se ví, ale nesmí se o nich mluvit. Určené lidi máme mít rádi, jinými máme opovrhovat. Vše je tak samozřejmé, že ani není třeba vysvětlení.

Často se v tomto smyslu operuje termíny jako dobro a zlo, či dobrý a špatný. Tato slova ukazují na dualitu, která mi přijde jako poněkud zjednodušující pohled na život. Připomíná mi křesťanský přístup a mám dojem, že kdo věří na dobro a zlo, je vždycky přinejmenším napůl křesťan. Dobro a zlo jsou myšlenkové konstrukty - nikdo je nikdy neviděl a v podstatě nic neznamenají. O jejich prospěšnosti můžeme diskutovat, dobře se hodí především k manipulaci. Takových myšlenkových konstrukcí je zřejmě víc: čest, Bůh, normálnost, morálnost, muset, nesmět - hojně používaná slova bez významu.

Proč jsou věci ustavené právě tak? Nejspíše za vším stojí permanentní snaha o vytvoření rovnováhy a statu quo, kterou máme všichni. Abychom na světě měli klid, který je příjemný a potřebný, potřebujeme stabilitu. Potřebujeme předvídatelné okolí. Čím více je podle našeho názoru svět nebezpečný, tím více stability budeme vyžadovat. Máme-li silné negativní zážitky z minulosti, obzvláště z dětství, budeme též vyžadovat silnější pocit bezpečí. Tato touha po stabilitě a předvídatelnosti je velice hluboká. Chceme vědět, že všemu kolem nás rozumíme správně - víme, proč se věci dějí a jak je případně změnit - a že naše bezpečí potrvá dlouhodobě. Tato touha je z větší části nevědomá. Proto vymýšlíme naše pravidla a konstrukce a řešíme, jestli jim naše okolí odpovídá, nebo ne. Je to absurdní, protože každý si pod těmito konstrukcemi představujeme něco jiného v závislosti na svých zkušenostech a potřebách. Vymýšlíme různé -ismy, abychom roztřídili svět do kategorií a nemuseli vynakládat energii a zkoumat skutečné pohnutky lidí, které jsme si příslušně označili. Halíme náš každodenní život do hávu pravidel a mantinelů - jsme pak navzájem předvídatelní a máme náš vytoužený klid. Zároveň společně respektované hodnoty vytváří pocit pospolitosti a bezpečí.

Vede tedy tento přístup k našemu štěstí? Ve skutečnosti jen krátkodobě. Stačí rozhlédnout se kolem sebe, abychom nahlédli, že podstatou života je změna. Rodíme se, abychom žili a zemřeli, jsme součástí fascinujícího koloběhu. Vidíme ho, kamkoli ukážeme prstem. Nevypadáme stejně jako před pěti lety. Nemáme stejnou radost z věcí, které vlastníme, jakou jsme měli, když pro nás byly tyto věci nové. Máme na sobě jiné oblečení než tehdy. Už nás nebaví, co nás bavilo dřív. Život přinesl nové výzvy. Je v nás něco, co nás nutí k neustálému vývoji a proměně. Nemusíme ji přijmout. Můžeme z ní mít strach a utíkat před ní, skrývat se před změnami. Pocity, které nám nutnost změny signalizují, se dají odehnat drogami, televizí, vytvořením rigidního prostředí, kde je hlubší změna nemyslitelná. Cenou za to je strach, nepřejícnost, závist, uzavření. Změna je totiž často nepříjemná a bolestivá. Nemění se něco vnějšího, měníme se my. Na konci procesu je někdo jiný než na začátku. Naše sebevědomí a pocit stability načas zmizí. Komu by se do toho chtělo? Ale míra utrpení závisí na našem přístupu - otevřenosti, upřímnosti a soucitu (i se sebou). Odměnou za odvahu je zmizení úzkosti, radost a klid, který lze ale dál udžet pouze návykem měnit se.

Proto je třeba přistupovat ke všem pravidlům s rezervou. Vymysleli je lidé, včetně těch božských. Lidé v daném prostředí, za daných okolností a s daným poznáním. Ano, fungování věcí vyžaduje jistý řád, ale míru jeho potřebnosti určujme sami. Nikdo neví lépe než my, co skutečně potřebujeme a co je pro nás prospěšné. Ať už je nám tři nebo třicet. Lidé, kteří se nás "z lásky" snaží k něčemu nutit, mohou často jen uspokojovat vlastní nevědomé psychické potřeby. Sami mohou mít strach z potřebné změny. Dejme si pozor - strach ze změny může člověka paralyzovat i celý život. A jak poznat, kdy je změny zapotřebí? Řeknou nám to naše pocity. Může to být fascinace něčím novým, ale často je to spíš jen nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Neutíkejme od něj a neposlouchejme rady nezaobírat se sami sebou. Pomocí soustředěné pozornosti zjistěme, co se nám daný pocit snaží říct a proveďme potřebné kroky. Je to hlas, který nám neustále říká, kudy vede naše originální cesta ke štěstí a spokojenosti. Je to náš dobrý přítel. Poslouchat ho vyžaduje úsilí a disciplínu, ale bohatě se nám to v životě vrátí.